Hovoří lékaři a pacienti psychiatrických klinik.


- Pane Slezák, probuďte se. Pane Slezák, dýchejte hezky zhluboka! Hodně si dýchejte zhluboka, ano? Jak se jmenujete? Jak se jmenujete, pane?
- Slezáček.

- A myslím si skutečně, že člověk má žít na plno každodenně a bez takového filosofování, jaký má život smysl. A máme se snažit na smrt nemyslet a když tak se na ni klidně a rozumně připravit. A zachovat vždy rovnováhu ducha.

- Pane Slezák, už jste vzhůru? Tak trošku, že? Dýchejte hezky zhluboka a povězte mi, jak se jmenujete.
- Slezáček.
- Jak prosím? Karel? No dobře, už víte, jak se jmenujete. Tak si hezky zhluboka dýchejte. Ano. No, to je trošku otlačené, to nic není. Ale otevřete oči hezky. Ne. Otevřte oči. Dejte si ručičku takhle. Hezky si zhluboka dýchejte. Ano? A ty ručky schováme.

- No, dýchejte hezky, hezky zhluboka. Už nespíme.
- No řekněte nám, jak se jmenujete! Jak se jmenujete? Jak se jmenujete? Pane Merkr zkuste zvednout hlavu, pořádně a hlavně dost. Hezky, tak. Řekněte nám, jak se jmenujete. Vzpomínáte si, ano? Hezky ústa otevřít a vyplázněte hezky jazyk. A hezky dýchat, hezky zhluboka.

- Přijde-li nemocný do nemocnice, zejména mladší, kteří jsou před tím zdrávi, velmi často si uvědomí teprve na tomto místě dar života a radost, kterou poskytuje zdraví. Teprve nemocný člověk náhle v plné síle si uvědomí krásy a radosti plného života. Je také zvláštní, jak si v nemocnici mnohý nemocný náhle uvědomí změněnou cenu hodnot. Věci, kterým přikládal dříve velikou důležitost, se mu jeví naprosto malichernými a podřadnými a naopak věci, které pokládal za samozřejmé, začne považovat za velký životní dar.

- V první řadě bych chtěla žít, protože čekám vnoučata, tak abych je mohla vychovávat.
- To jsou vaše vnoučata?
- Od dcery druhé.
- Budete se o ně starat?
- Ano.

- Co je to smrt?
- Nevím, protože nevím, co je to život. Ale myslím si, že smrt je součástí života a bez smrti ztrácí pojem života vůbec jakýkoliv obsah.

- Smrti se nebojím, protože myslím, že dokud budu živa nebo takhle, dokud budu zdráva, tak nemusím mít... No, to je hrozně těžké - představa smrti vlastní.

- No tak chcete-li vědět, co je to smrt, no tak podívejte se, z medicínského hlediska odborného je smrt nezvratná zástava všech životních dějů a funkcí.

- No, máme se bát smrti? Na to je těžká odpověď. Chtěl bych říci, že se smrti nebojím.

- Smrt je zánik hmotného života.

- Tak co, už jste hore, pane Micka?
- Jsem, sestřičko, jsem.
- A bolí?
- Bolí.
- Kolik je hodin, víte?
- Je něco asi tak kolem deváté.
- Jakto kolem deváté?
- Já jsem asi hodinu tady, hodinu mohla trvat operace. Tak to bude dvanáct hodin.
- Dvanáct hodin - a bolí to moc?
- Bolí. Bolí, no, jako - však to přejde.
- Dostanete injekci, za chvíli to bude dobré.

- Naděje je poslední, co v člověku umírá. Já myslím, že otázka po smyslu života je jakási nelogická. Protože sám smysl je pojem, který nemá přesný obsah. Život má být dožit. V tom je tedy, když používáme termínu, v tom je jeho smysl, a nějaký další imaginární mystický smysl nemá, než v tom, aby byl dožit. Smrt je prostě konec a toho se nelze bát. Čeho se člověk může bát je snad život nebo některé jeho části.

- Bolí?
- Nebolí paní doktor. Tak trošku v tom, po té operaci. Jen v té ráně.
- Tak si to ještě spočítáme. Vypadáte hezky.
- Jsem bledší, paní doktorko?
- Máte hezkou barvu, jste růžová, hezky vypadáte.
- Já se musím trochu napít. Já mám furt žízeň.
- Bolesti jste měla?
- Paní doktorko, jen tak na omdlení, na zvracení.
- Ale bolesti vyložené ne - po té operaci...
- Po tom Dolsinu to je úleva.
- Ano, takhle je to lepší, podstatně lepší.

- Díváme-li se v nemocnici každý den na nemocné a umírající, uvědomujeme si smysl života v tom, jak čelit lidskému sobectví v jeho nejrůznějších podobách u našich bližních i u nás samotných a jak se snažit každý den prokázat trpícímu člověku dobro.

- Víte, my v životě v naší práci vidíme spoustu bolesti, utrpení, a tak si častokráte myslím, jak si lidé ztrpčují skutečně život malichernostmi a hloupostmi, které by se daly podstatně a velmi jednoduše vyřídit.

- Když jsem šla na tu operaci, tak jsem si vlastně uvědomila, že člověk vůbec nic neznamená. Když mi dali tu injekci a upadala jsem do té tmy a pak když jsem se zase znovu probudila, tak jsem měla strašnou radost, že zase uvidím děti.

- Víte, on při takové déle trvající chorobě nebo eventuálně chorobě, která pravděpodobně i podle názoru toho pacienta neskončí dobře, tak ten pacient se určitě jednou zeptá toho lékaře, proč to mám být právě já, který tak trpím. Třeba si myslí, že na světě nikomu nic špatného neudělal a že právě on to je, který hypoteticky za něco je trestán. A to potom opravdu je ten lékař v těžké situaci, protože lékaři dneska nejsou školeni na to, aby poskytli pacientovi takovou nějakou světonázorovou útěchu.

- Tak mě často napadne zejména to, proč si lidé, když je stejně tolik neštěstí na světě, ještě ztrpčují život prostě dalšími nepříjemnostmi, vzájemnou nenávistí a všemi těmi negativními faktory ve společnosti tak, jak se s tím setkáváme.

- Ten člověk, který je optimisticky veden k tomu, že ten svět je úžasně růžový, ten potom, pro něho je to potom tím větší pád, když najednou zjistí, že třeba lékaři mu shledali nějakou nevyléčitelnou chorobu - no, a on to zjistí, teď ví, že ho třeba čeká odhadem šest nebo osm měsíců pomalého umírání. Člověka, který byl vychován pod zorným úhlem růžového světa, který se bude v jednom kuse zlepšovat, bude čím dál tím krásnější, nádhernější, ten se s tím těžko dovede vyrovnat.

- Já hlavně myslím, že je to v tom, když člověk jaksi nemyslí na sebe. To je jedna z nejdůležitějších věcí, když nemyslí na sebe a na své utrpení. Jakmile přestane myslet na sebe, strach ze smrti se ztrácí, on se rozplyne. Největším škůdcem moderního života je strach. Strach je od přírody sice člověku dán, ovšem ta přemíra strachu, kterou v moderní společnosti vidíme, ta člověka ubíjí, bolí ho a je stručně řečeno krutá.

- No, já si myslím, že nejdůležitější je opravdu zdraví. Protože to když člověk má, tak se musí cítit spokojený v každém případě. Ale podívejte, já znám řadu lidí, kteří jsou úplně tělesně zdrávi a při tom nejsou šťastni. Já zdraví pokládám nikoliv za cíl života, ale za nástroj a často si musím položit otázku, zda tohoto nástroje je správně použito a k čemu ho je vůbec použito.

- Život je potřba žít v takových dnotěsných úsecích. To znamená - každý den. Každý úsek života zároveň v sobě obsahuje uspokojení, cíl, smysl, a když nedokáže ten cíl, smysl do toho přítomného okamžiku počínání, do té přítomné práce vložit, tak v takovém případě je to rozhodně kritérium člověka, který kandiduje na psychoneurosu. Jedni z nejosamělejších lidí na světě jsou alkoholici, kteří nakonec skončí na uzavřeném oddělení psychiatrického ústavu. To jsou takoví lidé, kteří si chtějí koupit životní štěstí a celý ten smysl svého života zvláště lacino. Lidé nepijí proto, že chtějí vyhovět touze po alkoholu nebo svému sobectví, spíše proto, že alkohol v nich uvolňuje napětí, které vzniká, když člověk žije v neuspokojivých vztazích s ostatními lidmi.

- Pak bych si myslel, že k takovému spokojenému životu je nutné mít několik přátel, ke kterým má člověk plnou důvěru a kteří mají k němu také takový vřelý vztah a na které je stoprocentní spolehnutí. Myslím přátele, teda i rodinu, manželku a mít takový spokojený soukromý život. Protože bez toho se téměř člověk myslím neobejde.

- Víte, já myslím, že pro většinu lidí je nutné, aby je někdo potřeboval. Aby byli někde, pro někoho, pro nějaké lidi nebo pro nějaký spolek nějak potřební, nějak užiteční, aby si jich tam nějak vážili. Možná, že jsou lidi, kteří to nepotřebují, kteří dovedou být tak nějak sami a dovedou i tak být šťastni, ale takových lidí asi bude skutečně málo. Dneska je způsob života u nás stejně jako všude jinde dost namáhavý a strašně napjatý a člověk si potřebuje najít nějaký ventil, najít takovou nějakou únikovou cestu, která by pro něj měla význam a která by pro něj měla nějakou cenu, hodnotu, kam by mohl po té práci a po tom shonu utéci. A já se domnívám, že jako největší výhodou v tomto smyslu je, když to vyjde dvěma lidem.

- Tak smyslem života pro mě jsou většinou takové okamžiky a takové zážitky, které přicházejí najednou, nečekaně a většinou nepřipraveně a z kterých potom dokáže člověk hodně dlouho žít.

- Já nejsem se svým životem spokojena, protože se mi zdá, že je takovej nějakej nenaplněnej a zdá se mi, že žiju ze dne na den a nějak isolovaně od lidí, že se k nim nedokážu přiblížit a zrovna tak oni to nedokáží zase vzhledem ke mně. Je tady nějaká nedůvěra k lidem a vůbec i k věcem, k mému konání nebo zase ke konání druhých lidí.

- Pro co bych chtěla žít? Abych prostě byla platným členem lidské společnosti, abych prostě mohla nějakým způsobem konat v životě dobro.

- A čeho se bojíte v životě? Nebo čeho nějak všichni se máme vystříhat?
- Abychom špatně nereagovali na různé situace. Abychom sami druhým neubližovali, protože jsme velmi nakloněni k tomu, druhým lidem ubližovat a sami pociťovat, že druzí lidé nám ubližují.

- Já myslím, že jedna z takových věcí, které v životě na člověka mohou působit dosti negativně, je prostě takový nezájem ostatních lidí o toho člověka. Jak jsme kdysi debatovali o těch hodnotách, řekněme, že existují jisté hodnoty, pro které se dá žít.
- Které to jsou?
- Které o jsou - láska, krása. Musíme se snažit.
- Nějak poznávat, chápat lidi, nějak je mít rád.
- Co je na světě nebezpečné - samota.
- Co nejméně snášíte?
- Nejméně snáším někdy lidi.

- Tak já jsem přesvědčen, že člověk ve společnosti prostě nemůže existovat nějak odděleně. Za prostě nejlepší lidskou vlsastnost pokládám lásku.

- Na duši přirozeně nevěřím, ale všechno, čím se člověk projevuje, anebo co se může na něm pozorovat, je výrazem jeho duševního života.

- Víte, kdybych si byla tenkráte vzpoměla na mámu, jenom vzpomenout si na ni, tak bych to nikdy neudělala. Udělala jsem strašnou hloupost, která mě mrzí a za kterou... Posledně si pamatuji, že jsem nad sebou viděla modré nebe. Já nevím ani jak se to stalo, já nevím když jsem se probrala, že jsem nad sebou viděla nějaké skály takové velké a oni to byli lidé.

- Nejvíc si cením asi přátelství. Asi jsem došla k názoru, že je to jediná hodnota vůbec mezi lidmi teď. Nikoliv teda láska, myslím přátelství.
- Proč ne láska?
- Ta se mi zdá sobecká.
- Tak jaké přátelství tedy?
- Takové svobodné a stejné úrovně, naprosto nezávislé a přitom maximální. To nevím, já jsem na to snad mladá, já pořád hledám, co drží lidi nad vodou, já to nemůžu pochopit. Někdy si myslím to, že snad lidé nepřemýšlejí jenom proto, že jsou jako živočichové, protože živočichové, ti si žijou prostě aniž by to věděli. No, já si nevěřím a mám strach když jsem s jinými lidmi. Když ono je to lepší zase být sám, než s lidmi, se kterými bych měla nějak trpět. To je takový přehnaný, ale to pak otravuje mluvit, otravuje. No, že je lepší, kdyby se dalo něco najít, já myslím, že by to šlo, nějaký přístroj, který by navodil - když já nevím co, jestli frekvenci mozku nebo co na frekvenci toho druhého, že by se vůbec nemuselo mluvit, dalo by se to sdělit nějak přímo. Protože ty slova jsou často nevhodná. Já to teda pociťuji, někdo ne třeba.

- Já si myslím, že na naší zdravotnické úrovni se snad dá jenom tolik, že se těm lidem pomůže, ale snížit výskyt těch sebevražd nebo té neurosy, to by šlo udělat jenom z toho celkového pohledu, z toho nejvyššího vůbec, při organizaci našeho života. Prostě, zlepšení těch vzájemných vztahů lidí.

- To je jeden z problémů moderní psychoterapie. My jsme dosud věřili, že člověka úplně předěláme. Dneska jsme už podstatně skromnější a my se snažíme alespoň nějak tomu člověku pomoci, aby rozumně se protloukl životem s tou výbavou, kterou si ve svém ranném dětství obvykle získá.

- Já si myslím, že pro život je velmi důležité, aby se člověk nebál a aby nekradl. Člověk se od přírody bojí. Když se v něm strach pěstuje, páše se na člověku zločin.

- Co je to člověk, to bych se bál definovat.


Na titulcích se objeví báseň:

Ó marnosti, ó marnosti,
byl jsem tak nepřipraven, že jsem se bludičkově dotýkal prostých věcí z každé
strany věků
jako by hledání mohlo být ještě budoucností.