Neóny
Skokanka
Umění 1960
O psaní, kníhách a čtenářích
Hovna


NEÓNY

     Je tomu dávno, nikoliv hrozně dávno, nějakých dvacet let, které uběhly pomalu stejně rychle, jako kdyby to bylo jen dvacet dnů - napadá mne, že jeden den s hroznou bolestí zubů, břicha nebo zadku je neporovnatelně delší nežli deset let pohody a štěstí -, co jsem se na začátku podzimu procházel v ulicích Prahy, ozářených neóny, a byla neděle, skoro stejná jako dnes. Ti, kteří dnes mají pré, jejichž krevní oběh i pohlavní potence jsou právě na vrcholu, nesou se stejně jistě, samozřejmě a bezohledně jako ti, které teprve dalších dvacet let, minuvších celkem proti jejich vůli, poučilo, že země není zdaleka takovým kabaretem, jak si to představovali před dvaceti lety a jak si to zanedlouho uvědomí i ti, jejichž dnešní drzá sebejistota mohla by splést leda naprosté blázny. Když jsem se před dvaceti lety procházel v podvečer pod pražskými neóny a viděl šťastlivce, to znamená krásné, zámožné a bezstarostné mladé lidi, z jejichž každého pohledu i pohybu čišelo sebevědomí životních vítězů, bylo mi trudno na duši, styděl jsem se za svou samotu i neschopnost vmísit se do jejich životního tance, připadal jsem si osiřelý a odkopnutý, má duše byla plná výčitek a závisti. Byl jsem stejný idiot jako oni, pouze v jiném směru. Dar, že jsem mohl mnohem dříve nahlédnout do propastných hlubin lidské duše, pokládal jsem spíš za trest a prokletí nežli za vyznamenání a záviděl jsem slepým a hluchoněmým jejich sabat.
     Jdu-li dnes pražskými ulicemi pod neóny na začátku podzimu, zdánlivě se nic nezměnilo. Za ozářenými výklady jsou svetry, košile, lahůdky, knihy a polobotky, lesknoucí se jako dříve. Pouze špičky bot jsou o trochu málo jiné, i ceny, ale celkem vzato se tu pranic nezměnilo. Mladí, krásní a sebejistí lidé chodí opět po ulicích a v jejich bujné krvi je pocit naděje ve vítězství a štěstí. Určitě to však nejsou stejní lidé jako před dvaceti lety. I ty často potkávám, a protože mám značnou paměť pro lidské tváře, mohu klidně a spravedlivě posoudit, co v jejich tazích nadělala doba dvaceti let, která uběhla jako voda. Po sebejistotě a bujarosti ani památky, bývalá udivující krása jako by připomínala obnošený a vyřazený, kdysi krásný smoking nebo plesovou toaletu. A kam se poděl pocit naděje a štěstí, vyzařující kdysi tak okázale z každého jejich pohybu i pohledu? Nikdo z nich nedošel tedy štěstí, nikomu se nesplnily jeho naděje!?
     Jaké naděje, jaké štěstí? Stačilo by zastavit dnes kohokoliv z mladých šťastlivců a přeptat se, co vlastně od života očekává. Ačkoliv samozřejmě očekává, zůstal by jako zasažen němotou, protože jen jeden z miliónu by měl odvahu přiznat se ke své bezmezné, ale pravdivé hlouposti, omezenosti a bezradnosti. A přitom je vše nadmíru jasné a samozřejmé, možno to klidně vyslovit za ně. Očekávají hodně pohody, štěstí, zábavy, bezstarostnosti, očekávají hodně krásných a lákavých předmětů, počínaje punčochami a konče nádherně zařízeným bytem a moderním autem v garáži, přejí si nejkrásnější a nejroztomilejší ženu nebo nejkrásnějšího a nejroztomilejšího muže, očekávají všestranné pochopení sebe bez nejmenší snahy a touhy pochopit sami kohokoliv jiného, jsou si jisti životním valčíkem (dávno), swingem (kdysi), rock-and-rollem (dnes) a bůhví jakým tancem života zítra. A místo toho všeho jsou všichni následkem své zabedněnosti odsouzeni, aby velmi brzy zaslechli životní kakofonii a aby se jejich životní iluse (nelze to vůbec nazývat sny) splaskly v trpké rozčarování, únavu, strach a beznaděj, které zapíší nezapomenutelné tahy do jejich dnes krásných tváří.
     Byly doby, kdy jsem rád sedával s krásnou dámou nebo slečnou v luxusní vinárně (nebo i obyčejné vinárně), kochal se jejím půvabem a krásou a rád zapomněl na to, že tato povznesená a uměle připravená chvíle nemá a nemůže mít pokračování, které by nebylo zklamáním a rozčarováním. Ozývaly se sice ve mně pochybnosti jako v málokom mého věku, že kdyby cokoli z této hry mělo být pravdou, nebylo by k tomu zapotřebí této povznesenosti, a že okouzluje-li mne naproti sedící bytost svým půvabem a krásou, jak by se asi změnily mé pocity, kdyby dostala náhodou kostižer a přišla o svůj nanejvýš půvabný nosík. A napadlo mne, k čemu je vůbec zapotřebí vinárny a všeho ostatního, kdyby nešlo o nic jiného, nežli o oboustrannou lež, totiž očekávání něčeho, co se nikdy nemůže splnit?
     Již dávno nikomu nezávidím mladou krev, sebejistotu, úspěchy u žen (a ženám u mužů), momentální pocit štěstí ani očekávání blaženosti. Jdu sám ulicemi podzimní Prahy, ozářenými neóny, a jsem rád, že nejde nikdo se mnou, kvůli komu bych musel zahánět pravdivé myšlénky a věnovat se lživému dialogu, abych neurazil jeho připitomělý jemnocit nebo nestavěl jej do role naslouchajícího neandrtálce. Neměl jsem a nemám si bohužel, či bohudík, s kým co vyprávět. Dříve jsem to pokládal za trest, dnes za vykoupení. Jdu ulicemi a sta myšlének na minulé, přítomné i budoucí táhne mi hlavou. Jsou to samé nemyté a nečesané, ba možno rovnou říct většinou posrané myšlénky, rozhodně nikoliv takové, jaké ze společenské nutnosti servírujeme svému okolí. Jsou to ale myšlénky pravdivé, ke kterým se mnoho lidí, zapřažených do milostných a později rodinných pout, nikdy nedostane. Zůstanou u svých bědných fyziologických a společenských funkcí a svou duši pohřbívají dávno předtím než jejich pozůstalí jejich tělesnou schránku. Jsem šťasten, že nemám syna ani dceru. Měřili by mé myšlení, slova i skutky metrem nejstupidnějších otců svých vrstevníků a byli by se mnou jistě nanejvýš nespokojeni, protože bych určitě nebyl otcem, jakého by si přáli ve svých slepičích mozcích. A já sám stěží bych k nim nalezl správný vztah, kdybych je po duševní stránce nemohl pokládat za svoje příbuzné a byl s nimi vázán jen pouty rodinného spoluvězně.
     Kdykoliv jsem v životě slyšel řeči o touze mít děti, vždy jsem za těmito slovy hmatatelně cítil totální zabedněnost a egoismus. Nikdo na světě mne nemůže pochopit, jedině mé vlastní dítě mne pochopí! Starého šneka. Potřebují spíš lidského kanára nebo opici, potřebují něco bezbranného na hraní, o čem se domnívají, že jim později stonásobně splatí láskou a pochopením. Ani ve snu je nenapadne, že takřka s tisíciprocentní jistotou přivedou na svět tvora, který bude mít zcela jiný základní životní pocit nežli oni, a že tento tvor, jakmile bude odkázán opustit své rodinné hnízdo, bude mít tisíce jiných starostí, aby se protloukl životní existencí v hmotném i duševním smyslu, nežli aby mohl splnit jejich bláhové naděje čímkoliv jiným než nevděčností. Případy, kde tomu tak není, mohl by každý spočíst na prstech jediné ruky.
     Většina dětí rodí se ostatně mnohem spíš náhodou nežli uvědoměle. A tam, kde jde o uvědomělé plození dětí, je většinou založeno na zcela pochybném předpokladu, na neuvěřitelné víře, že se zrodí člověk k jejich duševnímu obrazu. Ještě že na něco podobného příroda zásadně kašle. Představte si hloupou a hysterickou ženskou, která si dělá iluse, že porodí stejného tvora, jako je sama. Jak by k tomu chudák dítě přišlo? A narodí-li se jí dítě, z kterého se vyklube docela chytrý a zdravý člověk, je taková matka hluboce raněna ve svých citech, že ji není s to pochopit, jak očekávala. O otcích ani nemluvě.
     Jdu podzimní Prahou a nad hlavou září mi neóny nedělní noci. Je hodina, kdy začíná v kinech, divadlech, restauracích a vinárnách, kavárnách i šantánech večerní provoz. Za chvíli vypadnou z rušných ulic vnitřního města a obejme mne samota liduprázdných ulic, kterými zřídkakdy projde chodec. Tyto pusté ulice, kterých jsem se dřív děsil, stávají se mi čím dál tím bližšími, protože je jich většina a jejich smutek jako kdyby byl solidnější a pravdivější nežli nafintěná a neupřímná nádhera hlavních tříd, přeplněných dlouho do noci lidskými postavami. Valná většina pražských činžáků a ulic, do jejichž krásy se nemůže nikdo zbláznit, jako by mlčky a výmluvně vyprávěla pravdu o životě, před kterou si každý zastírá oči a zacpává uši i nos. Není zde pranic, za čím se táhnou lidé, prahnoucí po blaženosti, blahobytu, slávě a podobných nicotnostech. V zdánlivé nehybnosti a omšelosti pulsuje zde však mnohem víc život nežli tam, kam se většina táhne jako švábi za pivem.
     Jsou zde staré neupravené ženy, udřené a celému světu lhostejné, mnohem však zajímavější nežli mladé a naparáděné ženy na bulvárech. A jsou zde poplivané, zakouřené a přesto útulné výčepy, kde je teplo a kde nemytí a neholení návštěvníci mnohem méně hrají něco jiného, nežli skutečně jsou, což se skoro nikde jinde nenalezne. Člověk zde cítí jistotu, že kromě agónie a smrti nemá kam spadnout, tak blízko je zemi, její syrové vůni a pachu.
     Člověk si zde právem připadá trochu moderním Diogenem, který se zbavil zbytečného balastu a komplikací moderního života a odkládá s ulehčením masku, kterou si volky nevolky bude muset při odchodu zase nasadit. Pije laciné pivo nebo lacinou kořalku, prodávanou za vysoké ceny, nasycuje se buřty s cibulí a v šumotu zakouřeného šálu naslouchá monotónní hudbě ventilátoru nad výčepním pultem.
     (Pokračování příště)


SKOKANKA

     Zabývám se už přes třicet let lehkou atletikou. Dříve jsem závodil z přebytku tělesných sil. Nyní už mnoho let dělám trenéra z přebytku duševní energie a z lásky k tomuto vznešenému a přirozenému sportu. Ačkoliv této práci věnuji valnou část svého volného času, nepřeceňuji obzvlášť její význam; každou užitečnou lidskou činnost pokládám totiž za snesitelnou pouze potud, pokud nedělá z komára velblouda, pokud nezatemňuje rozum a pokud je v přímém vztahu a souvislosti s ostatními důležitějšími složkami života, především duševním rozvojem, který je opět, alespoň pro mne, mnohem spíš závislý na vlastní úvaze a přemýšlení, nežli na obecné vzdělanosti, bezmyšlénkovité pracovitosti, poslušnosti a kdoví na čem všem jiném.
     Je mi jasné, že mladý organismus hovoří nejlépe tělesným projevem a že když v nás koluje mladá krev, cítíme neodolatelnou nutnost se pohybově vyjadřovat. Zajímá mne nejvíce mládež a zabývám se proto převážně chlapci a děvčaty od třinácti do dvaceti let a snažím se jim pomáhat, pokud stačí můj čas, vědomosti a přebytek duševních sil, aby atletiku dělali chytře a pokud možno dobře, lépe nežli se všeobecně provozuje. Má to svou problematiku. Vzhledem k časovým možnostem mohu jich mít na starosti jen menší počet, řekněme dvanáct; kdo chce se mnou spolupracovat, musí mít obstojné pohybové nadání, velké zaujetí k věci, potřebnou snahu a vůli, nesmí být příliš výrazné duševní nectnosti ani zakrnělý rozum a kromě toho si musíme být bez zbytečných slov blízcí a sympatičtí. Jsem-li většinu bdění nucen z existenčních důvodů trávit s lidmi, z nichž mnoho je mi lhostejných nebo těžko snesitelných, musím mít alespoň ve volném čase možnost svobodné volby setkání s těmi, v jejichž přítomnosti jsem rád, i oni se mnou.
     Když jsem se svého času zabýval intenzívněji uměním, nechápal jsem, proč se mám stýkat s mnohými lidmi, o jejichž charakterových vlastnostech jsem měl vážné pochybnosti, byť i patřili mezi lidi tzv. významné. Stejně tak jsem dosud ve čtyřiačtyřiceti létech nepochopil, proč bych se měl stýkat s většinou příbuzných, na kterých mi stejně upřímně nezáleží, jako jim nezáleží na mně, a to jedině z toho důvodu, že jsou čirou náhodou mými příbuznými. Mým skutečným příbuzným je pouze ten, kdo má podobné závity v mozku i v srdci, jako mám sám, a takových lidí je bohužel nepatrně. Vypadá to trochu namyšleně, ba v dnešní době zmatení jazyků dokonce odchylkářsky; snadno bych mohl být osočen jako zavrženíhodný individualista, což není daleko kdysi smutně proslulého: kacíř! Z hlediska skutečnosti je to však holý a velmi snadno pochopitelný fakt. Ty, kteří mají neustále plnou hubu lidu, jsem nucen stejně důvodně podezřívat z pranepatrné lásky k němu jako inkvizitory ze stejně nepatrné lásky k Bohu, protože v obou případech jde mnohem spíš o trápení lidí nežli o jakoukoliv víru v cokoliv vznešeného. Jak vidno, není právě nejsnadnější domluvit se lidskou řečí a nedělám si zbytečné iluse, že by se to právě mně podařilo tímto zmateným listem, který jsem ke všemu začal psát s naprosto odlišnou myšlénkou, nežli je ta, které jsem právě věnoval tolik místa. Je to však podstatná otázka lidského bytí vůbec a budu se k ní pravděpodobně neustále a neustále vracet, protože prostupuje všechny mé ostatní myšlénky jako ústřední nit a nemohu ani nechci se jí nikdy zbavit. Ještě že píši jen pro vlastní potěšení, nikoliv pro peníze. To bych se jí musel zbavit a nahradit ji nějakou všeobecně schvalovanou, pokryteckou protézou vyznání, která by mne chránila nebezpečí výtek z anarchismu, kterého se nejvíce vždy bojí dočasní a pramálo ohleduplní držitelé teplých hnízd v kaž     dé epoše lidstva. Anarchista - jak podivná slovní nálepka! Stejně jako revolucionář. Anarchista i revolucionář v praxi je něco nesmírně bědného, nespravedlivého, zaslepeného, krvelačného. Pravý opak toho, čemu se nejvíce obdivuji: "Udatnější je zpozdilý k hněvu, nežli ten, který dobyl města!" (Jeden z nejúžasnějších veršů Starého zákona.) Revoluci jako takovou, většinou zcela nekriticky opěvovanou, pokládám za naprostý protiklad skutečné revoluce. Skutečná revoluce je Kristus, nebo chcete-li, Gándhí. Nikdy však Robespierre; to je jen vlk v beránčím rouše. Pro Boha, jak to, že něco tak samozřejmého a pochopitelného není už dávno naprosto jasné lidstvu, chystajícímu se na dovolenou do vesmíru? Jak je možné, že lidi zajímá víc záhon okurek, střih saka, tvar kramfleků nebo výsledek utkání Slavoje Počernice s Tatranem Počáply, nežli jak dojít k snesitelnějším lidským vztahům a uspokojivějšímu stavu lidské společnosti? To ale není jen něco nesmyslného zaslechnout nebo si přečíst, a potom to připitoměle papouškovat, to znamená neustále sbírat do vetešnického rance vědomí a pocitů životní vjemy, vysypávat soustavně jejich obsah, vždy znovu se zamýšlet nad jejich významem, smyslem a posláním a zkoumat neustále vlastní činy a skutky rentgenovými paprsky svědomí, krátce držet svou duši alespoň v takové čistotě jako krk nebo zadnici. To není žádný ilusionismus ani utopie, ačkoliv to bohužel vypadá jako předpoklad přijetí do Bohnic nebo Kateřinek. Jak s klidem hovořit o drobných a dílčích životních událostech, když stojíme na tenounkém praskajícím ledu, který nás co chvíli slibuje seznámit s ledovou hlubinou pod ním?
     Mnozí z mých známých (úmyslně neříkám přátel) platí za významné básníky, spisovatele, malíře, kunsthistoriky a podobné činitele, jejich posláním je funkce duševních zrcadel života naší doby. Někteří sice malují nebo píší o Janu Žižkovi a jiní zase o astronautech, ale na tom nakonec příliš nezáleží. Ať utečou do pravěku nebo jedou na víkend do prabudoucnosti, nemohou nakonec zrcadlit nic jiného nežli to, co právě žijí. Jednu dobu jsem se bláhově domníval, že se stanu jedním z nich, že budu patřit k tomuto vznešenému cechu, který se přes všechno dušování a bití v prsa o sounáležitosti a rovnosti k lidem považuje za smetanu, neřku-li rovnou za šlehačku proti sbíranému mléku nebo podmáslí. Moje umělecké schopnosti i touha po dobrém bydlu byly zaplať Pán Bůh menší, nežli kolik bylo zapotřebí, a tak bez jakékoliv osobní zásluhy nestal jsem se aspirantem Slavína, neprodal duši za přehršli stříbrných a popularitu, o kterou není co stát. Zato ale mohu úplně svobodně, byť sebetoporněji a neuměle, soukat ze sebe nejskrytější myšlénky i slova, a umění, možno-li to tak nazvat, zůstává pro mne stejně jako atletika, o které jsem začal psát, jednou z mála nadějí a radostí, které mi zbyly. Kdybych si s nimi byl otevřel, byť pod patronací socialistického státu, krám na Václavském a prodával své myšlénky jako módní polobotky, byť s pětisetprocentním ziskem, ať bych si dal do výlohy cedulku "Náš zákazník - náš pán", nebo "Sloužím lidu", byl bych na tom nepochybně mnohem hůř, než jsem. Docela dobře se mohu v poslední putyce bavit s metařem. Určitě bych se ale nedokázal ve výběrovém restaurantu bavit s Majerovou, Kainarem, Hrubínem, Pilařem, Glazarovou nebo jinými laureáty.
     Stejně tak v atletice. Pro své mladé svěřence a svěřenky nelituji práce ani času, neustále si lámu hlavu, co pro ně učinit, aby jim to prospělo ve sportu i v životě. Není toho možná moc, co je v mých schopnostech i silách, ale určitě mnohem víc, nežli by pro ně udělal zadarmo kdokoliv z těch, kteří mají neustále plnou hubu starostí a rozumů o naší tělovýchově.
     Začal jsem psát o mladé skokance. Nejvyšší čas, abych se k ní vrátil. Když se poprvé objevila na hříšti, zdála se mi macatá a neohrabaná a kromě zdvořilého chování, upřímného zájmu a zdravého elánu třinácti let neměla nic, co by mne jakkoliv zaujalo. Přijal jsem ji přesto do skupiny. To bylo před půl rokem. Za tu dobu snažil jsem se jí, stejně jako všem ostatním, vštípit hlavní zásady celkového pojetí lehké atletiky a naučit ji základním běžeckým, vrhačským a skokanským pohybům. Až do včerejška, mám-li být upřímný, nekonstatoval jsem u ní příliš viditelný pokrok. Jediná věc, kterou jsem s radostí pozoroval, že zeštíhlela a že při nácviku byla podstatně soustředěnější nežli většina ostatních děvčat, jejichž věčné chichotání a roztěkanost mi jde někdy tak na nervy, že se musím držet, abych jim nedal pár pohlavků.
     Včera, bylo již k večeru a citelné chladno říjnových dnů, šel jsem se skupinou po rozklusání a rozcvičení cvičit skok vysoký. Nechal jsem je napřed provádět skokanskou průpravu, to je všelijaké poskoky na místě, v chůzi i klusu, švihy pokrčenou i nataženou nohou a uvolněné přeskoky přes laťku z několika málo kroků kolmého rozběhu. Seděl jsem na lavičce u doskočiště a pozoroval s občasnými připomínkami jejich pokusy spojit rytmický rozběh s mohutným odrazem a uvolněným letem. Výsledky nebyly valné. Valné většině bývalo by bylo třeba v tomto poměrně jednoduchém průpravném skokanském cviku vytknout nikoliv jednu, ale tucet chyb. Přirozený a uvolněný pohyb jako by pro ně byl španělskou vesnicí a každá má připomínka jako by byla nad jejich rozumové síly i pohybové schopnosti. Seděl jsem proto v dost trudné náladě na lavičce a v mé mysli se vzmáhaly pochybnosti, nedělám-li vlastně úplně marnou a zbytečnou práci, jako kdybych učil psy zpívat. Není však trudu, aby nebylo radosti. Tuto radost, mnohem výraznější a mocnější nežli skepse z pohybové nemohoucnosti většiny, způsobila Eva, ona před půl rokem macatá a neohrabaná dívka, jejíž každé provedení stejného cviku vyvolalo ve mně veliké překvapení. Jako kdyby nepatřila do skupiny, ale byla zvlášť pozvanou demonstrátorkou, předvádějící ostatním správné provedení cviku. Spatřím-li dokonalý atletický pohyb, zmocní se mne pocit stejného obdivu a nadšení, jako setkám-li se s vzácným uměleckým dílem a hluboce prožívám dojem, který mohu bez nadsázky nazvat pohybovou básní. Dokonale zvládnutému pohybu obdivuji se stejně jako vynikající interpretaci Chopina.
     Moje překvapení nebylo však ještě dovršeno. Jedna z dívek požádala, abych jí vysvětlil zásady moderní valivé techniky skoku vysokého, které se mezi atlety říká "straddle". Byl jsem nucen opustit pohodlné usazení na lavičce, svléknout kabát a ukázat jim kadeta, to je vysoký přeskok z jedné nohy na druhou se současným obratem o 180 stupňů. Nechal jsem je totéž provést mimo rozběžiště a konstatoval jsem jako předtím u skokanské průpravy, že všechny jsou neuvěřitelně nešikovné a neohrabané, kromě Evy, která ihned napoprvé provedla kadeta přinejmenším stejně dobře jako já sám. Potom jsme přešli znovu k rozběžišti a dívky se pokoušely provést totéž, nyní s přeskokem laťky. Protože Eva skákala s nesmírnou rezervou přes základní výšku, zvyšoval jsem postupně laťku až na 140 cm; zlepšila si o 10 cm svůj dosavadní nejlepší výkon, docílený primitivními "nůžkami", a ukázala takový klid i nebojácnost i na této výšce, že jsem takřka nevěřil vlastním očím. Bude-li z ní jednou vynikající atletka, nemohu tvrdit. Má k tomu rozhodně mnoho zřídka se vyskytujících předpokladů: Sílu, elán, pohybové schopnosti i potřebné soustředění. U takového třináctiletého pulce nelze však s jistotou předpokládat, že úspěšně přenese přes léta dospívání zájem a lásku k atletice, protože v těchto jankovitých létech čeká každého mladého člověka tolik nástrah a lákadel, odvádějících jej od toho, co by dělat měl, k tomu, co se dřív nebo později ukáže zbytečně ztraceným časem, že jakékoliv prognózy atletické budoucnosti v tomto věku jsou nanejvýš povážlivé. Je to sice velká škoda, ale není v naší moci cokoliv měnit na této skutečnosti. Nelze skutečně říci nic jiného, nežli:
     "Jak Pán Bůh dá!"


UMĚNĺ 1960

     Pomíjím blbost, kterou lze nalézt v naučném slovníku pod tímto slovem. Pomíjím také všechno spotřební zboží, vyráběné továrně nebo po domácku, kterým se plní knihkupecké krámy, galerie a divadla a koncertní síně. Nalézt zde umění je stejně trudnou prací jako hledat jehlu v kupce sena. Podle neviditelné jehly nazývá se celá kupa uměním. - Umění je vlastně krádež, ukradnutí atomu tajemství života a světa. Je k němu zapotřebí zoufalé posedlosti a nespokojenosti se vším dosažitelným a pochopitelným. Umění je zhmotnělý výkřik úžasu a poznání. Je proto zcela nepochopitelné, snaží-li se někdo otevřít si s ním živnost nebo učinit si z něho prostředek pohodlného života, nehledě k tomu, že pohodlný život je uměleckou Saharou. - Nikoho nesmí klamat, jak to zdánlivě nyní běží. Na Západě je umělcem, kdo dovede bavit lidi, na Východě je umělcem, kdo dovede nastavovat kaši uznaného umění podle státních norem. Na Západě je to buď živnostník, nebo výrobce šlágrů, na Východě ten, komu to napíší do pracovní knížky a občanské legitimace. V obou případech je skutečné umění zahnáno do ilegality.


O PSANĺ, KNIHÁCH A ČTENÁŘĺCH

     Každý spisovatel - i spisující - má na vybranou, aby z desetitisíců slov vybral nejvhodnější a nejpřiléhavější a ze zcela nespočetných možností jejich obměn a kombinací tvořil věty, odstavce, kapitoly, texty, knihy, dopisy, články atd. Jsou lidé, kteří mají na srdci mnoho, jiní málo a někteří vůbec nic. Nejvíce je těch prostředních. Naučili se chodit, jíst, psát, počítat, číst a něco vařit, šroubovat, zapisovat nebo prohlížet, ale veškerou vnitřní energii jako by spotřebovali sami pro sebe a nemají přebytků, aby jí mrhali pro jiné. Nelze se na ně hněvat, stejně jako na ty, kdož trpí slovním průjmem a neustále melou pantem, aniž by cokoliv podstatného řekli.
     Stát se spisovatelem není rozhodně o nic těžším, nežli se stát instalatérem. Jak kdo, já však dobrý a spolehlivý klozet necením méně nežli dobrou knihu. Malér je jedině v tom, že instalatéry nepohřbívají do Slavína, ačkoliv tam už leží nejeden, který by měl co dělat, aby se zásluhou o lidské blaho vyrovnal instalatérovi.
     Je třeba ale uvážit ještě jiné věci. K spisovatelství se hrne proto tolik lidí, že je to snazší a elegantnější nežli valná většina ostatních povolání. Kromě toho vynáší obvykle tato činnost mnohem víc pozemských statků, úcty i popularity nežli kterákoliv jiná činnost.
     Když jsem za války vídal celou tramvaj číst noviny, a v těch duchaplné články o nesmrtelných úspěších standart SS, litoval jsem, že se lidé vůbec naučili číst. Odvyknout je to, je neproveditelná věc! Ruku na srdce! Kolik lidí si dovede vybrat četbu alespoň se stejnou znalostí, jako si vybírá paletko nebo kravatu? Vejdete-li do knihkupectví (lépe by se mi líbilo "Kupectví s knihami"), pokaždé uslyšíte: "Dejte mi něoc pěkného!" a kulantní příručí, v kapitalismu jako v socialismu, opáčí otázkou: "Pro jaký věk by to, prosím, mělo být?" Načež kupující odvětí: "Je to pro osmnáctiletou dceru, ale je hrozně sečtělá! Nemáte náhodou Saganovou?" Příručí mrkne jedním okem pod pult, kde má narovnán slušný stoh šlágrů sezóny: "Neslyšeli jste Brahmse?", pochopitelně pro své zákazníky, samolibě se pousměje, jako kdyby kupující žádal přilbu svatého Václava, a odvětí: "Bohužel, o-kam-ži-tě vyprodáno, ale měli bychom zde celou řadu jiných, velice vhodných a hodnotných knih pro tento věk." Kupující povzdechne, jako když mu zubař oznámí: "Holečku, ten musí ven!", a prohodí hlasem, z kterého čiší životní únava: "Tak já bych se na něco podíval..." Vzápětí je obložen knihami v pestrých obálkách, počínaje "F. L. Věkem" a konče "Němou barikádou", mezi nimiž se tísní útlé knížečky začínajících autorů neznámých jmen a lapidárních titulů jako Vojtěch Kropáček: "Láska na scelených lánech" nebo Jiřina Sirotková: "Veselé příběhy pionýrky Jitky". Je-li kupujícím starší člověk, jeho hlavou táhnou názvy kýžených, nikdy nedostupných knih: "Věčně zpívají lesy", "Cirkus Humberto", "Kámen a bolest", "Věčná Ambra", "Žízeň po životě", "Jih proti Severu", "Stařec a moře" a jeho hruď se naplní hrdým pocitem, že všechny tyto literární perly podařilo se mu nakonec tím či oním způsobem přece jen vymámit ze zdánlivě nedostupných knihkupeckých regálů. Ještě takhle tu Saganovou!
     Mluví o ní celá Praha a je prý to nejjemnější psychologická četba! - Nakonec sebere odvahu a spasí se útěkem, provázeným všem příručím neblaze známou větou: "Já teďka nevím, já bych přišel až zítra," a v téže chvíli je z krámu. Má současně dva pocity. Jednak si připadá jako horolezec, uniknuvší lavině, za druhé jako kluk, který rozbil okno a utekl. Pokud jde o prodavače, mlčky pozoruje předložené knihy na okraji pultu, aby je mohl bez námahy přisunout dalšímu zákazníkovi, a v jeho duši mlčky se ozývá vyčítavý monolog: "To už je dneska desátej takovej hejl. A pak máme platit akumulaci!"


HOVNA

     Hned u dveří leží pan Holan. Jednoho dne ho sem přivezli z vedlejšího oddělení a na tváři tamější sestry četl jsem stěží skrývanou radost, že se ho konečně zbavili. Pan Holan je z Lysý nad Labem, má jednu nohu uříznutou po koleno a druhou zčernalou, jako kdyby byla z ebene nebo z mahagonu. Před několika týdny jej operovali na jícen a na žaludek. Sotva jej položili u nás do čistě převléknuté postele, posral se od hlavy až k patě. Sestry byly úplně zkoprnělý. A jakmile jej očistily a převlékly, posral se jim nanovo. Myslel jsem, že se sestry zblázní. Domlouvaly mu, láteřily, nic naplat. Od té doby pokračuje tato hra ve dne v noci v nesčetných variantách. Protože my s Komárkem sereme průměrně třikrát denně, neřeknou sestry našemu pokoji jistě jinak než "U posranců"!



SEŠITY (vybrané oddíly)

Sešit číslo jedna
Sešit číslo tři
Sešit číslo pět
Sešit číslo šest
Sešit číslo sedm
Sešit číslo osm
Sešit číslo devět


SEŠIT ČÍSLO JEDNA


     Doufám, že budete se mnou zajedno, začnu-li z kteréhokoliv místa, protože vpadáme všichni do života stejně náhle a neočekávaně a náš příchod není ani dlouho rozmýšlen, ani oznamován hlaholem trub. Jakkoliv to zní směšně, každý z nás nosí v sobě knihu s potrhanými deskami a nepříliš čistými listy, jejíž titul je "Svět a já". Je to nejrozšířenější, nikdy netištěná kniha, a i když si všichni přejeme, aby byla jednou vytištěna a aby se v ní všichni zhlíželi, nikdo o ni nedbá a každý touží být sám vlastním autorem. Nedávno jsem četl v jedné velmi živé americké knize, že vlastní zácpa zajímá každého stokrát víc nežli deset zemětřesení na Kubě nebo krvavých povstání v Číně. To je sice přirozené, ale z hlediska společnosti pramálo potěšitelné, protože co činí z života peklo nebo očistec, to je právě lidské sobectví, bezohlednost k druhým a snaha mít se co nejlépe za každou cenu.
     Vzpomeneme-li si na dávné doby, když jsme chodili do školy, uvědomíme si, že nás v nich učili velké spoustě snad potřebných, ale přece jen podružných věcí, pouze tomu hlavnímu učili nás jen nedostatečně nebo vůbec ne: Jak se stát lepším a vznešenějším člověkem.
     Každý z nás má jistě mnoho závažných námitek proti životu.


SEŠIT ČÍSLO TŘI


     Být umělcem znamená vidět, slyšet a cítit, co všichni ostatní vidí, slyší a cítí, ale neuvědomují si to. Kromě toho: žasnout nad nesamozřejmostí samozřejmého. Konečně: nějakým způsobem vše ze sebe dostat. Zručnost je efektní, ale není uměním.


     Pokud jde o lásku, nikdo si nedovede pořádně rozvrhnout tempo. Proti době, kterou trvá průměrné manželství, je maratón mžiknutím oka. A přesto každý začíná sprintem. Za chvíli se může zalknout, pak sedí na patníku a s hrůzou si uvědomuje prašnou silnici, po které bude se mu ubírat s jazykem na vestě a vyschlým hrdlem.


     Neskutečná schůzka: Prší, ale jen málo, aby Žitná ulice byla hezčí, leskla se střecha kostela u sv. Štěpána a aby byla svěžejší čerstvá zeleň v parku. Sešli jsme se a máme času, kolik chceme. Nároží mají namodralou barvu podvečera. Můžeme jít, kam chceme, jsme však šťastni kdekoliv. Usmívá se a lesknou se jí oči. Jdeme ztichlou Apolinářskou a mluvení ani mlčení nám nečiní nejmenší obtíže. Každá oprýskaná zeď, temný průjezd, stará lucerna i plakátoviště jsou nepopsatelně krásné a zajímavé. Je jaro v nás i kolem nás. Jeden druhému nic nevnucujeme. Jsme skromní a chudí i nároční a bohatí současně. Nic neočekáváme a očekáváme všechno. A večer je stále modřejší. Chvílemi se zastavíme, jako kdybychom nechtěli uvěřit, že je vše skutečnost. Vsunula ruku do mé kapsy a stiskla lehce mou ruku. Mlčeli jsme a dívali se na třpyt světel na vzdálených kopcích nad Smíchovem. Mohl bych ji políbit a kdoví, snad to i učiním. Nemohu ji však všedně líbat v tak nevšední chvíli. Dosud jsme se ještě nepolíbili, nelíbali jsme se však už tisíckrát? Naše políbení nesmí v nás vyvolat prázdnotu, ani ponížení, ani nenasytnou lačnost. Nebylo naší zásluhou, že jsme se poznali, co však učiníme z našeho vztahu, je v naší moci. Chceme z něho učinit víc, než vidíme na každém kroku okolo sebe. Bez políbení se neobejdeme, ale pouze s ním?


     Člověk se stane spisovatelem chtě nechtě. Kdyby bylo komu psát dopisy. Ale není. Adresát dostane dopis, přečte si jej a v případě, že je to dobrý dopis, to znamená vylisovaný do poslední kapky duše, podotkne nebo si alespoň pomyslí: "Vida, tak takovéhle je to s ním, s holoubkem!" a cítí se nesmírně povznesen, jako člověk, který se dívá na seroucího, který má trochu zácpu. Co je možné říct tisícům neznámých čtenářů, nelze říct jednomu známému, byť to byl přítel.


SEŠIT ČÍSLO PĚT


     Je jaro. Nejlépe se to pozná na hříšti, mezi mladými atletkami. Loni ještě děti, dnes už slečny. Je dvojí druh mladých atletek v mém družstvu. Jedny jsou v něm kvůli atletice, druhé pro ozdobu. Nedávno se řady mých atletek rozmnožily o další ozdobu. Říká se jí všeobecně "slečna v červených teplácích". Těžko říci, čím vlastně zneklidňuje všechno mužské osazenstvo hříště. Má zvláštní krásu hraničící s ošklivostí. Každým pohybem, ba každým pohledem se kroutí, takže vyvolává neodolatelně představu soulože. Věc stejně příjemná jako nepříjemná. Na hříště to nepatří, nedá se však nic dělat. Je to čára přes rozpočet, dostat takové děvče na hříště. Nelze k němu přijít se slovy: "Slečno, vy jste příliš sexuelním typem a zneklidňujete nám celé hříště!" Mohla by plným právem namítnout, má-li si kvůli morálce nechat narůst hrb. Člověk jí ale nejen nic neřekne, ale věnuje se jí víc než ostatním, ačkoliv ví, že z ní do smrti bude atletická nula. Je to holka, která vědomě i nevědomě koketuje i se skokanským stojanem. Zdá se to její přirozeností. Je to k posrání. Buď by člověk musel být slepý, nebo by musel utéct před světem jako svatý Antonín. Neuteče však, přijde na hříště a je hrozně zklamán, nepřijde-li děvče v červených teplácích. A přijde-li, je opět nespokojen sám se sebou, že od ní nemůže odtrhnout oči. A čím chladněji a věcněji se na ni člověk dívá, tím větší vyvíjí ona aktivitu, aby jej zneklidnila.
     O těchto věcech se v odborném časopise nepíše, ačkoliv jsou mnohem naléhavější a bezprostřednější než projev soudruha Hendrycha o tělovýchově na zasedání ÚV KSČ.


     Jsem odpůrcem všeobecné charakteristiky míst. Hnusí se mi oficiální vyhlídky i všechna místa pokládaná za sugestivní nebo pohádková. Svatovítský chrám, Karlův most, pražské panoráma od Hradčan atd., lezou mi z krku a vyhýbám se jejich zprofanované kráse. Krása musí být objevena, zdůvodněna, vypěstována, nelze ji servírovat s hluchým srdcem. Žena, která se rozplývá blažeností při pohledu na Prahu z hradčanské terasy, je pro mne beznadějnou krávou a ztrácí kouzlo sexuality, byť měla poprsí jako May West a uměla kroutit zadkem jako Josefina Bakerová. Historická opona v Národním patří do muzea k vycpané gorile. Betlémskou kapli vystavěnou z bláznivé mánie Zdeňka Nejedlého bylo by radno zbourat, protože je to monstrum, ba ještě míň: imitace monstra. Také pseudogotickou věžičku za Národním divadlem bylo by na čase hodit do bugálu, jako se to udělalo se sochou Franz Josefa, která bylo uvnitř.
     Nevzhledný a ukoptěný železniční most je mi stokrát milejší, protože má svůj život, oprávnění, atmosféru. Mohl sice už být dávno nahražen vzhlednějším, pohlednějším a především účelnějším, ale i takový, jaký je, včetně pekelného randálu, když po něm přejíždí vlak, a to je takřka bez ustání, je blízký mému srdci, protože není zbytečný.


     Psal se rok 1910. Potkal jsem muže v nejlepších létech. Nosil cylindr, jezdil v kočáře, byl hejtmanem a těšil jej život. Aby ne! Stál oběma nohama na zemi, měl vzkvétající rodinu a věděl dobře, co chce. Řekl mi: "Mladíku, zbytečně marněj čas! Člověk dneska musí bejt realista. Život? To je vlastně rakouská monarchie, věděj, náš dobrotivej císař František Josef. A nic víc! Jinak se úplně vyřazujou z naší společnosti."
     Psal se rok 1920. Potkal jsem muže v nejlepších létech. Nosil buřinku, jezdil v Laurin & Klementu, byl poslancem a těšil jej život. Aby ne! Stál oběma nohama na zemi, měl vzkvétající rodinu a věděl dobře, co chce. Řekl mi: "Bratře, zbytečně marníš čas! Člověk dneska musí být realista. Život? To je vlastně demokratická idea Československého státu, víš, volnost, rovnost a bratrství. Krátce. TGM. A nic víc! Jinak se úplně vyřazuješ z naší společnosti."
     Psal se rok 1930. Potkal jsem muže v nejlepších létech. Nosil velurák, jezdil ve studebakeru, obchodoval en detail en gros a těšil jej život. Aby ne! Stál oběma nohama na zemi, měl vzkvétající rodinu, věděl dobře, co chce. Řekl mi: "Příteli, zbytečně marníte čas! Člověk dneska musí být realista. Život? To je vlastně svobodné podnikání, víte, nabídka - poptávka, ztráta a zisk. Tomáš Baťa. A nic víc! Jinak se úplně vyřazujete z naší společnosti."
     Psal se rok 1940. Potkal jsem muže v nejlepších létech. Nosil čepici SS, jezdil v mercedesu, byl treuhänderem a těšil jej život. Aby ne! Stál oběma nohama na zemi, měl vzkvétající rodinu a věděl dobře, co chce. Řekl mi: "Kamerade, zbytečně marníte čas! Člověk dneska musí být realista. Život? To je vlastně nové uspořádání Evropy i světa, víte, národní socialismus, náš milovaný vůdce Adolf Hitler. A nic víc! Jinak se úplně vyřazujete z naší společnosti."
     Psal se rok 1950. Potkal jsem muže v nejlepších létech. Nosil placatou čepici, jezdil v tatraplánu, byl soudcem z lidu, nositelem řádu Klementa Gottwalda a těšil jej život. Aby ne! Stál oběma nohama na zemi, měl vzkvétající rodinu, věděl dobře, co chce. Řekl mi: "Soudruhu, zbytečně marníš čas! Člověk dneska musí být realista. Život? To je vlastně nesmrtelné učení marx-leninismu, víš, nerozborná jednota dělnické třídy, generalissimus Stalin. A nic víc!"
     Vždycky se psal nějaký rok.


     Miloval jsem Tě. Samozřejmě a od chvíle, kdy jsem Tě poprvé spatřil. Nikdy jsem Ti to neřekl. Styděl jsem se za svou lásku, protože Ty jsi mne nemilovala. Láska byla pro mne celý život velkým břemenem a problémem. Ubírala se podivnými a neobvyklými cestami. Miloval jsem vždy bez odezvy a každá láska byla pro mne smutná jako smrt. Začal jsem umírat, sotva jsem začal milovat, a to bylo velmi brzy, už v deseti létech. Láska střídala lásku, ale všechny si byly podobné jako vejce vejci, i láska k Tobě, má poslední. Bylo by lépe nemluvit o tom. Co říci o jednostranných a nepovedených láskách, než: Nech toho! Žít bez lásky je však hrozný úděl. Celý svět se miluje a rozčarovává. Ale miluje se! Já se jen rozčarovával. Nebylo na světě člověka, který by mi byl mohl pomoci, a o soucit jsem nikdy nestál. Věřil jsem v Boha, protože v lidi jsem věřit nedokázal. Připadali mi všichni příliš hloupí, vratcí, zaslepení a omezení, abych věřil, že je možné se na ně spolehnout. Přemýšlel jsem mnoho o nesmírné pomíjejícnosti všeho živoucího a nikdy jsem se necítil v životě doma, ale na návštěvě. Měl jsem velice hloupou tvář a mnoho lidí mi to ve své neomalenosti neopomnělo připomenout. Poznal jsem v životě pramálo ohleduplnosti člověka k člověku, částečně pro lidskou zabedněnost, částečně pro únavu, částečně pro necitelnost. Snažil jsem se nebýt jedním z nich, zranil jsem ale beztak jistě mnoho lidí. Měl jsem pronikavější pohled nežli většina lidí, viděl jsem i to, co oni nevidí, a to mne od nich odhánělo. Měl jsem si s nimi mnoho co říct, ale jen chvíli, potom jsem musel pryč, většinou do své samoty, protože mé nervy už nesnesly jejich přítomnost.
     Nepsal jsem nikdy ze záliby, ale z nutnosti. Psaní, byť tak hrozně nedokonalé, bylo jedním z mála životních projevů, který jsem pro sebe pokládal za nezbytný. Byla to marná snaha po tom, domluvit se.


SEŠIT ČÍSLO ŠEST


     Každému, kdo by zdvihl tento list, radím, aby ho nechal ležet, a každému, kdo by ho nechal ležet, aby ho zdvihl, protože nejsem s to vyslovit tisícinu toho, co bych měl a chtěl, a přesto cokoliv řeknu, je tisíckrát víc, než řeknou druzí.


O VZTAHU K ŽENĚ A K ŽENÁM
     Už toho bylo řečeno víc než dost a na nic podstatného se nepřišlo, ledaže alespoň ti nejpoctivější řekli, jak tomu bylo v jejich případě.


     Letní odpoledne. Na hřišti TJ Spartaku Žaluzie a koberce je rušno. U bariéry stojí padesátiletý trenér, který má místo saka teplákovou bundu, v ruce stopky a co chvíli volá na probíhajícího: "Zvedni hlavu!" "Neškubej rameny!" "Minuta třicet" (dívá se na stopky, pověšené na krku) "A teď do toho kopni!" a na procházející atletky: "Couráte se jako o funuse! Tomuhle říkáte aktivní odpočinek?"
     Z pozadí se blíží starší pán menší postavy, asi čtyřicetiletý, jehož tvář má trochu upjatý výraz vlastní důležitosti a zastavuje procházející atletky, které mlčky ukazují na trenéra. Po boku upjatého muže poskakuje drobné a štíhlé děvčátko asi desetileté.
     Pán přistupuje k trenérovi:
     "Čest práci, soudruhu! Vy račte být prosím vedoucím lehkoatletického oddílu Spartaku Žaluzie a koberce?"
     Protože právě probíhají atleti, na které trenér volá mezičasy, odpovídá teprve po jejich proběhnutí: "Dobrý den, co si přejete?"
     "Já jsem se prosím přišel zeptat, jestli by u vás mohla moje dcerka provozovat lehkou atletiku?"
     Trenér mává na atlety na přilehlé straně hřiště. Pak se obrátí k návštěvníkovi a podívá se na čilé drobounké děvče, které z nedostatku jiné činnosti pokouší se o kotoul přes bariéru.
     Trenér: "A kolik její let?"
     Rodič: "Dvanáct, prosím!"
     Trenér: "A kdy je rozená?"
     Rodič: "Roku 1951, prosím!"
     Trenér (popuzeně): "Tak je jí tedy jedenáct a žádných dvanáct!"
     Rodič (domýšlivě): "Ale vyspělá je, prosím, na dvanáct."
     Trenér (otráveně): "Neptal jsem se vás, na kolik je vyspělá, ale kolik je jí let. Lituju, my bereme teprve od třinácti."
     Rodič (žadonivě): "A nebylo by možné udělat výjimku, moje dcerka je totiž sportovně mimořádně nadaná?"
     Trenér (udiveně): "To snad posuzujeme my, ne? A jak byste si to vlastně s tou atletikou vaší dcery představoval?"
     Rodič (důležitě): "Aby dělala atletiku doplňkově."
     Trenér (s vyvalenýma očima): "Doplňkově, jak to?"
     Rodič (chlubivě): "Má dcera je totiž od devíti let členkou výběrového kursu v gymnastice s. Bosákové."
     Trenér (netrpělivě): "Tak ať dělá gymnastiku!"
     Rodič (snaživě): "To je právě to. Soudružka Bosáková jim doporučila, aby dělali doplňkově lehkou atletiku!"
     Trenér (odmítavě): "Koukněte, o takovéhle případy nestojíme, škoda času, máme svý práce až po krk! Když soudružka Bosáková myslí, aby dělaly doplňkově lehkou atletiku, tak ať ji s nimi dělá!"
     Rodič (dotčeně): "Nevíte, prosím, kdo je Eva Bosáková?"
     Trenér (pohrdlivě): "Líp než by, milej pane. Když si soudružka Bosáková ještě čůrala do kalhotek, tak já už byl československým reprezentantem!"
     Rodič (vyčítavě): "To je ale hrozný nedostatek spolupráce!"
     Trenér (nakvašeně): "Koukněte, vážený pane, já s vámi pošlu nějaké svoje děvče k soudružce Bosákové, aby s ním dělala doplňkově gymnastiku, a počkáme si, co nám řekne!"
     Rodič: "To by rozhodně nemohla dělat!"
     Trenér: "Odpověděl jste si tedy už u nás sám!"
     Rodič: "V socialistické tělovýchově by měly existovat úplně jiné vztahy!"
     Trenér: "Prosím vás, a co v sjednocené tělovýchově děláte vy?"
     Rodič: "Jsem, prosím, činný publikačně!"
     Trenér: "Jak tomu mám rozumět? To něco nebo někam píšete zadarmo?"
     Rodič: "To bych, prosím, nemohl. Mám přeci rodinu!"
     Trenér: "A to máte drzost kritizovat ty, kteří denně a zadarmo stráví na hřišti většinu svého volného času? Ale abychom se dlouho zbytečně nebavili. Podívejte, já vezmu vaši dcerku, přestože je jí teprve jedenáct a chce atletiku dělat doplňkově. A vy nám za to budete dělat jednatele v družstvu žákyň, ano?"
     Rodič: "To bych, prosím, v žádném případě nemohl. Připadá mi to ale neuvěřitelné, ta neochota a nevůle k spolupráci. A nejpodivnější je, že mi totéž řekli v Dynamu Klosety i ve Slavoji Masna. A pak se má naše tělovýchova někam vypracovat!"
     Trenér: "Kdybyste neměl s sebou svoji dcerku, řekl bych vám něco, co vám jistě už hrozně dlouho nikdo neřekl!"
     Rodič: "Milado, jdem!" a na odchodu: "Tohle se musí napsat do novin, to je doslova sabotáž tělesné výchovy!"
     Trenér: "Napište si to třeba na kredenc, na takový rozumbrady jsme akorát zvědaví!"
     Rodič nazlobeně s děvčátkem odchází. To se směje a až k východu poskakuje z přebytku životního elánu po jedné noze.
     Trenér k skupině právě přistoupivších mladých atletek: "To je k posrání, bavit se s takovým hejlem!"


SEŠIT ČÍSLO SEDM


     Před rokem jsem byl na smrt. Ležel jsem v nemocnici s protrženým střevem a dvacetkrát za den obkládal jsem se bavlněnou a papírovou jutou. Za okny byl věčně kalný lednový den a okenní tabule se otřásaly míjejícími tramvajemi. Střídali se lékaři i ošetřovatelky, jejichž bílá uniformita činila z nich něco jiného než lidi. Mojí jedinou radostí bylo kouření. To je ale v nemocnicích zakázáno. Byly z toho neustálé konflikty, především s primářem. Kouřil jsem v noci pod peřinou. Byl jsem tak zesláblý, že jsem se neudržel na nohou. Dvaašedesátiletý zřízenec, obr pan Musil, nosil mne do pojízdného křesla, a pak do vany s hypermanganem. To bylo příjemné, ležet v teplé vodě, pokuřovat a pomlouvat sestry a doktory. V takových chvílích drb dvojnásob hřeje. A potom se jednoho dne večer objevil u mne docent Pešek. Přijel až z Karláku. Doktor Seidl mu asi nabídl plášť, protože přišel v bílém. Zamiloval jsem si ho, sotva jsem ho poprvé spatřil. Měl jsem pocit trosečníka, který zahlédne maják. Měl krásnou hrdou tvář, prošedivělé vlasy, nevtíravý úsměv a nesmírně lahodný hlas. Primář Chalupník působil na mne naopak dojmem baziliška. Jednou byl pln úlisné vlídnosti, jindy odměřené oficióznosti, očividně nade mnou lámal hůl, a jako kdyby jej rozčilovalo, že na něm chceme zázraky. Neměli jsme se zkrátka od prvního pohledu rádi. Docent Pešek do mne vlil víru, že se s tou polízanicí nechá ještě něco dělat. "Bude Vás sice stát ještě hodně sil, než se z toho dostanete, ale budete zase běhat!" řekl doslovně. Ačkoliv jeho návštěva byla s primářem dojednána, dostal jsem druhý den při vizitě od dr. Reindla vynadáno jako málokdy v životě od koho. Dr. Reindl byl mladý, energický černovlasý chirurg, který mne operoval a který byl očividně nejschopnějším i nejrozhodnějším chirurgem ve vysočanské nemocnici. Byl také mimořádně sebevědomý a pramálo ohleduplný ve styku s pacienty. Cítil se velmi uražen, že bratr sehnal docenta Peška ke konzultaci. I když jsem si jeho, dr. Seidla i dr. Schwarzkopfa nesmírně vážil, připadalo mi nepochopitelným, proč se tak zbytečně rozčiluje. Můj případ byl zřejmě krajně povážlivý a mohl být přeci rád, vyjádřil-li se k němu starší kolega, jedna z největších kapacit v Praze. Dalších 14 dnů ve vysočanské nemocnici bylo napínavých jako cliftonka za korunu dvacet. Primář Chalupník mne odmítl operovat co nejdříve, protože při střevním píštělu bych později operaci určitě nevydržel. Dr. Reindla jsem se zbavil jednak tím, že jsem mu z postele z posledních sil vynadal stejně jako on mně, za druhé proto, že každým měsícem střídali se ošetřující lékaři a po něm se stal mým ošetřujícím lékařem mnohem vlídnější a přátelštější dr. Seidl. Kromě toho dali nám na pokoj z příkazu primáře Chalupníka třetího pacienta, nějakého pana Šebla, se kterým jsme s dosavadním spolupacientem, výčepníkem Čihákem, vůbec nemohli vyjít. Než přišel Šebl, tak jsme se bavili, pokuřovali si, vyprávěli, a nebýt toho, že jsme oba vypadali jako oběti nacismu, on s těžkou operací slinivky a já střev, celkem nic nám tam nescházelo. S příchodem pana Šebla bylo po kouření i zábavě, pořád jsme s ním byli v konfliktu a nálada na pokoji s posraným navrch. Náš třílůžkový pokoj neměl valnou pověst. Dávali sem pacienty, se kterými to šlo od desíti k pěti, a většinou se odtud odjíždělo v dřevěném saku. Koukal jsem proto odtud raději vypadnout ještě při plném vědomí. Nakonec zavolal sám profesor Borovský primáři Chalupníkovi, aby když mne nemíní operovat, převezli mne k nim do fakultní nemocnice na Karláku. Tak jednoho dne přijela sanitka, sebral jsem svých pár švestek, hlavně krabičku od kakaa, sloužící mi jako kuřácký popelník, naložili mne na nosítka, rozloučil jsem se s vyzáblým Bohoušem Čiháků a jeli jsme napříč Prahou na Karlák. Špatně pérované lůžko v sanitce roztřásalo mi pořádně roztržená střeva, pokuřoval jsem si a koukal udiveně z tohoto podivného vehiklu kolem sebe. Když jsme stáli na červenou na Příkopech před vjezdem na Václavák a vedle nás nabitá tramvaj číslo 5, střetly se mé oči s očima zevlujících cestujících. Říkal jsem si, jak je to divné, být najednou takhle vyřazen z obvyklého života a nevědět, vrátím-li se do něj ještě vůbec. Byl jsem už syt pobytu v nemocnici, a přitom jsem současně věděl, že pravá Odyssea teprve začíná. Největší obavy jsem měl z nového prostředí, lékařů, ošetřovatelek, spolupacientů a obzvláště nemocničního režimu. Těšil jsem se jedině na setkání s docentem Peškem, a věděl jsem, že buďto mne z toho dostane on, nebo žádný jiný. Všeobecná nemocnice na Karláku vypadá pramálo vlídně, jsou zde však vynikající lékaři. Dostal jsem se do pokoje s čtyřmi lůžky, z nichž prozatím bylo jen jedno obsazeno nějakým cestářem v důchodu s ukňouraným hlasem. Byl to lazar a chudák, ale šel na nervy. Okno vedlo k svatému Apolináři. To mne obveselilo, protože to je můj nejmilejší pražský kostel. Za chvíli se u mé postele objevil Láďa Junger, bývalý atlet, blonďák, který se nenaučil říkat er. Byl náhodou vedoucím lékařem oddělení, kam jsem přišel. Druhý den ráno po příchodu do nemocnice si pokuřuji a dívám se k svatému Apolináři, když se nad mou postelí objevil docent Pešek. Jen tak tak stačil jsem udusit cigaretu a již mne začali se sestrou převazovat. Z deky se vyvalil oblak kouře. Sestra Marie s velikou lahví benzínu v ruce říkala udiveně: "Pane docente, Vy kouříte?" Vzápětí se přišlo na to, že při rychlém uhašování cigarety upadl mi uhlík na deku, která začala hořet. Čekal jsem, že dostanu hrozně vynadáno, a odevzdal jsem se do rukou božích. K mému nesmírnému údivu mi ale docent Pešek ani trochu nevynadal, naopak, domlouval mi, abych jen příště nepospíchal s uhašením, abychom všichni nevylítli do vzduchu. Víc noblesy a ohleduplnosti mi nemohl projevit, a měl-li jsem ho rád již předtím, měl jsem ho nyní rád dvojnásob. Ještě den předtím mi primář Chalupník nesmírně vynadal kvůli kouření a neopomněl sarkasticky dodat, že dovolí-li mi to na Karláku profesor Pavrovský, abych si tam kouřil, u něho že je to přísně zakázáno a moje počínání že považuje za provokaci. V noci po mém příchodu na Karlák přivezli záchrankou starého umouněného topiče jménem Lojza Netáhlo, který byl chudák špinavý, jako když ho vytáhnou z komína. Trochu ho omyli a ihned ho vezli na operační sál, protože měl zkroucená střeva. Asi v jednu v noci ho přivezli ze sálu, připoutali k posteli a on chudák celou noc pronaříkal slovy: "Ježíš Marjá Josef." Byla to příšerná hudba, při které se nedalo spát. V pokoji byla tma, svítilo jen malé modré světlo. Nikdo z nás neměl u postele zvonek. Pokusil jsem se vstát a jít ke dveřím zazvonit na sestru. Udělal jsem však dva kroky na vratkých nohou s pocitem visacích střev a upadl jsem na zem. Byli jsme na tom pokoji všichni tři ohromní lazaři. Brali mi v následujících dnech krev na zkoušku, ve dne v noci do mne píchali antibiotika, dlouhé hodiny strávil jsem nehnutě při transfúzích a potom mi docent Pešek oznámil, že se rozhodl se svými kolegy provést mou operaci na dvě etapy, což bylo ohleduplné sdělení, že mne budou operovat ještě dvakrát. První operace trvala několik hodin, a když jsem procitl z narkózy, měl jsem pocit, jako kdyby mi seděl stokilový člověk na břiše. Takřka celý týden mne živili infúzemi do žil, přesto jsem si ale už třetí den po operaci zapálil cigaretu. A zase mne přitom samozřejmě zastihl docent Pešek. Udiveně se mne zeptal: "Vy už zase kouříte?" Když jsem mu řekl, že už jsem to nemohl vydržet, řekl mi dobrácky: "Vlastně byste ještě neměl kouřit, ale na druhé straně jsem rád, že se vám kouřit chce, protože kdyby vám bylo špatně, tak byste si určitě nezapálil." Sotva jsem se vzpamatoval z druhé operace, při které mi sešili roztržené střevo a prohlídli celé okolí, zeptal se mne docent Pešek, zdali si už troufám na třetí operaci. Moc se mi na ni nechtělo, ani ne tak pro operaci samou, jako pro ty nadmíru nepříjemné pooperační stavy, řekl jsem mu však, že na ni půjdu, kdykoliv uzná za vhodné. A tak za tři a půl týdne vezli mne znovu jako nahého Adama s prostěradlem přes sebe na operační sál. Nejdříve jsem ležel na vozíku v předsíni, potom mne převezli do operačního sálu. Posledně už tam na mne všichni čekali, tentokrát přišel jenom narkotizér, dal mi na hubu gumový obojek s kyslíkem, přivázal mi ruce i nohy a odešel. Operační stůl je pekelně tvrdý. Nemohl jsem se pohnout, z gumové masky šel protivný pach gumy a takhle jsem tam ležel od za pět minut dvanáct do půl jedné. Díval jsem se na ohromný operační lustr a měl jsem dojem, že každá minuta trvá věčnost. Pak konečně přišli v gumových zouvácích s rouškami okolo tváří a čepicemi jako členové Ku-klux-klanu, a doktor John mi dal do levice injekci, po které vzápětí jsem byl v limbu. Zpátky na pokoj přivezli mne až v půl šesté. Měli tedy se mnou pořádnou práci. Byla-li noc po druhé operaci hrozná, byla tato ještě hroznější. Měl jsem pocit, jako kdybych měl v břiše křeč, která ani na chvíli nepovolila. Ráno jsem byl vyčerpán k nepopsání. Celou noc mi sestra každou půlhodinu měřila krevní tlak a druhý den nastala opět Odyssea s infúzemi. Ráno v osm mi to vpíchli do žíly a do jedné v noci do mne vkapávali baterie tekutin. Druhý den po operaci rozhnisalo se celé okolí operace do té míry, že z každého slova i pohledu docenta Peška jsem viděl, že je z toho sám celý perplex. Byl u mne několikrát denně, rozvrtal mi celé břicho drény a proléval je různými roztoky a několik dnů hrozilo akutní nebezpečí zápalu pobřišnice, z kterého bych se byl asi nevymotal. Vyprávět někomu, jak těžko se prožívá po střevních operacích období, než se dostaví plynatost a potom obnovení stolice, není v schopnosti mého pera. Nakonec jsem to ale překonal a i hnisání začalo ustupovat. Přicházela za mnou rehabilitační sestra, masírovala mi na kost vyhublé nohy a začal jsem s jejich pohybem vleže na posteli. Když jsem se na ně poprvé postavil, podpírán z obou stran, neudržel jsem se na nich déle než několik vteřin. Cvičil jsem každý den několik málo minut a byl potom vždy tak unaven, že jsem vzápětí upadl do několikahodinového spánku.
     Začínalo jaro. Brzy ráno za svírání hlasitě zpívali ptáci v nedaleké Seminářské zahradě. Jarní slunce svítilo do pokoje vysokými okny. Vystřídalo se mnoho pacientů v našem pokoji. Pan Bejček z Jílového byl ze všech nejsympatičtější. Jednoho dne přišel v montgomeráku hubený a v tváři docela žlutý muž, nějaký Tomášek z Černošic. Pozorně se svlékl a za chvíli ležel v posteli. Bylo mu asi osmapadesát a vypadal na mladšího, přes tu velkou žlutost v tváři. Ležel na Zbraslavi a dr. Stibral, vypadající jako káně skalní, nechal ho převézt na Karlák. Nevěděl ten Tomášek, bývalý kloboučník, co mu vlastně je, tušil ale, že to špatně skončí. Po několika dnech ho operovali a čtrnáct dnů jsme ho neviděli. Potom ho znovu převezli na náš pokoj. Byl ještě hubenější, unavenější a často si stěžoval na bolesti. Byl ale ještě docela dobřepři sobě. Pak to ale pomalu začínalo s ním jít z kopce. Další tři týdny měli jsme příležitost dívat se na umírání z první ruky. Začínal ztrácet jasnou hlavu, blábolil, chvílemi dělal z bolesti na posteli takové prostocviky, jaké jsem v životě neviděl. Nebo pojednou slezl z postele a vrávoravou chůzí a se skleněným pohledem, přidržuje se pelestí, došel k nemocničnímu ušáku na druhé straně místnosti, chvíli tam seděl zrkoucen křečí a potom se podobným způsobem potácel stejnou cestou nazpět k své posteli.
     Zhasínalo se každý večer v devět hodin. Všechno ztichlo, pootevřenými dveřmi unikalo trochu světla z prázdné chodby a v pomalu větších a větších intervalech bylo slyšet bzukot trolejbusů, sjíždějících z Vinohrad Benátskou ulicí dolů k Vyšehradu.
     Byly to smutné, ale poetické chvíle. Sestry: vedoucí paní Anna, její zástupkyně Lenka, pak Jitka, Zuzana, Jana, Marie, Pavla a Marta.
     Jednoho dne přišel Láďa Junger, naložil mne do pojízdného křesla a vyvezl mne na nemocniční dvůr. Viděl jsem rozkvetlé dvory, procházející se pacienty, dýchal jsem krásný jarní vzduch a mžoural po slunci. Když mne večer přivezli nazpět, řekli mi spolupacienti, že mezitím pan Tomášek zemřel. Kolem jeho postele byla postavena plátěná plenta, jejímiž ohyby byla vidět postava, obalená čistým prostěradlem. Nastával namodralý jarní večer, kterého se pan Tomášek již nedočkal. Vzpomněl jsem si, jak před několika málo týdny, když byl ještě při smyslech, těšil se, že po návratu z nemocnice bude sedat v Černošicích na zahradě pod rozkvetlými stromy.
     Za týden potom udělal na mně docent Pešek na chirurgickém stole v ambulanci ještě jednu drenážní perzekuci, při které jsem řval bolestí jako tur, aniž bych přivedl docenta Peška při práci z klidu. Pracoval bleskurychle, nástroje mu lítaly v ruce jako žonglérovi, se sestrou mluvil strohým, dirigentským hlasem a se mnou s přátelským pochopením mezi tím, jako například: "Jen řvete, já bych řval na vašem místě ještě víc!" Připadal mi jako loutkář střídající hlas princezny a černokněžníka. Kterak by člověk nemiloval takového člověka, který je jistě kapacitou evropského formátu a kromě toho tak vlídný a ohleduplný, že by člověk marně hledal druhého?
     Posledního dubna přijela dopoledne sanitka. Když jsme vyjeli z nemocnice...


SEŠIT ČÍSLO OSM


     Celý život psal jsem milostný dopis, který jsem nikdy neodeslal. Je možno vůbec psát jiné dopisy?


     Psát dopisy ve strnulé formě a normě obvyklé korespondence je něco šíleně tupého. Posílat druhému kousek vlastního žhavého nitra je však nanejvýš problematické. Jednak se zděsí, za druhé si s tím nebude vědět rady a za třetí o to vůbec nestojí. A ten, kdo by třeba stál, tomu se opět nám nechce psát. Čili pěkně začarovaný kruh. Nakonec bláznovská samomluva je mnohem rozumnější než nejduchaplnější korespondence.


     Člověk se nemůže nechat zmýlit tím, že se stmívá a rozednívá, že se stmívalo a rozednívalo a že se bude stmívat a rozednívat. Minulé i budoucí bez nás. Pojednou jsme byli a pojednou opět nebudeme. Přežije nás spousta nevzhledných domů, přežije nás lidská hloupost i nevědomost. Když to všechno nasedá do tramvají nebo shání prezenty k Ježíšku, nese se to, jako by mělo v kapse legitimaci na věčné časy. Škarohlíde!


     Stát se spisovatelem znamená objevit tajemství vlastního rytmu. Neobjevit toto tajemství znamená totéž jako lhát nebo falešně zpívat.


     Nejsem zvlášť pyšný na osobní rytmus. Je kodrcavý, neurovnaný, neučesaný, škarohlídský, únavný. A přesto nemohu než jej vyznávat, jinak bych se rozprskl jako rozbitý atom.


     Nejde-li člověk čtyři dny na stranu, přestanou jej zajímat nejkrásnější verše i nejlíbeznější hudba. Pouze proto je mnoho lidí tak málo pokorných, že na ně častěji nedochází tato nadmíru jednoduchá obtíž.


SEŠIT ČÍSLO DEVĚT


     Moudrost je jedině nepodlehnout všeobecné blbosti. Moudrost znamená nepřijímat pasívně jakékoliv pravdy, ale probojovávat se k nim navzdory únavě, pohodlnosti i vlastní omezenosti.



UDÁLOSTI II (vybraná stať)


konce nedohlédnu o výsledku ani nemluvě dnes jsem měl být na celozávodní schůzi na každé pozvánce je potvrzení účasti odevzdejte u vchodu při odchodu být Vergiliem nesměl bych říci že cítím větší nutnost jít domů psát spát cítím stejnou nutnost bylo by nutno stvořit něco co by nadělalo hluku jako lochneská příšera nevím co ze všeho bude zbude-li něco ticho kolem hlavy a napnutých nervů zítra dostanu vynadáno jako fakan který šel za školu budu se hloupě dívat a mumlat omluvy abych lelkoval čtyři hodiny na schůzi kde budou hodinu číst protokol minulé schůze hádky dvou skupin usilujících dostat se k veslu životopis Brahmsův nesmírně miluji takovou delikátní četbu mezi obchodníky a úředníky od rána do večera z takového podhoubí vyroste leda čekanka a žádná hyacinta historie písaře který se nestačil dívat jiný rozsáhlý svět nakonec nezbývá nežli psát o cirkusu proč dělat ze sebe chudáka jenomže si to příliš dobře uvědomuji a nenávidím komponující kapelníky a nemluvím raději s nikým oběd ve Štěpánské vinárna v suterénu proměněná v poledne v restaurant schodiště a sál jsou vymalovány falešným folklórem aby se hosté cítili jako na Slovači těžký nábytek tmavě mořený stolky v boxech nad přepážkou dřevěná mřížka se zelenočervenými lupeny z voskovaného papíru hnědá polívka z kostky cikánská pečeně s bramborem domácí řezy 45 korun když tak pomyslím že sem chodí večer při kyselém víně řvát Kolíne Kolíne jdu domů vyhnuv se další schůzi na divanu zamlklá matka stůně s močovým měchýřem měla nedorozumění s otcem směšné vystupovat v kuchyni jako sudí tak se vracíme domů z práce nelze rozptýlit mračna nikdo z nás neočekává bůhvíco ale schůze omluvy podezírání cikánská pečeně falešné lupeny domácí hádky močový měchýř každé ráno kolem černé tabule dnes přišli pozdě kdo by nepřišel zpozdí se i švarcvaldovky podražení bot sto sedmapadesát korun pokraj noci milánský rozhlas vysílá Italku v Alžíru zpěváci nejsou vynikající zítra si vezmu čistou košili a nechám si vyndat kořen shnilého zubu brejloun Truhlářů mne varovně upozorňoval že jsem ještě nebyl na brigádě pranic se nezměnilo všechny změny mohou být leda k horšímu nedovedu si představit nic radostného leda že mne přijmou do strany a udělají ze mne desítkáře nebavící se generaci nebaví ani skučet jako zestárlá kurva matka šije denně devět hodin podvazkové pásy a podprsenky tuhle šila pro jednu dámu z Bohnic takovou houpačku že bych tomu nevěřil nevidět to na vlastní oči mělo to dvojitá ramínka aby to udrželo tu obrovskou váhu jako kdybychom měli všichni zakleté huby každý táhne za jiný provaz nedovedeme zahánět utkvělé představy otec si potrpí na šetrnost co největší a na pořádek co nejvíc podle vlastního vkusu nedávej tomu psovi takový krásný knedlíky dej mu tam chleba pro čubu se u nás vyvářet nebude potrpí si taky na debaty při kterých ostatní poslouchají jako při kázání připadá si oráčem který rozsévá semena moudrosti obávám se že vyprsknu když se na mne Lojzík smutně podívá a jeho nehybné oči obrácené ke stropu řvou nahlas máme praštěnýho fotra matka je buďto příliš dobrého rozmaru nebo příliš plná katastrof chmur starostí a nářků začal jsem o Mnichovu usnul jsem s neradostnými myšlénkami jak je to toporné a bez vtipu nevýstižná rozbředlá slova říci podstatné a nehovořit o zbytečnostech v životě moře zbytečného pojí se nerozeznatelně s výjimečným k čemu výjimečné chci ukázat únavnost života ani strašného ani nádherného ale nepopsatelněmonotónního zabýval jsem se šéfy koncernu Fruchtunionu lidmi amorálními mimo dobro a zlo domnívajícími se že píle a úspěch jsou jedinými pozoruhodnými věcmi na světě obdivovali v Hitlerovi jeho pracovní úsilí a úspěchy položil jsem vzdálenou otázku co žene polárního badatele k cíli spojenému s nesmírným rizikem navykli jsme si posuzovat některé činy nekriticky pochvalně polárního badatele chválíme že se vydal všanc smrti jakou by žádný z nás nechtěl skončit se zdánlivou domněnkou že tak učinil pro nás ale kdyby chtěl skutečně prospět lidstvu nepotřeboval by k tomu Antarktidu nýbrž překonání sama sebe v nejvšednějším okolí věc závažnější a obtížnější nežli tělesné útrapy s vidinou slávy a dějinné nesmrtelnosti místo toho opouští plačící ženu a děti kašle na vesmír jejich duší a jde zmrznout nechav se vyfotografovat v medvědím kožichu pro zítřejší noviny jde bezohledně za svojí představou jako obchodník nikdo neuvažuje o prvních a posledních věcech o lidských vztazích každý by to nejraději jednou provždy odbyl velikým úspěchem anebo rekordem odpoledne mi doručil ušatý příručí pan Knota následující dopis milý pane Naxero čekal jsem že jistě splníte svůj slib ale zapomněl jste opět volám Vás telefonem ale nemožno Vás stihnout píši proto poněvadž bych Vám byl povděčen za vyrovnání zůstatku víte že bych vyhověl jako dosud ale nutně to potřebuji věřím že nyní nezůstane při slibu a vyrovnáte řekněte kdy pozdravuje Vás Knot prohrabával jsem se ve staré korespondenci a pročítal dopisy bývalých přátel mnohé jsou plny naléhavosti dnes už nepochopitelné jiné škrobené a toporné ale všechny připomínají staré zaprášené láhve ve sklepě ačkoliv všichni tito lidé dosud žijí už dávno nemáme si co říci kdykoliv otevřu mapu s těmito listy ku kterým neustále přibývají další a další zmocňuje se mne tesklivá nálada jako když jednou po dlouhém čase přijdu na Vyšehrad všechno za jeho hradbou obrostlou starým břečťanem připadá mi nesmírně pomíjející a zde v úzkých uličkách přecpaných sádrovými anděly a železnými kříži nevím si s věčností rady kdybych trochu posečkal a usedl na náhrobní kámen zarůstající vysokou travou mohl bych počkat na obyvatele Podskalské sedící u okna v nasládlém letním podvečeru osamělé klinkání vyšehradské kaple dívám se se strmých šancí dolů k Vltavě na železniční most po němž se plazí dlouhý náklaďák ke Smíchovu na pramici převážející poslední návštěvníky z Císařské louky na zčernalé činžáky protějšího břehu a na opuštěnou loděnici a vorový přístav plný rozbitých parníků i kdybych zde stál se ženou kterou miluji nezbavil bych se zármutku který přenáším z jednoho konce na druhý vyjadřuji se jako pomocnice v domácnosti která toho má mnoho na srdci není tak laciné melancholie skutečnost jest bohatší mnohem solidnější trudnomyslností jel jsem devítkou v srpnové noci ze Smíchova do Kobylis na Ringhofferově továrně svítila neumělá hvězda z červených žárovek k takovému dni jako je sobota dívá se člověk jako k cíli kterým když prochází cítí palčivou marnost protože nepřišlo nic co lidé očekávají od soboty únava oblečená do svátečních šatů a veliká bezradnost nad nečinností pražské podniky páchnou těžkomyslností svých návštěvníků nejšťastnější okamžik je ten když se zaujmu nějakou pitomostí a zapomenu na složitost životní mašinérie proto asi mládí nazývají nejšťastnějším obdobím života protože je tak pitomé se svými úniky jedním z podstatných důvodů úspěchu nacismu byla skutečnost úniku z bezradnosti nad životem všechno nejlepší pro nás stání na žebříku ve funkci Hauswarta s blaženým očekáváním dne až budu moci postoupit o příčku výš na Blockwarta místo na obyčejném bicyklu jezdit na motocyklu býti Hauswartem nemluvě o Blockwartovi je neskonale příjemnější nežli nebýti ničím a státi nad vlastní senkrůbnou Hauswart je vyzdvižen z prázdnoty má program má úkoly koná povinnost zapomínaje že není jiné povinnosti kromě vlastního svědomí jako by bylo možno v důsledku boje s ostatními potvorami upustit od boje s potvorou vlastní po Tvém těle je mi teskno po Tvé duši i po Tvém hlasu s přízvukem šantánu Tvých kolen kdybych nespatřil nechápal bych štěstí Paridova nemohu se smířit se skutečností že láska leží mimo dosah možnosti co je poesie proti sex-appealu je vděčnější psát o důsledcích nežli o důvodech prvé jsou jasné a možno na nich duchaplně osnovati děj druhé jsou záhadné nutno za nimi do hájemství filosofie posmívající se bláznům kteří by chtěli cestovat neznajíce kompasu vědecké řeči zápisník snese víc nežli společnost možno být otevřeně hloupý sviňský i hladový takový jako člověk ve skutečnosti je bez ohledu na to zdali vychodil měšťanku nebo Karlovu universitu pouze ten který mlčí jako hrob může se jevit moudrým běda univerzitnímu profesorovi nebo ministrovi financí kdyby se pokusili napsat co vědí o životě i sádrové sochy na Olšanech pukly by smíchy od rána do večera sedí u takové knihy s vytrhávacími listy do které opisuje inkoustovou tužkou čísla z faktur bývala pokladní ale po znárodnění se už k prachům nedostala tak opisuje úderem půl páté zavírá krám a vrací se čtrnáctkou do Neklanky kde obývá s pětasedmdesátiletou matkou jednopokojový byt přecpaný předměty jak tomu bývá u starých žen mladí lidé střídající se neustále v kanceláři kde sedí Mařenka už pětadvacet let vidí nevábnou padesátnici s velikým zadkem narudlou pletí a špičatým nosem navlečenou do třech svetrů a nejsilnějšího prádla s vrásčitými prsty a nervózním hlasem připomíná jim omlácený kufr s rozlézající se kostrou ačkoliv bývala mladá jako oni plná nejrůžovějších nadějí a snů plná plánů a zájmů události se vyvinuly docela jinak nežli mohla očekávat totiž nevyvinuly se nijak dnes jako před čtvrtstoletím budí ji tentýž rozkřápaný budík který si koupila v ASU a přerušuje její sny vstává chvatně s pocitem mírné závrati a opakuje ranní závod s minutami dívá se do spánkem napuchlé tváře a má z toho denně se opakujícího ranního pohledu pramalou radost pije náhražkovou kávu poslouchá lamenta a příkazy ležící matky hovořící s ní tímtéž nařizovacím tónem nesnášejícím odmluvy jako před čtyřiceti léty pouze s tím rozdílem že dnes je tento hlas určen výhradně jí bývaly doby kdy Mařenka očekávala muže který se do ní zamiluje a odvede ji pryč jak o tom četla a jak to běžně viděla neustále okolo sebe nepovažovala se nikdy za hloupější a ošklivější nežli ostatní nemohla předpokládat že tento muž se neobjeví nikdy jsou okolnosti kdy nemohu vzít pero do ruky udýchán životem běda tomu koho po celý život pronásledují víry točí se několik let jako šílená čamrda a potom spadne do kanálu znám slast rychlého a ještě rychlejšího otáčení při kterém je pocit jako kdybych spěl k něčemu velkolepému zatímco se otáčím pouze okolo vlastní osy jako pes lapající si po ocasu a končím srpen obávám se že zlhostejním dřív nežli se naučím mluvit a naopak maličkost jako mít zadnici místo obličeje stěží by se nalezl člověk kterému by to nevadilo ačkoliv mít to tak všichni a nežli definitivně uzavřu srpen curriculum vitae list počmáraný pastelkama milostný dopis pomíjející tělo a velebící duši pomaštěný list od cerbulátu spořitelní list s vkladem ve vázané měně list se kterým byla učiněna velká potřeba list s pornografickou fotografií Otčenáš psaný třesoucí se rukou a list oumrtní září začíná jako srpen schůzí na kterou nemohu jít tak nebudu opakovat srpnovou ouverturu mám na mysli podzim když se člověk zblázní do barev a pachu blížící se zimy s představou ráje za znejasnělými kouty ulic náměstí a parků kdy člověk dosud objevuje svět a miluje ho místo aby mu nadával představuji si podzimní den s Národní třídou oživlou z prázdnin se navrátivším obyvatelstvem s okázalými výklady podzimních modelů a s bohatými světly velkoměstské třídy s obrovskými okny kaváren a křiklavými transparenty kin a barů jejichž barvy odrážejí se na zmoklé vozovce mám na mysli podzimní sobotu na konci Národní třídy když pod empírovými lucernami Národního divadla postává hlouček studentů a studentek nedočkavě očekávajících rozsvícení foyer a otevření vestibulu k večernímu představení Carmen v lesku takové podzimní soboty probleskuje bída nezaměstnaných bloudících kolem automatů uzenářů restaurantů a hospod plných večerních hostů nalezne se také v temných koutech nábřeží okolo Mánesa jehož luxusní lokály soustřeďují v těchto večerních chvílích proslulá jména pražského života válčí se v Habeši v Berlíně připravují olympijské hry a v kinu Alfa běží již dvanáctý týden exkluzívní premiéra velkofilmu Tři bengálští jezdci bydlí v luxusních vilách a činžácích a kupují výhradně klobouky a vázanky zahraničních značek u Čekana boty od maďarského ševce a košile od Bárty hovoří o socialismu a moderním umění a pijí starou skotskou nebo francouzský cognac v přítomnosti elegantních a duchaplných žen spojujících představu emancipace s luxusním Studebakrem jdu-li dnes kolem ztichlého Mánesa a dívám se na novou tabulku Klub úderníků vždy znovu se ptám kam se poděla tato hlučná a okázalá společnost kralující dvacet let české kultuře prozpěvujíc si nebe na zemi doslovně takto na nirvánu na Olymp na nebe nevěřím když někdo na svět nadává vždycky láteřím nestojím o nekonečno s hvězdami všemi stačí mi pár krásných let někde na zemi když já Vám povídám že je nebe na zemi pravdu mám věřte mi za život život dám i když nerad umírám nejsem sám věřte mi pro toho kdo chce žít je na světě plno krás nebe mít záleží jenom od Vás jen od Vás věřte mi záleží kdy přijde čas kdy pro nás začne nebe na zemi neopsat si tu jalovost tak bych nevěřil vlastním uším měsíc vzorné práce minuta před půl kašel nevysvětlila nic zlepšení připosražený blonďák nikdo se neozval drby ze schůze obviňují-li v sobě lidi je mi zle člověk by ale nesměl mít koule aby někdy neobviňoval spánek četba Máchy četba Saroyana pokus o rozbor marný někdo volal telefonem ale zavěsil dřív nežli jsem zdvihl sluchátko sám jako vždy myšlénky dokola obávám se jejího utrápeného výrazu beznadějná blbárna nežli zavru oči chci zapsat to obrovské nic které žiji s vynaložením obrovské námahy a z něhož cokoliv zapisovat je stejně směšné jako bezúčelné námezdní práce, kterou vykonávám bude-li vykonaná špatně poplynou z toho pro mne stejně neblahé důsledky jako pro výrostka v polepšovně vykonám-li ji vzorně pochválí mne nebo ani to ne nějaký trouba na kterém mi nezáleží a odevzdá mi ručně malovaný diplom všechno co udělám uloží se do sklepa a vyhodí se v nejkratším čase protože co se seznamy součty výpočty a záznamy dávno snědených několika tun ovoce a zeleniny celá moje pýcha a celé moje zoufalství kterým denně s tisícem drobných šikan a intrik věnuji daleko převážnou část svého bdění zpívat o tom je věc nadmíru povážlivá když skončí úřední hodiny toužím projít se pohovořit si a zapomenout na monotónní rytmus práce na mrzutosti pracovního prostředí není s kým a není kam není peněz a je nesmírně málo času projdu novou pasáží vonící kolínskou vodou a horkými uzeninami a stojím jako každého dne proti ústřednímu sekretariátu KSČ u Prašné brány jehož okna svítí do podzimního večera a do podzimní noci toužím odejít a už nikdy se nevrátit očekával jsem ji bez vzrušení nebylo žádných snů ani představ ani nedočkavosti očekával jsem ji tak jako očekává poštovní úředník zákazníka potom přišla a posadila se do hlubokého křesla hrál jsem jí Čajkovského hovořil páté přes deváté uvědomuje si současně hloupost všeho co jsem vyslovil a obviňoval vlastní slova z domýšlivosti Čajkovskij šel mimo mne i slečnu sedící v hlubokém křesle vedli jsme totiž hlavně já jsem vedl řeči nepřípadné zbytečné prázdné a jalové přes veškerou snahu anebo právě kvůli této snaze neměl bych vlastně zvát žádné slečny hrát reprízy které mne urážejí i děsí po nichž jsem ještě zdeptanější nežli předtím za poslední peníze totiž za poslední vypůjčené peníze koupil jsem kávu víno a cigarety obligátní pohoštění které patří k hrůzám těchto repríz včetně vytahování šálků a sklínek z příborníku včetně prvního váhavého připíjení nesoucího stopy omšelého svůdnictví hovořím o hudbě vyprávím co jsem viděl opakuji tytéž historky z návštěvy velikých koncertů které jsem stejnými slovy za stejných okolností vyprávěl již mnohokráte a i když moje návštěva je slyší poprvé protože se jedná vždy pouze o jedinou návštěvu slyším je já již po nesčíslněkrát z vlastních úst a hnusí se mi svojí stereotypností a přesto jich z pohodlnosti používám stále znovu není výběru něco se musí mluvit hovořím o umění jako kdyby život mé návštěvnice závisel na jeho problematice vzhledem k tomu že hudební kulisa musí se vyměnit hraji Bohému a obdivuji se árii jak studená je ručka obdivuji se proto aby se i moje návštěvnice obdivovala abych ji předvědčil že je svědkem něčeho co nikde neuslyší protože tuto árii zpívá Caruso potom přinesu z knihovny reprodukce a moje návštěvnice opustí hluboké křeslo aby si je mohla se mnou prohlédnout na gauči to je další přesně se opakující bod každé takové návštěvy a zatím co Claudia Muzio zpívá Adio del pasato hovořím o malířství a slečna poslouchá nebo tupě hledí do reprodukcí a snaží se občas ze sebe něco vymáčknout jako že to má hloubku nebo jinou takovou volovinu desky jsou stále ve větším nepořádku hrajeme guláš z Butterfly Rusalky barových písniček a gregoriánského chorálu až se pokusím jakoby mimoděk dotknout ústy jejích vlasů což se vždy podaří aniž by bylo prozatím upuštěno od prohlížení reprodukcí které s kvartetem z Rigoletta tvoří tu kulisu která mi pije krev líbám hladkou kůži jejího krku a to ostatní kniha reprodukcí padá na zem a utichá hudba v gramofonu nakonec vyprovázím návštěvu k noční tramvaji a vracím se do zakouřeného pokoje plného nepořádku otevírám okno a natahuji budíka a přál bych si spát bez probuzení