ZATÍMCO MĚSTO DOHOŘÍVALO, STARÝ MUŽ PRAVIL:

Pavel Juráček



    Chlapče zlatej, zapálit město tak, aby ti nezhasínalo, aby ti hořelo rovnoměrně a pěkně ti všude prohořelo, to se nedá naučit, to bude spíš věc nějakýho vrozenýho citu. Každý město hoří docela jinak, na celým světě bys nenašel dvě města, který by hořely úplně stejně. Jedno fajruje do vejšky, skoro bez kouře, a střechy se propadají dovnitř jedna pěkně za druhou, ale jiný město, řek bys, úplně stejný jako tamto první, zničehožnic ne a ne chytnout. Místo pořádnýho plamene dává to furt jenom kouř a zase kouř, člověk se nadře jako bejk a voheň - mrcha - nechce vyjít z voken.
    Jak voheň nechce z voken, tak si piš, že to město nemůže dobře shořet. Že v tom zbyde spousta baráků jenom tak halabala vočouzenejch, jinde, hned třeba přímo vedle, to zase prohoří až do hlubokýho sklepa, někde ti za prase nepropadne krov, jinde to místo kostela veme jen stromy vokolo atakdále.
    Takový špatně shořelý město já nemám rád. Je to samej zub. Dobře spálený město je - jak já říkám - na první pohled docela uklizený a klidný, rozumíš, vono ti vohoří do rovinky, jako když vidíš řekněme pěstovanej trávníček. A taky je celý do jedný barvy; to znamená, že vono vůbec nemusí bejt černý - vono může bejt do hněda, vono může bejt do modra, vono může bejt do fialova a taky do červena. Vono ale někdy bejvá celý i do stříbrna: trošku zaprší, do toho svitne sluníčko, a to město - vono ti najednou svítí samejma stříbrnejma jiskřičkama, vono je to úplně, jako kdybys votevřel nějakou krabici plnou roztlučenejch sklíček...
    Jó, vo těch voknech! To je totiž strašně důležitá věc, protože jak de voheň z voken, tak je všechno v nejlepším pořádku. To už si pak můžeš klidně sednout a koukat, jak to de krásně všechno samo. To už můžeš každou chvíli ukazovat: támhle pudou stropy, a taky jo! Stropy dou vodshora pěkně jeden za druhým a skládaj se do přízemku jako karty, potom se do toho pomalu složí krov a je po vohni; nanejvejš sem tam nějaká maličkost ještě trošku žízní - a barák máš, pane, jako když vystřihne! Rovnej, čistej a celej jako uklizenej.
    Jó, ale jak vidíš, že ten prevít voheň zvostal vevnitř v baráku a navrchu že se furt nic neděje, to, kamaráde, je na hovno - vo takovým baráku ani nevíš, co za chvíli provede. Myslíš si: hele ho, von kurva zhas! Jo, ale jen to zkus a di se kouknout zblízka! Kamaráde...! K něčemu takovýmu se zásadně nechodí. Protože, hele! Von je ten voheň celej vevnitř. Vono je ho dost toho vohně, rozumíš, jenomže je to voheň, kterýmu mi řikáme svině-oheň. A proč je svině: protože von se v tom baráku pomaloučku převaluje. Von nejde vod jednoho k druhýmu, von něco přeskočí a pak se k tomu vrátí, nebo se k tomu už vůbec nevrátí..., von de třebas napřed po drobnostech, přešmrncne záclony, nějakej ten papír, nějakou tu umělou hmotu, ale kdybys řekněme vodevřel almaru, uvidíš, že v almaře je všechno při starém. A voheň - myslíš si - je někde v prdeli! Ale to by ses divil! Von se vrátí, von třeba přileze po koberci, takový plamínečky, jako když ti v zapalovači dochází benzín... Koukáš zvenku: barák je tichej, nenápadnej, smutnej, najednou vidíš: vrata dělaj, jako kdyby někdo chtěl ven, najednou ty vrata odletěj i s futrama a z průjezda de taková síla plamene, že to vohýbá stromky. A teď si představ, že bys k tomu bejval šel...! Nikdy nechoď k baráku, kterej má zavřený vokna, bacha na to!
    To už jsem kolikrát tak myslel, hergot, co by těm chlapům, co dou před náma, co by jim to udělalo, kdyby lidem dycky řekli: Každej majitel bytu je před opuštěním bytu povinnej otevřít všecky vokna a dvéře. Na chodbu taky. Nebo by to mohlo bejt vytištěný jako takovej pěknej letáček; každej by ho dostal, každej by nechal votevřený vokna. Tý práce, co by nám to ušetřilo!
    My nemůžeme chodit vod baráku k baráku a votvírat vokna, to bysme spálili leda hovno! Ale vono by se to nedalo stihnout, ani kdybysme vytloukali ty vokna kamením. Vem si třeba takovej Písek nebo Prachatice. Prachatice když ráno šikovně zapálíme, večer jsme sakumrásk hotoví včetně kostela i vodárny. To máš za jednu šichtu tři čtyři přesčasový hodiny. A teď si zkus představit, jak dlouho by nám asi trvalo, než bysme v Prachaticích vytloukli kamenama všecky vokna. To by mě samotnýho zajímalo.
    Stačilo by, kdyby voni těm lidem, když už s nima jednaj, akorát řekli: Jo, a prosim vás, až budete vodcházet, buďte tak hodný a nezapomeňte: votevřte všecky vokna. Vono to chlapům, co dou po nás, ušetří spoustu práce a starostí.
    Jenomže, to je holt těžký! Když to vemeš kolem a kolem: co je těm lidem po nás, no řekni? Nic! Nebo si to vem ještě z jiný stránky:
    Představ si, že by u vás zazvonil chlápek: Zdravíčko, šéfe! Je todlencto váš kvartýr? Já že mám majitelům vyřídit, že celý město bude zejtra vypáleno. Jestli chcete, můžete se jít koukat z nějakýho vršku, ale tady se rači nepleťe. Voni to chlapci, co dou po nás, nemaji rádi.
    No a co bys mu řek, takovýmu chlapovi...? Řek bys mu: Vyliž si prdel! a zabouchnul dveře? Těžko! Řek bys mu: Koukej vocaď mazat, ty smrade? Neřek! Můžeš mu říct: Ale děte, prosim vás! To neznáte lepší fóry? - Nemůžeš, protože to není fór.
    Takže jediný, co by ti zbejvalo: že bys nechal zavřený vokna, abys je nasral.
    Proto voni ti chlápci, co dou před náma, proto voni s těma lidma vo voknech vůbec nemluvěj. Vono se asi ví, že by je nechali stejně zavřený. Když se jim nic neřiká, tak přece jen se najde sem tam nějaký vokno votevřený nebo pootevřený. Kdyby se jim to říkalo, voni by zavřeli úplně všecky. I ty pootevřený.
    Já na jejich místě bych to tedy udělal. Já bych všecky vokna přitlouk takhle dlouhejma laťovákama.
    Víš, že voni většinou ty svý kvartýry zamknou a klíče si vemou sebou? Devětadevadesát procent jich zamyká. Já vůl si myslel, že zamykaj ze zvyku: du ven, musim zamknout! Ale vono to asi nebude zvykem. Já bych svůj kvartýr taky zamk a taky bych si vzal klíče s sebou. Abych je nasral.
    A voni aby nasrali nás. Nasrali tě? Mě teda vůbec ne. A že už sem nějaký to město spálil! Voni prostě nevědí, že my sme ty samý lidi, co voni.
    A v tom je celej ten fór. Ať přídem, kam přídem, všude bude zavříno, zamčíno, a my už prostě musíme počítat s tím, že některý město hoří líp, některý hůř. Spálit se nakonec musí všecky, chlapče zlatej.