SVĚTLO PŘICHÁZÍ POTMĚ
(výňatky z knihy)

Zdeněk Rotrekl



     "Vím bezpečně, že Sověti u nás zatýkali naše lidi, bývalé exulanty z carského Ruska, a odváželi je k nim. Když tohle dělali ve svobodném státě, co teprve bude, až jim to komunisti vydají všechno i s květinami na věčné časy." (str. 23)


    "Bylo to zvláštní město," řekl s důrazem na první slovo, "nejdřív odstranilo Židy, pak samo sebe poslalo na východní frontu, totiž svou německou část, ty zbylé nasadilo na nucené práce, nakonec odevzdaně přijalo nálety, vybombardování několika ulic, pak přechod vítězné armády a odchod poražené, velitel vítězů dovolil rabování čtyřiadvacet hodin a bezpochyby i znásilňování žen, z toho všeho se to divné město nevzpamatovalo -" nedořekl. (str. 42)


    Ty dva stále oddělovala jakási skleněná stěna, jemu někdy přicházelo na mysl, ba jako by přímo hmatal, že stěna časem sílí, místo toho, aby se vytrácela, ale ne proto, že Věra studia dokončila s diplomem a dostala umístěnku do Opavy. Patřila k těm nemnohým ženám, které nemohou vpustit milovaného muže hlouběji do svého nitra, i kdyby ho sebevíce milovaly. Na rostoucí skleněnou stěnu naráželi oba, každý z opačné strany, ať jakkoli čelem k sobě. Bezelstná hněď Věřiných očí nechápala tajemství skleněné stěny, již přece oba museli rozbít, aby procitli do plného snu. (str. 43)


Milý a vážený,
    sděluji s Vámi tuto věc, neb ji mám za významnou. Zjistil jsem, že jistý Peroutka z Židenic se potají skrývá v obci Radoškov u Bíteše u svých vzdálených příbuzných a kuje pikle. Sděluji toto s Vámi, neb tento Peroutka kromě jiné činnosti mně dluží 170 korun, jež dosud nevrátil, vyhnouc se témuž.
    Jsem Vám v úctě oddaný s pozdravem Vlasti zdar
                        Alois Bárta, Tallgasse 4 (str. 50)


Vysoce vážený,
    oznamuji Vám tímto, že v prvním poschodí našeho domu Sturmgasse slýchávám podezřelé bubnování z rozhlasu. Jedná se tímto o signál nepřátelského vysílání z Londýna, jak jsem za dveřmi dobře slyšela, což se příčí pokynům úřadů ve věci odstranění krátkých vln z rádia. Zmíněný byt patří Šalichovi Josefu, jenž žije s manželkou původu židovského, což se rovněž příčí zákonům.
    Znamenám se s Vlasti zdar
                    Elvira Piwetz, Sturmgasse 12 (str. 51)


    V jedné vesnici na východní Moravě, před stoupáním do buchlovských kopců, řídili odbojovou činnost tak, že nekomunistické odbojáře prozrazovali nenápadně gestapu. Přirozeně po osvobození převzali moc sami, jiných už nebylo. (str. 63)


    Ministr nemohl vědět ani to, jak partyzán z Vysočiny s obuškem a s pistolemi přinutil jednoho kněze, aby znásilnil mladou Němku. (str. 63)


    Její otec, ruský legionář, v tom roce, v němž všechno končilo a všechno začínalo, a vědělo se, co končí, aspoň tou zjevnou porážkou, nevědělo se, co začíná (kromě těch několika slov tak jasných, tak zřejmých, to ano, jenže každý si pod jejich fasádou představoval něco jiného), tak její otec prohlásil: "Já je znám, zalez do uhlí a nevystrkuj hlavu. Oni se nezměnili a ani nikdy se nemůžou změnit, nikdy nevěř, že se u nich něco změnilo nebo někdy v budoucnosti změní."
    Jak mladý muž věděl, prozíravé ženy přečkaly týdny přechodu ve sklepech a v uhlí, ty neprozíravé tvořily fronty před Zemskou porodnicí a čekaly, až přijde u ošetřujících lékařů řada také na ně. (str. 64 - 65)


    "Říkám ti to proto, že se s tím vším zcela určitě setkáš. Konečně povšiml sis správně toho Franka, ten se dostal domů dřív než my ostatní, poslouchej dobře: obsadit mocenské pozice," a opět se odmlčel.
    Pak řekl: "V případech, kdy se některý vězeň nepodřídil jejich lágrové pětce, nepomáhal v jejich zájmech, skončil v lomu. V odstraňování politických protivníků jsou odjakživa mistři, už tam si připravovali vedoucí pozice po osvobození."
    Jemu to připadalo jaksi známé. Věděl o výsadku na druhé straně Vysočiny, směrem do Čech, a o úkolu, který musel být splněný přednostně: vetřít se do protinacistických skupin a vedoucí osobnosti nekomunistického odboje dostat do situací, v nichž padnou do rukou gestapa, anebo je gestapu nepozorovaně udat přímo.
    "Pořád stejná taktika se stejnými úspěchy. Ten boj o moc všemi prostředky a zbavování se svědků je součást třídního boje. K tomu potřebovali tvrdý stranický dril a zvyknout si zabíjet. U nás v táborové nemocnici také injekční stříkačkou." (str. 95)


    "Když jsme přijeli," vyprávěl Karel, tehdy kapitán sloužící pod známým podplukovníkem, "Angličani hlídali mosty a křižovatky silnic se sekerami a s vidlemi, obyčejnou pušku měl jenom šťastlivec. Tanků dohromady se napočítalo sotva dvacet."
    Opět důvod k uplatnění staré otázky: Proč tedy nepřítel, říkal si to jako za války v lesích na Vysočině, proč nepřítel neskočil přes kanál?
    Karel pokrčil rameny a začal s Příběhem. Anglická tajná služba objevila ve východní části Anglie venkovský domek s německou špionážní vysílačkou. Sehnali z celé Anglie všechny tanky, moc přes dvacet jich neměli, a udělali si kolem vysílačky manévry, od rána přes celý den i v noci kroužili v kruhu kolem domku, v polovině cesty si připravili pro těch pár tanků jiná označení, nepřátelský radista se mohl ztrhat při počítání a tohle všechno posílal své centrále v Německu.
    Z takových maličkostí se skládají vítězství. Pro někoho to může být zázrak, Hitler by Anglii absadil tak rychle jako Dánsko s Norskem. (str. 129)


    "Devětačtyřicet procent státu, jedenapadesát procent soukromého kapitálu," narážel Josef bez jakékoliv souvislosti s debatou na plán ekonomické reformy, který Jiří navrhoval a za nějž dostal pětadvacet let těžkého žaláře. (str. 131)


    "Seberou ti to a navíc půjdeš do korekce," řekl tajemník pražského arcibiskupa.
    Korekce, kriminál v kriminále, znamenala poloviční dávky, většinou jeden šálek kávy, jednu deku, holý beton podlahy a denní příděl 15 deka chleba. (str. 132 - 133)


    Nedlouho poté vešel do dílny dozorce, ukázal na několik vězňů prstem a odvedl je.
    Vrátili se po obědě, Josef šel tajemně a vítězoslavně.
    "Hlídejte, kdyby někdo šel. Já vám něco přečtu," řekl.
    V jakési místnosti blízko velitelství přebírali hromady knih, některé odváželi na rampu.
    "Noviny jste tam neviděli?"
    "Viděli, jenže byly daleko, v takové chodbě k bachařským ubikacím, snad příště. Poslouchejte."

    Josef vytáhl list knihy, zatvářil se při tom, jako by měl poprvé v ruce něco tištěného, a četl:
    Pádná ruka se položila na jeho rameno, dutý hlas se ozval: "Ve jménu zákona vás zatýkám. Půjdete se mnou, Bille, vaše dny jsou sečteny."
    Bill, nehnuv brvou, zasyčel koutkem úst: "V tom případě je konec i s Mercedes, s vaší snachou, šerife, vím, kde nyní pláče a kde si rve své bujné kadeře, marně ji budete hledati, šerife!"
    Šerif stáhl ruku a drbaje se na bradě, rozvážně pravil: "Kdybych mohl věřiti vašemu slovu --"
    Vtom se ozval slabý výkřik a třeskla rána. Nedaleko se řinčivě sypalo sklo --
    Josef četl v nábožném vytržení z kusu listu poselství z jiného světa, kráječi sisalových vláken napjatě naslouchali.
    Teprve teď se mohlo očekávati, že černovlasá Mercedes kyprých tvarů a s dolíčky v broskvových tvářích --
    "V jakých tvářích?" přerušil ho Zdeněk.
    "Neruš, k čertu, začíná to být napínavý," řekl Karel, "tak dál, od těch kyprých tvarů --"
    -- broskvových tvářích může být zachráněna ze spárů zloducha dona Fernanda. Leč ten nemařil času, s ohněm vášně v očích, plný chlípných myšlenek, vsadil vše na jednu kartu.
    Západ slunce zabarvil nachem už i sousední haciendy, plápolal na vzrostlých opunciích, když tu opět třeskla další rána.
    Don Fernando vzkřikl: "Hahá, tím mně nikdo nevytře zrak. Mé pistole visí níže, než v tomto kraji kolem Escondia bývá zvykem."
    Dívčina, považujíc se již za jistou oběť zločinu, vzlykla: "Kletý zlosynu!" A úpějíc snažila se ze všech svých panenských sil odstrčit volnou ruku nestoudníkovu -
    "Co to je, volná ruka?" přerušil četbu Karel.
    "To bude chyba tisku, správně by mělo být vilná ruka," řekl Zdeněk.
    "Však jsem četl vilnou ruku nestoudníkovu," nedal se Josef.
    "Tak pokračuj, volná jako vilná."
    "Já mám s váma zostřenou vazbu." Oldřich už delší dobu seděl s dlaněmi na obličeji: "Noviny nepřinese a čte takovou kravinu."
    "Dál to mám utržený, fakt, podívej se, poslední slova, měls pravdu, odstrčit vilnou ruku nestoudníkovu. Konec, pokračování leží na rampě před velitelstvím." (str. 136 - 137)


    "Kdesi za dědinou si hráli kluci a jednou se propadli do jakýchsi podzemních místností. Ti sovětští inženýři přes krávy zřejmě špatně zarovnali kolchozní lány, Bůh ví. Hoši začali podzemní místnosti prohledávat a v jedné síni našli knihu s pokyny, co se má dělat za rozličných životních situací, co zachovávat, čeho se varovat. Rozhodli se, že se podle toho budou chovat, jenom tak, z legrace či ze sportu. Možná si mysleli, že objevili pravidla nějakého sportovního klubu. A ona to zatím byla benediktinská řehole."
    "Vidíte, já říkám, že naše řehole je věčná," vzrušil se benediktinský opat.
    "No taky, taky," bručeli premonstráti s jezuitou, "a co dál?"
    "Všechno prasklo těsně před příjezdem toho přestrojeného a utajeného mnicha, takže se může tvrdit, že se všeho na vlastní oči zúčastnil. Hoši prostě podle pokynů v knize pokřtili jedno dítě. Po vesnici i po okolí se to rozneslo, hochy poslali na Sibiř, do lágrů za polárním kruhem. Kolymsaja a Ambarčik se ty lágry jmenovaly, aspoň odtamtud pocházely tři vzkazy. Já jsem tím chtěl dokázal, že žádný režim, i kdyby trval sto let, nemůže zničit to, co je pro člověka podstatné, spolu se schopností přijímat výzvy nadpřirozeného světa." (str. 141 - 142)


    Mladší trestanec v kobce samovazby, původně určené pro jednoho vězně, uvažoval nahlas: "Není jisté, je-li ještě červen, nebo už srpen, co myslíš?"
    "Podle slunce a stínů mříží - podívej se," ukázal na bílou, čerstvě oprášenou zeď a na mříž zapuštěnou do metr silného zdiva, "- si myslím, že může být červen. Slunce svítí nejdéle, brzo vychází a pozdě zapadá."
    Mladší trestanec si sedl na nízkou stoličku šikmo proti záchodu na dvě šlapky, starší se postavil v uličce mezi slamníky pod zamřížovaným oknem, jehož pravá polovina se dala rozevřít a zavřít, což se příčilo všem rozkazům a vězeňským předpisům. Malá dvoudílná okénka musela být stále zamčená bez jakékoliv možnosti otevřít je.
    "Musíme si to přesně načasovat a vůbec rozmyslet," mínil po delší době starší trestanec.
    To se jim stávalo často. Jeden z nich v poledne něco řekl, druhý na to navázal až večer. Někdy dokonce na otázku položenou odpoledne odpověděl ten druhý až další den ráno. Neshledávali na tom nic zvláštního; nikdo nemohl považovat nezměřitelný čas mezi otázkou a odpovědí za čas určovatelný hodinami, dny a týdny. Plynutí vody v řece také nikdo neměří s hodinkami v ruce, oboje totiž, to prvé, voda v řece, a to druhé, hodinky, neváže k sobě žádný vztah.
    "Iustitia regnorum fundamentum," řekl starší o základu státu ve spravedlnosti, mimo vzájemný rozhovor.
    Mladší na otázku z minulého dne odpověděl: "Není to věc víry, avšak také víry." (str. 144)


    Nezbytně potřebnou podstatu chleba tvořily dvojité, do sebe zapadající oplatkové obaly léku proti chřipce jménem Harburn. Poněkud složitější podstata vína spočívala ve vodě s rozinkami, která stála za oknem ve skleničce od hořčice. Mladší trestanec pochopil teprve nyní význam pootevřené poloviny okna (kdyby to dozorci odhalili, neminuly by je poloviční dávky jídla a možná i holý beton korekce) a také to, proč loňského roku v jediném povoleném dvoukilovém balíčku z domova žádali někteří po příbuzných vánočku s rozinkami. Slunce, svítíc okenním sklem, dokonalo proces kvašení, vytvářejíc zároveň podstatu vína, jež bude proměněno. (str. 149 - 150)


    "Na Zelném trhu se žádná poprava po válce nevykonala, odehrávaly se jiné věci," řekl švec. Starostu Judexe popravili na Cejlu, ženské se mohly umačkat zvědavostí, každá chtěla vidět, jak to z chlapa bude kapat. "Ženské jsou prostě uchýlené," pokračoval švec, buď starý mládenec nebo vdovec s neblahými zkušenostmi. (str. 158)


    Stávalo se mu to často, později, po nepředvídatelné události, nedokázal nikdy rozumovou úvahou vysvětlit příčiny svého mnohdy tak nepochopitelného chování, pronesení věty, kterou nezamýšlel, kdy vlastně zamýšlel pravý opak, ale co se za čas vyjevilo jako moudré, jasnozřivé a vysvobozující.
    Přičítal to návykům z odboje za války, i tomu zvláštnímu stylu života v trestnicích a lágrech, tomu systému pravidel v nejistých chvílích nekončícího ohrožení, které, na samém okraji propasti, osudově rozhodovaly, naslouchajíce podivnému šepotu jakoby nejsoucímu z tohoto světa.
    Nepřirozenost jeho života - shrnul si jedenkrát původ těchto opakujících se zvláštních jevů - v něm bezpochyby rozvinula tajemné záchranné instinkty, zcela určitě netělesné a nehmotné povahy. (str. 243 - 244)


    "On tady někde kolem studentských kolejí bydlí, ovšemže ho znám, major Horák, už je dlouho v důchodu," řekl Karel.
    Jakpak asi v tom důchodu žije, zapřemýšlel se on, u těchto lidí zvláštního ražení, jak se označovali, přece žádný důchod neexistuje. Nejenom to, tito budovatelé šťastných zítřků skrze lágry a koncentráky jsou závislí na svých obětech jako na droze. Jestliže se nedostává obětí, vyhlásí se třeba další fáze boje. To se netýká jenom jejich tajné policie, majorů Horáků, celý systém se stal závislý na svých třídních nepřátelích, jindy na imperialistech a kapitalistech, jež je třeba zničit. Vyšetřovatel, který ubil k smrti faráře Toufara, si vzal část jeho kostí "na památku". Jak oni mohou žít v důchodu bez vyšetřování a týrání obětí? (str. 247)


    Pod Lucasovou soustavou se skvěl nápis:

            PĚSTUJ HRUŠNĚ - POSÍLÍŠ MÍR (str. 251)


    "To tenkrát," vzpomněl si on na společnou celu s oficíry na Borech, "vyprávěl Karel, generál, jak si Winston Churchill usmyslel, že poděkuje také naší jednotce, každému vojákovi osobně. Poslouchej, Lukeši. Kluci, to se ví, stáli vyřízení v parádních uniformách, Churchill chtěl, aby se představili jménem - samozřejmě, čím jiným. Tak to začalo. Z řady vystoupil první, srazil kufry a zařval: Klusáček. Churchill pokýval hlavou, podal ruku, poděkoval za statečnost a přistoupil k dalšímu. Ten vystoupil, srazil kufry a zařval stejně hlasitě: Horáček. Britský premiér se lehce zachmuřil, leč pokýval hlavou, podal ruku, poděkoval a šel dál. Když vystoupil třetí letec a představil se Kabíček, Churchill se neudržel, obrátil se na jejich velitele, Janouška, a povídá mu: Já přece vím, že každý je Czech, já chci znát jména." (str. 252)


    "Kolik let jsi tam vězel?" ptal se doktor Lukeš.
    "Přes dvanáct let a dalších deset let podmínečného trestu."
    "Jak se to dá vydržet?" zeptal se s naivní upřímností doktor Lukeš.
    "Nedá. A tím časem, v to počítaje denní a noční dobu a splývání obou, tím to postupuje," vyprávěl on. "Když ti prkny zatlučou vězeňské okénko, přestaneš rozeznávat den a noc, pak dny v týdnu, třebas si zpočátku pamatuješ, že tě sebrali v pátek ráno. Pak přišli na to, že je lepší nechat na kobce svítit světlo. Ale to vyšlo nastejno. Nevěděl jsi, kdy je den, kdy noc, kdy pondělí a kdy sobota, a nakonec jsi zjistil, že to vědět nepotřebuješ. Pak ti zmizí rozdíl mezi ročním obdobím, jaro, léto, podzim, zima, s časem to začíná a pokračuje prostorem, vzdálenostmi a mírami. Přestaneš rozlišovat rozměry jako délku, výšku, šířku, decimetry a milimetry. To není všechno: začnou ti unikat vlastní dějiny, děravět vzpomínky, nakonec propadneš ztrátě vědomí vlastního věku, nevezmeš v úvahu, že ti není sedmadvacet, pětatřicet, ale čtyřicet a pětapadesát. Toho se už nezbavíš." (str. 262)