ROZVLNĚNÝ VĚTREM

Edward Stachura
(Přeložila Irena Krasnická)



    Přistihl jsem se právě při tom, že ne vždycky, samo, že ne vždycky, ale někdy, že když se zrovna směju, tak proto, abych nemusel plakat. Přistihl jsem se při tom, a ani mě to moc neudivilo. Tedy udivilo mě to, ale ne zas tak moc. A přitom je to věc, která by mohla kamenem pohnout. Kamenem, balvanem, skálou, podložím, na němž všichni zdánlivě stojí. Je to přece něco, co buď jak buď vyvrací zaběhaný řád věcí, obrací vzhůru nohama ten pořádek, že tohle a tohle znamená právě to a nic jiného. Ale mě to jenom trochu udivilo, jen tak lehce lehounce, takřka vůbec. Ano. Skoro vůbec ne. Proč?
    Protože pro mě to není náboj, ale jen nábojnice. Pro mě je to jen prázdná sklenice. To hořké jsem už vypil předtím. To si vzpomínám. Vzpomínám si na svůj smích, na mnohá svá zasmání, vzpomínám si, že v nich často nezněla žádná zvonkohra. Kolikrát se směju celým zásobníkem jako katapult, a někdy se zasměju jinak. Vzpomínám si. Takže najednou jsem se zasmál, a v tom smíchu jsem jak dalekou ozvěnu uslyšel lkání. Měl jsem snad pochybovat o svém dobrém sluchu? Stalo se mi párkrát, že jsem o něm zapochyboval. Kolikrát, když jsem se ukládal k spánku, bezpříkladně utahaný tím vším, co je a co není, co by se chtělo a co zas ne, utahaný na smrt, jak řekl jednou jeden, tou věčnou intervencí, jak jsem se tak pokoušel - vždycky stejně nerad - usnout, kolikrát mi něco najednou střelilo do uší, nějaký křik, rámus, výbuch, třesk, jako by pukaly trámy nebo vazáky držící strop, až to mnou trhalo a házelo na podloží, na němž jsem ležel, ale byly to jasné sluchové halucinace a tomu, co jsem slyšel, se nedalo věřit.
    Zatímco, pokud jde o smích, pokud jde o to lkání, které prosvítalo v některých krátkých zasmáních, nemohl jsem o svém dobrém sluchu pochybovat. Slyšel jsem to jasně a často. Koneckonců slyšel jsem, že ani ten smích není perlivý, ale něčím zkalený, jak vodní hladina zčeřená klackem. Vzpomínám si. A vzpomínám si teď docela přesně, že jsem to zaslechl i u ostatních. Ano. Ano, například: někdo vchází do veřejné nálevny a nic, nic se neví, jestli přichází z domu svatebního či z domu bolesti, nic se neví, jak mu je, jestli je mu dobře nebo zle, jestli to u něj hraje nebo nehraje, jestli tak či onak, jestli se mu poslední dobou vedlo v praktickém životě, zvýšili mu plat, narodil se mu dlouho očekávaný syn, nalezl přítele, nebo naopak: už delší dobu mu pech nastavuje pazoury svých noh, v hlavě se mu různé pojmy pomíchaly, rozum přestává rozumět, probouzejí se přízraky a do jeho duše se jak lepkavé símě cizopasného jmelí zasévá strach. A to se neví. Neví se nic, jestli sem vstoupil vstřícně: popovídat si, zasmát se, nebo jestli sem vešel uzavřeně: pomlčet a ztratit se v davu samotářství. To je samo sebou. Venku je, kupříkladu, zima, mráz, vítr trhá kašel na kousky jak noviny, zima, že se psi utrhávají ze řetězu, kam v takové chvíli jít? Do nálevny.
    Do nálevny člověk vejde, sedne si, dá si čaj, kafe nebo panáka a najednou si přisedne nějaký vzdálený známý, vypravěč vtipů, jeden z těch veksláků slovních skládaček, a neptá se, nezkouší se zorientovat, jaký je stav věcí a ducha, ale hned:
    - Ahoj. Hele, řeknu ti jeden bezva fór. K doktorovi přijde mladá holka a povídá, Pane doktore...
    A tak dál. Vypravěč mluví, intonuje, rozkládá přízvuky, končí, vybuchuje smíchy a čeká na totéž. A člověk se taky krátce zasměje, spíš zaržá, ale spíš proto, aby nemusel plakat.
    Dobrý, ne? Anebo tenhle. Jde blázen a táhne za sebou na provázku kartáček na zuby...
    A tak dál. A zase člověk krátce zaržá, ale popravdě proto, aby nemusel plakat. Protože je zrovna setsakra zle. Zle a nedobře. Je zrovna čas těžký. Nedobrý. Mor v Granadě.
    To, co jsem řekl na začátku - vítejte, vy, kteří jsem ráčili vstoupit do tohoto bezvědomého kruhu - nemá nic společného s mou současnou nadmořskou situací. Řekl jsem to, protože jsem to říct chtěl a někdy jsem to udělat musel. A tak se stalo.
    A ještě něco. Něco, co se zdánlivě taky nevztahuje k mé současné nadmořské situaci. Ale co je mi po tom? Co je mi po mrtvé liteře. Takže v jednom domě, který má krásné jméno "Práh", mi řekli, že moje představa o světě je poněkud omezená. Co jsem na to mohl odšeptnout? Přál bych to vám, Bože. Dej to vám, pane Bože. Ale radši ne. Chraň Bůh. Nikomu nepřeju těžké šílenství.
    A teď teprv: ležel jsem na duně jako na štítě. Ne celý na duně. Ale v tom místě, kde končí tráva rostoucí řídce na úbočí dun a začíná holá pláž. Trochu chráněn před brízou z pevniny, díval jsem se před sebe. A bylo na co. Bylo tam obšírně. Tam se dalo zakoukat navěky. Malé kocábky a vlajkové lodě, křižníky, karavely, fregaty, plachetnice, parníky i celé flotily, bohaté bibliotéky, truhly, krásné litinové kandelábry, nádherné cizokrajné látky, glóbusy, busoly, kompasy, sextanty a dalekohledy, stříbro, zlato, slonová kost, perly a našinci. Našinců tam byla spousta. A všechno to teď pokrývala temná modrá tabule vod, rozvlněná větrem.
    Moře šumělo. Jestli jsem myslel na sebe v přítomnosti toho všeho? Tváří v tvář tomu všemu? Ano. Myslel jsem na sebe. Na svou vlastní omezenou představu. Ale nepřeju ji nikomu. Nikomu nepřeju těžké šílenství.
    Takže tedy tudíž zkrátka myslel jsem na sebe. Přemýšlel jsem o sobě. Doširoka. Zaujímal a objímal jsem široký okruh. V tom kruhu jsem byl i já, ale ne jako jeho střed. Dávno mě už opustily myšlenky na středové místo v té nepaprsčité soustavě. Jaké se v tom skrývá nebezpečí, ukázal nejlépe božský příklad. Kontemplace. Nehybná silueta. Bezděčné bytí. Jak by mohla moje nátura divoká a nikdy lhostejná toužit po něčem takovém? Kdysi toužila, dřív, ale bylo to strašné nedorozumění. Copak loď je od toho, aby sedla na mělčinu? Copak se žije proto, aby se to nejlepší prospalo?
    Takže v tom kruhu, který jsem objímal a který objímal mne, byl jsem nikoli v mrtvém středu, ale u kraje, až na tom nejzazžím oblouku, tam kde spolu dvě síly: drtivá a odstředivá, sváděly boj, že mi hlava jen nadskakovala a peří lítalo.
    Copak moře je od toho, aby nešumělo? Moře šumělo. Byl to šum, jako by někdo přesouval velký těžký nábytek, stodvéřové skříně, ohromné měšťanské komody, kredence a příborníky, propastná královská lože, pyramidální vybujelá křesla, sedmimílové rozkládací stoly. Ke břehu se valila nekonečná stáda dobytka. Pobřežní pěna jim seděla na shrbených hřbetech jak vítězný smích.
    Vítr vál od moře. Studený a pronikavý. Pádící mraky mě tu zahalily tu odhalily koketným očím blankytu. Po raně jarním písku holé pláže cválal tu stín tu slunce jak kůň bez jezdce. Vyhozen ze sedla, ležel jsem pod dunou, kdesi tam, v jakémsi bodu kruhu, daleko od středu, blízko okraje. Kdo ví, čím to všechno může skončit? Mořské ptactvo křičelo. Racci a husice.
    Byl bych měl vstát, protože bylo ještě chladno, jaro se zatím ještě velmi nesměle ujímalo držav zruinovaných zimou. Sýpky prázdné, na polích suché lodyhy. Stromy, se svými nerozvitými pupeny jakoby ještě bezbrannější a nazší, stály a třásly se ve studeném větru. Mělo se na to jít jinak. Zeleň měla rozsévat hrůzu mezi konzervativci, slunce pálit plesnivé knihovny, vítr měl taky dělat, co se patří. Každý měl dělat, co se patří.
    Někdo šel podle moře po pláži a kličkoval mezi vlnami rozlévajícími se na břeh. Nějaký muž. Nevstal jsem. Ležel jsem dál a čekal, až přejde, že teprve pak, protože jsem radši nechtěl nikoho za zády. Cítil bych se nesvůj, kdybych věděl, že někdo, kdokoli, je za mnou. Ne proto, že bych měl snad něco napsáno na zádech.
    Ten muž měl plášť a já měl taky plášť. Ale on měl navíc klobouk. Když slunce vysvitlo zpoza mraků, sundaval ho a nastavoval obličej vzhůru. To se mi moc líbilo. Ležel jsem. Čekal jsem, až přejde. Pomyslel jsem si, že vstanu, teprve až mi zmizí z očí, protože i on by se mohl cítit nesvůj, kdyby věděl, že někdo, kdokoli, jde za ním. Třeba to taky nemá rád. Procházel kolem. Byl teď skoro u mne. Ale zastavil se. Otočil se ke mně a zavolal:
    - Nevíte, kde je tu "Solmare"?
    - Co to má být? - zavolal jsem po větru a vstával ze sedu.
    - Kavárna?
    - Měla by - zavolal.
    Postavil jsem se na nohy a došel k tomu člověku.
    - Horký čaj bych si dal - řekl jsem.
    - Právě to mám na mysli - řekl. - Ještě je zatracená zima.
    Muž smekl klobouk, já se taky lehce uklonil, ale právě vykouklo slunce; skloněný jsem viděl, jak mi utíká stín zpod nohou.
    - A to má být někde tady? - zeptal jsem se.
    - Prý ano. Prý přímo na břehu moře. Tak jsem si řekl, že to vezmu procházkou po pláži.
    Samozřejmě jsem neřekl tomu postaršímu pánovi, že nemám rád slovo "procházka" a proč. Tak jsme šli. Mraky hnané větrem nás tu odhalovaly tu zahalovaly koketným očím blankytu.
    - Vy zřejmě nejste odsud, že?
    - Já? Ne. Ale vy taky ne.
    - Já jsem z Varšavy. Vy taky?
    - Kdepak - řekl jsem. Já ne. Já jsem blíž k okraji. To znamená, chtěl jsem říct blíž hranice.
    Nelhal jsem. Jen jsem se povznesl nad doslovnost jeho otázky. Dovolil jsem si to, protože jsem měl neodolatelnou chuť potvrdit hlasitým slovem to, co jsem si předtím tiše pomyslel o velkém kruhu, jeho středu a okraji. A když ten muž řekl: "Jsem z Varšavy. Vy taky?", nemohl jsem čekat na lepší příležitost k parabole.
    - Kdepak - řekl jsem. - Já ne. Já jsem blíž k okraji. To znamená, chtěl jsem říct blíž hranice.
    - Aha. A které?
    - Jižní.
    To už bylo jedno. Šli jsme po holé pláži. Muž procházkou a já pomalou chůzí. Pronikavý vítr z pevniny šelestil pískem. Duny syčely jak hadí doupata.
    - Tak to jste to měl pořádný kus cesty.
    - Kousek.
    - Za rodinou?
    - Ne. Za lidmi - řekl jsem významně.
    - Ke známým?
    - Ano.
    Asi to byli známí. Nevím. Nezastihl jsem je. V dopise, který jsem dostal od těch lidí, bylo napsáno, že já si na ně možná nevzpomínám, ale oni si mě pamatují dobře a zvou mě. Zvou mě srdečně, abych přijel. "Domek přímo u moře. Sice letní, ale přestavěný na celoroční pobyt." Ten dopis jsem dostal na sklonku podzimu. Přijel jsem teprve teď, protože tak mi to vyšlo. A neohlásil jsem se předem.
    Asi to byli známí. Opravdu si na ně nevzpomínám. Kde vzali mou nejistou a proměnlivou adresu? Nevím. Ale mezi těmi chmurnými záhadami, které mě obklopují v temných hustých rojích, se mi tahle záhada zdála být přímo zářivě jasná. Dojemná. Protože mě sem snad nikdo nezval, aby mě rozsekal na kousky, zašil do pytle a vyvezl daleko na požer hladovému moři. Můžete se tomu smát, ale ne zas tak moc. Mám například jednu historku z krajiny jezerní, pamatuju, tam, kde jsem v devatenácti tak silně poznal štěstí i neštěstí lásky: Annu-Lauru Dziego. Za pár let nato jsem tam byl zas. Žil jsem na vodě a málokdy vycházel na břeh. Co jsem to chtěl říct? Aha. Že mě pozvali ke Královskému jezeru dva zdánlivě blízcí známí: dva kluci a dívka. A tehdy náhoda, která je taky někdy na mojí straně, chtěla, že jsem tam nedojel a změnil směr. Protože jsem tam měl dostat co proto. Dva litry vodky byly prolity, či spíš měly být prolity místními chasníky ne na mé zdraví, ale na zpřerážení mi kostí. Kdoví, jak to všechno mohlo skončit? Fatální síla alkoholu je dostatečně známa. Hle, co se skrývalo za tím pozváním. Za co mě to mělo potkat, zůstalo pro mě dodnes temným chmurným tajemstvím. A odkud jsem se to dověděl? Taky náhodou. A dá se říct, že zvláštní. Pronesl jsem jednou jednu větu, jednu z těch vět pro všechny případy, ale větu, jakých, jak se ukázalo, není nikdy dost.
    - Vím, že na mě číhají - řekl jsem kdysi tiše.
    - Víš? - vyhrkla dívka, co seděla vedle mě.
    - Vím - opakoval jsem. - Ale řekni mi, co víš ty.
    To byla ona. Ona tam byla. A všechno mi vysypala, jak se to mělo stát.
    - Ale za co? - zeptal jsem se.
    To mi neuměla říct, chudák vyplašená slečinka.
    Uvidíme. Šli jsme po holé pláži a kličkovali mezi vlnami rozlévajícími se po břehu. Slunce se schovalo a muž si nasadil klobouk. "Máš klobouk veliký jak celá Francie." Komu jsem to kdysi řekl? Na dunách syčel písek ve větru. Trávy se skláněly před mořem. Šum vln jako by už byl méně slyšitelný. Honící se mraky nás tu zahalovaly tu odhalovaly koketným očím blankytu.
    - A já jsem přijel... - řekl ten muž.