Olga (Andrea)
Vždycky se přistihnu, že sním v bdělém stavu, oči otevřené jako králík v brázdě. Chce se mi jít na návštěvu. Albertem a Ďurem počínaje probírám nemnoho známých a příbuzné, kam bych mohl jít. Když nejvíc toužím někoho vidět, přijdu na to, že nikoho. Všude mi budou nabízet, hostit, budou se mi věnovat a já budu
konverzovat. Ale mně se nechce konverzovat, mám chuť jenom tak přijít, posedět a: Mějte se. Olgo, měj se. Kultura je nekonečná symfonie projevů. Člověk se projevuje tím, že žije, anebo žije tím, že se projevuje, tak nějak. Napadá mi často
takový projev, dramatickomimetický: Dlouhá léta k nám chodíval strýc Kavec. Ohlásil se: Jste doma? Doma? Matka odpovídala: Doma, doma. Vitajte. Strýc Kavec se posadil v létě na zápraží, v zimě v kuchyni na lavici. Nacpal si tváře
tabákem. Nakonec řekl: Tak se tu mějte s pánembohem. To bývalo všecko. Matka si dál dělala svoje, on přežvykoval své bago.
Olgo, co ty na to? Kdyby tě to nemátlo, taky bych k tobě rád chodil, jako strýc Kavec kdysi k nám.
Nabízím jí hlt piva a zavináče. Jsem na dně, nic víc než tohle ti nenabídnu.
Právě otvírali Metropolku.
Na víc než na kávu jsem neměl.
Zvedla se, že se musí jít vymočit. Za chvíli po ní jsem se tam vydal i já. Znak mužského pohlaví na černé skleněné tabuli, šipka, nápis Muži vedle, zmocnil se mne šibeniční smích, jak se říká, šibeniční smích. Když jsem se odbavoval nad pisoárem, pomyslel jsem si: Ať, jestli tato žena bude o mně referovat, o čem že přemýšlím, nadiktuju jí myšlenku, která mě právě napadla, ať se mi pomstí, ať mne zničí. Když se vrátila, řekl jsem jí doslova: Děvče, zapamatuj si,
anebo si to zapiš, co jsem ti tady a v tuto chvíli řekl: Muži v této zemi si uvědomují, že jsou muži, jenom když vstupují na záchod; mají tam napsáno: Muži vedle. V jejích očích jsem nic nepostřehl, neřekla zcela jistě nic, ačkoli měla, určitě měla říct aspoň něco na obranu mužů v této zemi. To mě tedy při tom
všem zamrzelo. Kdyby mě byla chtěla provokovat, určitě mohla. Odpověď jsem měl přichystanou: V rozhodující chvíli je ani nenapadlo setrvat, bránit suverenitu této republiky.
Ďuro se ptal, co děláš, jestlipak píšeš. Po tom posezení v loděnici vyvolávala podobná otázka ironický úsměv, v němž se skrývá citát z Matušky - Prečo píšeš. Pre pičku a lafetu. Kdybychom měli psát proto, nepsali bychom.
... Já mohu skončit tak, že budu děkovat vrchnosti, že pro mne vybírá pěkné ženy. Která pěkná mladá žena by stála o chlapa v mých letech a zcela bez groše.
Když mi mladá žena skutečně naslouchá, rozevře zřítelnice, případně i ústa pootevře, dostává se do extáze. Odjakživa jsem znovu a znovu ztracen. Michaela se pro mne stala historickou postavou, neboť mi asi týden takto naslouchala. (Teď, žel, už mi oči odpírá, bůhví proč. A když, jenom sluchem už mě poslouchá.)
- Miluji tě.
Ale nepovídej, děvče, neříkej.
- Jsi. Jsi, ty jsi někdo. Jsi jediný spisovatel, kterého tento národ ještě považuje za svého.
Pamatuješ? U Věrky, u Fera matematika leželi jsme pod stolem. To není opilost, to je dětství, pes a dítě, dětská láska. Každá žena, se kterou si chci povídat, ocitne se se mnou pod stolem.
Šaty, které na sobě nosíme, znamenají tíseň. Svlékat se znamená uvolnit se tělesně i psychicky. Když se dva svléknou, mají k sobě důvěru, že si neublíží, naopak, že se ošetří, oberou si lupy, hmyz, který jim na těle i na mozku parazituje, tíží, pije jim krev.
Jediné projevy, v nichž se vyžíváme, je opít se a vyzpívat. Dva projevy, folklórní, které jsme zdědili, asi odpovídají naší divoké, primitivní nátuře. Ale proč si nevytvářet své formy projevu a svůj osobní způsob vyžívání. Vy dvě byste měly kultivovat své přátelství. Vymyslete si své vískání. Nebo ne? Nikomu tím neškodíte, když je vám spolu dobře, Olinko, já být tebou, dopřál bych si svobody ducha alespoň o sobě přemýšlet, objevovat, jaká jsem.
Měli bychom se bránit psychickým depresím. Zbavit hříšnosti svou sexualitu.
Jsem už starý. A ty, děvče krásné, ty jsi charakter. I tvé tělo je charakterní. Nechce mě, tak nechce.
A vlastně, proč měsíc nato dala pro mne vzkázat po bratrovi? Jaký může mít o mne zájem mladá, pěkná žena, letecká akrobatka a vědecká pracovnice? (Á, konečně! Konečně jsem přišel na to, proč se ve snu vynořil nebohý Matuška, na něhož jsem už dlouho nepomyslel.)
Na ulici mi řekla, že mě miluje. Ne, děvče, to si nenamlouvej, na starého chlapa se ty nevaž, ani představami, ani si nezvykej. Nic naplat, jednou provždy jsem odsouzený. Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte.
Nyní jsem pro ženy, bůhví proč, přitažlivější. Zasměju se zle. Proč se tak směju? To ti radši neřeknu... (Kurvičky, ty nejkrásnější, dávají na mne pozor. Kam se pohnu, tam si ke mně přisedne pěkná mladá žena. Jste úžasný, to jste vy. Já jsem z vás maturovala. Sexuální i jiná kontrola.)
LISTY DOMINICE
Drahá Dominiko,
když mi Tvoje krásná máma, paní magistra v Rajci, po Tvém otci Ivanovi vzkázala, že Tě po mně, ze společnosti vyloučeném člověku, umlčeném spisovateli, pojmenovala Dominikou, dojalo mě to až do nejhlubších hlubin srdce, až k pramenům
blaženého snění, nejdůvěrnějších představ stvoření světa. Čerstvé, mateřstvím vonící, v lásce a milování počaté tělíčko, tajemná květina horkého pralesa; zázračná orchidea ve chvíli výdechu po porodu, nejvyšším vzepětím sil v paměti, na
jazyk Tvé mámy vyvolá hlásky Do-mi-ni-ka Köhlerová... a já, generačně taky děda, aktem pojmenování, který tvoje máma ve velké chvíli mateřství vykonala, byl jsem u vytržení, povýšený do stavu předků, ochránců, svatých vzorů, anebo, chceš-li,
hrdinů. Vládcové společnosti mě chtěli vyznamenat, chtěli si mě přisvojit, udělujíce mi různé tituly a vyznamenání, ale nic mě tak nedojalo, prosím Tě, Dominiko, to mi můžeš věřit, jako akt pojmenování Tvou matkou. V naší zemi se všechno pojmenovalo po vítězích z této války. Nejvýznamnější ulice a náměstí našich
měst nesou jména maršálů, dobyvatelů nebo osvoboditelů, zatímco géniové a největší spisovatelé mají ubohé uličky, schody k parkům, ulice, které zanikají asanací. Kým jsou vítězní maršálové z této války proti největšímu ruskému básníkovi
Puškinovi! A Puškinovi v hlavním městě naší země se jako pocty dostalo jen schodů, Tolstému uličky.
Dominiko,
víš, jsem starý člověk, pěstuji růže a broskvoně. Denně několikrát obcházím zahradu u domu a nahlížím k růžím a broskvoním, co se děje. ...Tak nějak. Nikdy se člověk dost nevynadívá, když ráno vychází slunce... Dnes například (22. března 1976) několikrát jsem obešel Horský park ve Tvé společnosti. Myslel jsem si:
Já už tu nejsem. Tvé žasnoucí oči. Až Ty budeš velké děvče, na této planetě bude těsno, lidí jako mravenců, tato planeta bude jediné mraveniště. To Tě opravdu zbaví chuti rozmnožovat se, neboť jsi inteligentní a odpovědná žena po mámě. Největším uměním bude milovat se, pomyslně, výmyslem se milovat. (Lehký žánr.) Bude
těžké ulovit milence. Už dnes se říká: bylo tam krásných holek jako smetí. Konfekce, zmasovění, urychlení. Hej, poslyš, nechceš si se mnou zasexovat? Proč myslíš, že se mi chce sexovat zrovna s tebou?
Drahá Dominiko,
ženy si na mne vymyslely přísahu polibkem, protože v jejich nepaměti trvala hypnotická představa zrady polibkem. Jidáš zradil Krista, vydal ho polibkem na smrt. V padesátém roce mého života zvedaly ženy z kočárků děti, nechávaly mi je
líbat na bříško, rozpínaly si blůzky a podprsenky a dávaly mi k políbení bradavičky prsů; vždyť muži odjakživa přísahali na to, co milovali, co pokládali za svaté, symboly svobody, víry, přesvědčení: meče, kříže, svaté písmo, znaky suverenity rodu, národa, státu. Proč, to jsem nevěděl, ale věděl jsem, že se líbím
ženám, bůhví proč. V tom historickém roce se mi stávalo častěji, než to snášela moje mužská samolibost, že mi ženy nabízely, abych je líbal na jejich přísežné znaky ženství nebo mateřství. Nemohl jsem si neuvědomit, dodatečně, žel, že za
kohosi: za hrdinu, který je nesmí zradit. Pečetily mi ústa, oči, hruď pečetí ňader, pohlaví, slov, že jim zůstanu navždy věrný. Pečeti přísah nedají se odmítnout bez urážky. Vyvolený hrdina se stává vyvolenou obětí. Prsatá mladice upadne nade mnou do extáze, bez mého přičinění, bez příslibu.
... Dominiko, je úžasné, slastné, opojné milovat se, milovat se očima, dotykem, celým tělem, celou bytostí, nekonečně. Dominiko, mohu Ti říci, že milování začíná být bezkonečným, když se začneme milovat pamětí a nepamětí, povědomím,
soucitem. Mysli si o mně co chceš, ale já jsem taková. - Milujeme se, já se ti obnažuji, protože jsem svobodná. Ostatně milování je milováním, svobodou duše. I když jsi takový a onaký, i když mě můžeš nechat, i když se jistě budeš chtít vyspat s jinými ženami, já jsem taková, říkám ti, jaká jsem. Když mě budeš milovat
pamětí, soucitem (citem?), kosmicky zbožně, škaredou, starou, budu toužit, abys miloval ještě víc, abys mne miloval výmyslem, tvorbou, darem, prací, rizikem, zánikem.
ZBOJNICKÁ PĺSEŇ NA STÉBLE TRÁVY
Vyhnání z ráje. Leželi jsme jako dvě existence, dvě skrčené kostry v prehistorických hrobech. Už tenkrát, v nepaměti, muž a žena našli polohu své největší slasti, na věčnost se dali takto pochovat.
Trudo, ... tvé pozvání bylo mi pozváním do ráje. Ty víš, že tě uznávám, tebe, tvůj osud. Proč chceš být nade mnou, buď svobodně u mne, mlčky, jako já u tebe... Můžeme spolu, díky tobě, jen inteligentně, tj. svobodně mlčet, nepoužívat žádných slov (třebaže nutných na papíře). Jsem starý muž, právě u tebe chci být mlčky, jaký jsem... Vždyť kdysi dávno jsme se dohodli, že na nás nic neplatí. Tvůj projev mi byl náboženstvím svobody. Přijď ke mně na čaj, na nic, na mou slávu.
Tvou slávu, slávu krásného těla a duše tvé, nikdy jsem nepřestal vyznávat. Ne uznávat, pyšnit se jí. Tebou jsem hrdý, citlivý, nedotknutelný. Po generaci jsme se potkali. To je všechno.
... Toužím tě vidět beze slov. Ještě jsem si to nezasloužil.
Trudo, zázrak, že přece jen i v otroctví se nám cosi naplňuje. Doufám, že mě ještě jednou pozveš (tvé pozvání, satisfakce) beze slov.
Tvá duše nechť spočine v zeleni, moři, v listech. Trudo, dopřej si svobody mlčení.
... Frygická čapka, svoboda, pod tvou krásnou pokožkou bylo věčné povědomí, Trudo, nesměj se mi. Cosi je Svaté, něžnost například. Einsteinovo náboženství kosmického soucitu, spolubytí v zániku.
(Manžel, ožrala, na kilometr z něho smrdí slivovice, jednoduše si k ní přilehne a posouloží ji.
Slzičko, co si o tom myslíš? Je to násilí? Páchá se na ní násilí?
Třeba se rozpomeneš, na tvou otázku jsem nepřímo odpověděl příběhem, svým.)
Dělal jsem domácího učitele v zámožné nóbl rodině. Se svým svěřencem jsme měli parádní pokoj, jaký už mít nebudu, ale velikánskou nevýhodu, že se do něj chodilo přes ložnici rodičů. Klíče jsem měl, nezvonil jsem. Ale jak přes ložnici?
Klepat? Jak přejít potmě, abych nenarazil, až se budu vracet v noci z kina nebo od děvčete. Ukázalo se, že všechny mé skurpule jsou hloupé a zbytečné. Škvírou dveří vidím, že noční lampa svítí u postele, to znamená, že i dveře zůstaly záměrně trošičku pootevřené, zaslechnu paní pokojně na dlouhé lokte oddychovat. I
já si vydechnu, že nepozorovaně proklouznu, dokonce i oči ctnostně přimhouřím, jako že nevidím nic, co nemám vidět. Taky že jsem proklouzl potichoučku, bez dechu, vždyť jsem ani nedýchal. Byl jsem u vytržení? Byl jsem fascinován tím, co
jsem stačil přece jen zahlédnout, i když jsem oči ctnostně přimhouřil. Byl jsem jen ta představa, která se vznáší a kolébá jako balónek. Absolutní ztotožnění. Absolutně jsem se s tím ztotožnil jako lovec. Nic jiného nebylo. Na vysokém pódiu, na barokní, vzdouvající se posteli pod baldachýnem jako na oltáři lásky či
sexu, jen pokleknout a dýchat, bylo, nevědomě se ve spánku vystavovalo to úžasné, oblé, vzrušující, tajemné. Neboť obzvlášť to tajemné bylo, bylo vidět, postihl jsem je, i když letmo. Takové krásné a v takové poloze jsem to ještě nikdy
neviděl, neboť modrá krajková košile se jí ve spánku vyhrnula. Mezi bílými monumentálními oblinami v úžlabině sytě hnědá březina. Poshazoval jsem ze sebe všechno ve svém pokoji a vrátil se. A klekl si u toho velkého zadku Venušina, neboť
zařízení luxusní ložnice, schůdky pódia, barokní postel byly myšleny jako oltář. Scéna to vyjadřovala a já jsem jen uposlechl, nemysle naprosto na nic. Ne, ani jsem se jí nedotkl, nemysli. Jen ústy jsem se jí chtěl přiblížit, jazykem okusit
jemně zrnitý povrch, tak jsem se nad ní nachýlil a zafuněl. Na to mé zafunění, na nic jiného, žádný jiný dotyk nebo polaskání, nějak bylo zjevné, že nemá procitnout, jak ti říkám, jen na to zafunění, i když dechem horoucím, rozkošně se
prohnula v zádech, kolena přitáhla k tělu, zavrtila se, zakroutila sladce zadničkou, jako že už, navíc sáhla rukou do lůna, mezi stehna si ji prostrčila, že mě vezme. Skutečně mě taky tak vzala, něžně, rozkošně zchystala kam mě vsunout,
vrněla při tom. Po porodu anebo ve svých letech už ji měla prostornější. Víš, řeč těla... Tělo si hovoří svou řečí, zejména ve spánku, ve snu, my ale obvykle hovoříme v artikulované, cenzuře podrobené řeči nejčastěji proti němu. Moje paní, budiž jí věčná sláva, vědomě nechtěla svádět, zcela určitě nechtěla hřešit,
přísná, věrná katolička, jako tenkrát, tím méně dopouštět se nejtěžších hříchů sodomie, vždyť jak by se zpovídala a pravidelně chodila k přijímání? Mnohem starší manžel. Vyřešila to tak, že spí. Myslím si, že skutečně spala, byla o tom
jistě přesvědčena, třebaže své jízdy nejen opakovala, ale všemožně je i zdokonalovala, naprosto nevinně.
A ještě ti řeknu, co si o ní myslím teď: geniální milenka. Vášeň jí vnukla myšlenku: Zvířata nehřeší, protože nemluví. Rozdíl mezi kobylou a ženou, promiň, člověkem, je jen v tom, že člověk mluví. Možná, ba určitě i děti si tak rády
hrají na zvířata, ať si tělo mluví svou řečí; tedy zkoušejí, jestli řečí těla se dá říci i taková věc: ubližuj mi, vždyť bolest patří k rozkoši. A tak i tvá pěkná přítelkyně, jako má paní domácí. Ať už spává v košili nebo jako Eva v ráji.
Víš, miláčku, mám smůlu, nevím čím to je, co na mně je, že se mi lidé se vším svěřují, vždy toho na mne tolik navěsí, že je mi z toho špatně. Mám já je v jejich očích omlouvat? Mám jim dát rozhřešení? Přisvědčit jim, že oni za nic nemohou?
Je zajímavé, že k tobě jsem krutý - to mě vždycky napadne. A právě teď. (Ano, je to znásilňování. Znásilňování lidské osobnosti, aťsi tvá přítelkyně spává v košili nebo v pyžamu. On svou ženu degraduje na samici...) Ale pamatuji si také, že teorií o řeči těla ses nadchla.
Včera také Vinco Hložník měl otevření výstavy pod firmou Umění proti fašismu (tvorba z let 1939 - 45). Od 39. roku hledím na Vincu Hložníka ve svém interiéru, od té doby ho znám, takže se mi na otevření nechtělo. Ale nechal mi třikrát poslat pozvánku, třikrát mi vzkázal, abych určitě přišel. Tak jsem si vlastnoručně podlepil podrážky a dostavil se.
Dominiku, ještě pořád děláš odtučňovací kůru?
Jak vidíte, stále. A vy děláte pořád odtučňovací kůru a kromě toho kumšt?
Ale, ale. Ale potom se s námi napiješ?
Nevím. A víte, že už ani moc chuti nemám se s vámi napít?
Ale neříkej. Co ze sebe děláš?
Nic. Já piju už jenom pracovně. Kdybyste mne mezi sebe pozvali na kus řeči a kdybychom si měli co říct, to víte, že bych neodolal.
Po oficiálním zahájení Lahuda se svými oddanými žáky hudl, vyhudlával na housličkách, jako kdysi vyrojily se pěkně panenky s podnosy, nabízely, ale já jsem nezůstal. Poprvé. Od Piešťan, krásného podzimu, jsem se tak změnil. Náhle odpadl. (Jak taky jinak? Odpadneš jenom náhle.)
Ens, můj bývalý přítel, bývalý, protože se mnou nepopil, se rozpláče. Pláče a pláče bez zábran. Zjevně se alkoholického stavu blaženosti nebo kosmického, historického uvolnění dosahuje v praxi i tímto surrealistickým způsobem. Génius
rodné řeči nám praví: rozcliveli sme sa. Úžasně jsme se rozcitlivěli, i když tentokrát nealkoholicky. A já jsem ho utěšoval anekdotou, jak Rus přišel do Paříže, aby vyhledal carevnu Marii Ivanovnu. Kde žije, jak žije, jak vypadá, vydržuje si šašky, umývá nohy žebrákům? Vtip je to dlouhý, na vyprávění. Rus neví,
neví, nevěděl, nenapadlo mu vyptávat se na takové nicotnosti. Tak cos tam dělal, řekni přece? Odpověď zní, a má se třikrát opakovat jako v lidových pohádkách: Jebal jsem ji a plakal, jebal a plakal...
Vykládám si to a vykládám... Kterápak žena řekne o sobě, že je kurva? V našem táboře. Ne, že by řekla, cítí se tak, trpí se tak, sebeuvědomuje se v sebeopovržení.
Akademik Ens, přítel, bývalý, nejdřív písemně, potom telefonicky se ohlásil na návštěvu. Donesl kytici manželce, mně flašku.
- Dodo, ale podívejme jak jsi elegantní, vynovený od základu, od pokožky vynovený, povídám žertem; vždyť to přímo křičí, že je takový, čerstvě se vysprchoval, celý do nového oblékl, dal se přivézt taxíkem. Proč? Jen aby mi přišel zvěstovat porážku, kterou si uvědomil. Řekne mi přesně toto:
- Slzičko, já vím už dávno, že ty hned všecko vidíš. Ano, celý jsem se oblékl (rozumí se do nového), protože jsem ti přišel říct, že jsem zbabělec.
- Dodo, to ne, o tom nemluvme. (Proto se tak oblékl?)
- Ale ano. Tak je to se mnou. Čtyři děti jsem udělal, všechno dcery, když me vyhodí z Akademie, budou z mých dcer kurvy. S ženou jsme o tom mluvily a všechno si ujasnili.
Ve výtvarné řeči oblečení, v diplomatickém, mezi námi nepřirozeném způsobu ohlášení se vyjadřuje konec, smrt, sebezřeknutí. Tragický happening.
- Náhodou nemám doma nic, co bych ti nabídl. Vypijeme tvou whisky.
- Ne, ne, ne, neotvírej ji.
Já, Slzička, nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem takový surovec.
- Nenapiješ-li se se mnou, vyhodím tu whisky na ulici.
- Slzičko, vyhoď, vyhoď.
Najednou toho není hoden, sentimentální idiot, abychom spolu vypili nebo načali flašku whisky. Ens, můj bývalý přítel, mi nevěří, ale jde se mnou, sleduje. Já opravdu... Flaška whisky, jistě nejlepší obětní whisky, vyletí na ulici, náhodou zrovna před autobus, sled autobusů plných pionýrů s rudými šátky na krku, kteří se vezou k přísaze na hroby osvoboditelů.