CELÝ ŽIVOT (výňatky z knihy)

Jan Zábrana



ZÁPISKY Z ROKU 1966

    nestarat se už, jak tě kdo miluje, ale jak ti svou lásku projevuje

    brát si i do nemocnice růžový župan, abys byl i ve smrti přitažlivý

    zapomínat hořící cigarety na popelníku, aby je za nás dokouřil Bůh

    chodit na pohřby ne kvůli zemřelým, ale kvůli živým

    svlékat si svetr přes zapálenou cigaretu v ústech

     Mám své vlastní slovo pro ženské pohlaví, které čeština nezná, které jsem si vymyslel, ale které mě vzrušuje jako žádné jiné: cítím trnutí ve spáncích, v prstech, veškerou slast, kdykoli si na ně vzpomenu a opakuji si je. To slovo má čtyři slabiky. Nenapíšu je. Nemohu je nikdy zapomenout.

    trnout, že v pětatřiceti se ti přestávají hojit rány

    vědět, že záchranka řítící se se zapnutou sirénou také někdy přejede člověka

    V mládí, kdykoli jsem musel jít k fotografovi, vždycky mě fotografoval z pravé strany - pravou stranu mého obličeje. Rysy tam byly ostřejší, fotogeničtější. Teď se dívám do zrcadla: všechno se proměnilo - k horšímu, pochopitelně. Pruhy matově lesklé kůže pod očima, vystouplá žíla směřující po vnější straně levého očního důlku svisle od obočí až pod oko, celý obličej nepříjemně ztučnělý, a to ještě třeba odečíst bezmyšlenkovitý pocit jisté mladosti, v němž je cosi málo inteligentního, poněvadž by jinak nemohl vést tu bezděčnou, nelogicky fundovanou polemiku s pravým stavem tváře v zrcadle - tady zřejmě selhává i nechybující inteligence - subjekt vůči subjektu - protože tvář v zrcadle se nemůže zpředmětnit pro vědomí oním způsobem, jakým je pro ně předmětný okolní svět (právě pozoruji ty huňaté, mocné můry rejdící kolem lustru po stopě smokoveckého pokoje). Relativně je teď ovšem lepší levá polovina tváře - živá je v ní už bohužel jen relativní protřelost muže (víc skeptického, než si sám o sobě myslí) - pravá polovina se nyní zaplnila jakýmisi příliš velkými plochami, které jsou neúměrné k příliš kulaté lebce, bijí se mezi sebou, připravují ji o výraz, dělají z ní právě to, co jsem nikdy neměl rád u druhých - přeplněné tváře. (K fotografovi už nepůjdu).
    Málo, ale přece jen to ještě byla tvář venkovského člověka. Ale to opravdu venkovské zemřelo s tváří strýce Lojzy, zemře s tváří mého otce, ten poslední stín s mojí tváří.
    Mé dítě - Eva - už má ryze městskou tvář.
    Jiné to bylo s Marií. V její tváři bylo ještě všechno na vzestupu - transcendovaly v ní tváře obou jejích rodičů.



DIESECTA MEMBRA (Modré sešity)

     Surrealisté tvrdívali, že básník, aniž o tom často ví, může si v básni předpovědět svůj příští osud.
    Souviselo to s jejich teorií podvědomí, automatického textu, tajemství.

     Když bylo mému otci 40 let, zastřelili mu za heydrichiády nejlepšího přítele.
     Pak dvakrát seděl v base: prvně zjara 1945 tři měsíce a podruhé devět let, od října 1951 do května 1960.
     Mně ještě nebylo 40 a šel jsem na hromadný pohřeb svých přátel - najednou byli všichni pryč.
    Najednou...
    A zůstal jsem vězet mezi rozloženými zkorumpovanými krysami (o deset let staršími) a skleníkovými floutky (o deset let mladšími), kteří nepřežili šok z roku 68 a stali se z nich předčasní mentální starci, s kterými jsem si vlastně nikdy nerozuměl.
    Přátelé odjeli
    v autech,
    ve vlacích,
    na velkých lodích,
    ve velkých letadlech.
    Asi se nikdy nevrátí.
    Jsou živi oni a mrtvý já?
    Jsem živý já a mrtvi jsou oni?
    (3/4 na 12, 11. července 1971)

     Hospodský, který měl psa místo koše na odpadky - bylo mu to líto vyhodit, pes byl jak líný žok - dokud žral a trávil, bylo dobře, když přestal žrát, utratil ho - živý odpadkový koš PES ZBYTKAŘ.

     I. 8 dní, 19 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, pochutnával si na zadělávaných žampionech. Náramně si pochutnával na zadělávaných žampionech a tak zálibně krájel přírodní řízek z telecího masíčka. Osm dní předtím, než spáchal sebevraždu, mu náramně chutnalo.
     II. 8 dní, 18 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, pil dvě plzeňská a pochvaloval si, že není ani podchlazené, ani přechlazené, když dopil, otřel si hřbetem ruky rty a s krknutím poznamenal: "To bodlo!"
     III. 8 dní, 17 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, mi vykládal, jak do konce roku neomylně vydělá 60 tisíc, a jednu větu z jeho výkladu si pamatuji doslova: "Je to džob, kterej nevybouchne."
    IV. 8 dní, 16 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, mi udělal třičtvrtěhodinový exkurs o našem společném příteli, s gustem ho pomlouval, líčil v trapných situacích, říkal, že neumí nic než souložit, že se už na gymplu nechával vydržovat od kdejaké děvky, paničky, štětky, že vyrůstal bez otce, a proto je fixovaný na ochráncovství žen. Pamatuji si doslova výrok: "Není pasák, ale ty jeho ženské jsou něco jako pasačky, rozumíš mi?"
    V. 8 dní, 15 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, jsme vyšli do slunného zářijového odpoledne z hodpody U Pešků, a když jsme šli kolem trafiky na protějším rohu, řekl mi: "Hele, tady mají bétéčka. Já tam pro ně zarazím. Tak těbůh! V pondělí před polednem ti zavolám!"
    To myslel - 4 dny, 10-9 hodin předtím, než spáchal sebevraždu.
    A ty 4 dny, 10-9 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, mi zavolal.
    Zavolal a chtěl se sejít, ale já mu řekl: "Hele, neser furt, mám fofr. Je to tak důležitý, nemůže to počkat do příštího tejdne?"
    A 4 dny, 10-9 hodin předtím, než spáchal sebevraždu, řekl do telefonu: "Dobrý, to může počkat!"
    A o tom, že spáchal sebevraždu, jsem se dověděl až s dvoudenním zpožděním.
    (Pištora)

     myslet na ty, kteří si dali sebevraždu jako dar k osmnáctým narozeninám...

     vydržovat si zoufalství jak milenku, s níž se lze rozejít jen za cenu zapření sama sebe, vydržovat si je rok, dva, dvanáct, dvacet let...

     Patřily sepjaté ruce, které jsem vídal v kostelích před oltáři ještě ve svém dětství, devatenáctému století? A čeho se teď lidé chytají, čeho se drží? Polovina se jich drží volantu, který je v iluzi vede vpřed - ale ten je kruh, nikde nezačíná, nikde nekončí. (Pro mne osobně je volant jednou z nejodpudivějších "věcí", které jsem na světě poznal. Odmalička jsem se ho štitil, jako se jiní lidé štítí hadů, a zůstalo mi to až dodneška.) A ti druzí, včetně mne? Drží se, ano, právě drží cigarety, která se každým okamžikem proměňuje v popel.

     Mám si vysvětlovat bezcharakternost jednání tolika lidí tím, že pochopili, že v naší situaci už nejde o charakter, ale o život? Ne, i když zdůvodnění by to bylo. Takhle logicky oni nemyslí.

     Ztratit přítele, protože ani tomu nejlepšímu příteli nelze vykládat, že tě jeho žena tahá do postele - a tak mlčet - přestat tam chodit - bez vysvětlení.

     Nenapsal jsem v životě nic pořádného proto, že jsem neuměl psát dost dobré věty, nebo proto, že jsem neměl dost dobré srdce?

     Místo, aby šel ten den domů, jako druzí kluci v jeho letech, rozhodl se ten den odejít do dějin... (Palach)

     Naše babička ve Zlíně mě vždycky fascinovala tím, že na podpal nebo na vytření louže po kočce vzala čerstvé noviny, které před čtvrthodinou přinesl pošťák a které ještě ani neotevřela (a které samozřejmě byly po ruce). Odpoledne pak seděla na židli u kamen a se zájmem si četla v novinách týden, čtrnáct dní starých. Trvalo mi to, než jsem pochopil, že je v tom svérázná moudrost.

     Když jsem přišel v devatenácti letech do Prahy a náhodou se s ní seznámil v Rejskově ulici č. 13 u tety Toničky (kam chodila), slupla mě, tehdy na podzim 1950, jako zralou malinu - dřív, než mi došlo, co se vlastně děje. Byla myslím rozvedená a bylo jí třiačtyřicet nebo čtyřiačtyřicet let a - podle mých tehdejších představ devatenáctiletého kluka - krásná ženská, ženská z pubertálních snů. Trvalo to tenkrát jenom pár neděl, byli jsme spolu snad desetkrát, kdoví jestli. Před čtrnácti dny mi někdo v tramvaji zaklepal na rameno a hlas mi nebyl ani povědomý: "Seš to ty, Honzo?" Otočil jsem se a přede mnou stála bělovlasá a úplně vrásčitá stařena, s nemocně bílým obličejem a o holi. Ten šok jsem asi nezamaskoval; když jsem ji konečně poznal, začal jsem se překotně vyptávat, jak se má, co dělá...a ona stejně překotně začala vykládat o svých neduzích, o tom, že už skoro deset let nežije v Praze, že bydlí v Dobřichovicích se sestrou... Asi po dvou stanicích vystupovala; jak jsem se za ní díval, uvědomoval jsem si, že na pravou nohu kulhá tak, že by bez hole nemohla chodit... Uvědomil jsem si, že od léta 1950 uplynulo 25 let, že je to semašedesátiletá stařena! Banální, jo, no jo. Ale ta konkrétnost toho setkání - ta byla šoking. Smrt, která najednou na člověka zavolá ahoj.

     Tak to na tomhle světě chodí... Vzpomínám na ty hodiny, dopoledne či odpoledne, v roce 1953, 54 a dalších letech, kdy jsem chodíval za Emanem Fryntou na Žižkov do Milíčovy ulice, kdy tam chodíval Jiří Kolář, sedával na kanapi u okna v kuchyni - čerstvě vrácený z basy -, a na ty nekonečné řeči o poezii, o moderním umění... Uteklo 20 let, 20 let a Eman Frynta má zítra odpoledne pohřeb na Olšanech - po víc než půldruharočním zoufalém umírání na rakovinu plic. Umřel jako žebrák, celá léta nemohl pořádně pracovat, prodlužený u každého, na koho se podíval, zesláblý, že ho Ada musela nosit v náručí, nakonec vážil pětačtyřicet kilo... Žili v takové bídě, vzpomínám si, že už někdy v roce 66 nechtěl do žádného zaměstnání, něchtěl dělat žádné kšefty... a když mu člověk dal nebo poslal peníze, vrátil mu je uraženě zpátky... Z mých mladších známých a přátel Fryntu - svého současníka - skoro nikdo neznal, nic o něm nevěděl, zmíním-li se o něm před někým v hovoru, že to je (byl) jeden z nejlepších překladatelů a nejchytřejších lidí své generace, nechápavě se na mě podívají, jako když nevědí, o kom mluvím; jako když mluvím o Elišce Krásnohorské, o někom z dávnověku... A byl to člověk, ke kterému běhával ráno v šest hodin Hrubín, když v noci něco napsal, aby byl Frynta první, kdo si to přečte, kdo mu o tom něco řekne... Publikoval málo a nenápadně, nikdy se nedral nikam... V padesátých letech, když jsem začínal (začínal s čímkoli), byl mi ze všech nejblíž (ne osobním přátelstvím jako Jedlička, ale svým chladným racionálním postojem, hodinami strávenými tichým hovorem, hodinami s rozhovory polohlasem...). I na parte je jeho potměšilý černý vtip, výsměch. Latinská slova z Otčenáše "Dimitte nobis debita nostra, sicut et nos dimittimus debitoribus nostris..." znamenají totiž (v latině) i "Odpusť nám naše dluhy, jakož i my..." Tak to chodí: Eman zítra do země, Jirka Kolář tenhle týden současně pět výstav v New Yorku... To nepíšu se steskem, jen s trpkostí, Kolář byl v 50. letech stejný žebrák jako Frynta, jen s trpkostí nad tím, v jakých nesmyslných extrémech naše generace žila, převálcovaná troglodytskými režimy, zahánějící talentované na periférii a do bídy, zatímco penězi, poctami a všemi podmínkami k práci zavalovali konformistické darebáky a tichošlápky. Frynta byl známý kromě okruhu přátel tak málo, že se mi nesčetněkrát stalo, že si jej přede mnou lidé pletli s jeho jmenovcem Emanuelem Frintou, léta mrtvým (a také nepříliš známým) malířem. Jenže ten se psal s měkkým i...

    A round peg in a square hole. To bývalo oblíbené úsloví Mirka Krafta v 50. letech, v letech našich nočních toulek noční Prahou, tenkrát, kdy se nám oběma zdálo, že žijeme v nesmrtelnosti... A to mi hned, jako bolest u srdce, připomělo jeho milovanou, tolikrát citovanou větu z André Gida: Et ce que cherchais sur les routes ce n'était pas d'abord tant une auberge que ma faim... Co jsem hledal na cestách, nebyla ani tak hospoda jako můj hlad... Proč to sem zapisuju? Je mrtvý. Už si nikdo nevzpomene, co měl rád.

     Sám nevím, co se mi tak líbí na téhle historce o Freudovi a proč si na ni tak často vzpomenu: když mu po Anschlussu umožnili odjet z Vídně do Anglie, gestapo si od něj před odcestováním nechalo podepsat prohlášení, že se k němu chovalo naprosto korektně. Podepsal a připsal: Mohu gestapo každému doporučit. Sigismund Freud.

     V pražských kinech jde ruský film Právo na skok. Prý je to o parašutistech. Podle názvu by to také mohlo být z chovatelské stanice pro plemenné býky.

     Jedna věc mi byla vždycky jasná, hned od roku 1948: že jsem a budu ochoten spojit se proti komunismu s kýmkoli kromě komunistů. Proto tolik rozpaků nad mou netečností a nenadšeností rokem 1968 mezi těmi mými přáteli, kteří tenhle postoj nebyli s to pochopit. Jediná vteřina jakkoli volné a jakkoli přechodné aliance s "nimi" byla pro mne nemožná, nemyslitelná, nepřijatelná - popřel bych jí sám sebe, všechno. V mé celoživotní při s "nimi" šlo jedině o ryzost, hnusící se jejich špinavosti, podlosti, prolhanosti... Proto mě, na rozdíl od většiny participujících aktérů, nemohl rok 1968 nadchnout vyhlídkou na zlepšení mé osobní situace. Má se člověk smířit s tím, kdo ho dvacet let rdousí, umlčuje a zabíjí, kdo ho připraví o celé mládí a odepře mu jakoukoli svobodnou lidskou existenci, ve chvíli, kdy mu týž člověk nabídne vyhlídku na středně pohodlné dožití ve státem zajištěném starobinci? Ani na vteřinu mi Dubček se Smrkovským nebyli o nic blíž než Novotný s Hendrychem, ani na vteřinu jsem k nim necítil sebeslabší stín loajality.

     Vzpomínky na matku, ostré, ostré, ale bez slz... Jak se v květnu 1960 vrátila z pardubického kriminálu a přijela ke mně do podolského bytu tak, jak ji propustili, ve vysokých šněrovacích botkách, v modrém kabátě, do něhož byl zažraný prach jedenáctiletého skladování, ve vytahaném zelenomodrém trikotu s jakýmsi nesmyslným "fižím" jako z minulého století, v němž ji toho nerozbřesklého deštivého listopadového rána 1949 v Humpolci zatkli... Na první nešikovný, odvyklý polibek po návratu na rty, sladké koňským masem, kterým ji živili léta, na křečovou žílu na její pravé noze, které měla při zatčení jen náznak a která se teď, po jedenácti letech, táhla dlouhá, klikatá a vystouplá po celé noze (štítil jsem se jí jako hada), na to, jak za mnou přijela do Závorkovic chaty ve Všenorech v povypůjčovaných šatech a svetrech (nemohla na sebe normálně v obchodě nic dostat, co potřebovala, postupně si kupovala novou garderobu v nadměrných velikostech, jak co kdy měli) a klohnila mi tam jakousi zadělávanou mrkev v kastrůlku na lihovém vařiči (propanbutanová bomba zrovna došla) a libovala si, jaké je to přepychové vaření, když vzpomínala, že "holky" v base si vařívaly čaj v plecháčcích na ohníčku z použitých dámských vložek, na to, jak ji tři měsíce po návratu (15. srpna 1960) ranila v prádelně u Závorků prvně mrtvice, jak jsme za ní s tátou jezdili do Krče, první týdny se zdálo, že se z toho nedostane - při zpátečních cestách jsme s tátou sedávali v trávě nad tratí na kopci v Krči (v těch místech, kde je teď poslední stanice metra) -, jak psala nejdřív čmáranice, než se jí na těch zbývajících dvanáct let vrátilo písmo a řeč, na první koktavé věty, jedno nevidoucí oko (pak se to spravilo), na chůzi nejdřív o holi a nejisté toporné přešlapování, když se chtěla otočit, na to, jak ji osm let nechali mrznout v půdní komoře, kde nebyl komín a která se nedala vytopit petrolejovými kamínky, která tam věčně smrděla, na lístek, který jsem nedávno našem mezi papíry a kde se mi (jako staršímu) svěřuje, že už se stydí být dál u Závorků, jim na obtíž (bydlela u nich několik týdnů tu první zimu a po návratu z nemocnice), ale že do Vápencové ulice, do té strašné zimy se bojí vrátit, protože už jsou zas mrazy, na to, jak jsem se s ní hádal, když mi nadávala, že už bych se měl oženit, na to, jak samozřejmě šla - chtěla jít! - dělat služku, pak podivínskou babku v divadelním ústavu, pak jakousi brigádnickou účetní na Jarově (jezdila tam na šestou ráno každý den z Krče), nechtěla si od táty ani ode mne nic vzít, chtěla mít "vlastní" peníze - za to, že byla jedenáct let zavřená, jí upřeli právo na jakýkoli důchod, na který si jako učitelka celý život platila, dali jí měsíčně 315 Kčs invalidního... Pořád ochotná kdykoli kamkoli dojít, cokoli zařídit, ušít, přešít, obstarat...co se s tou holí najezdila s Evou, když ještě byla malá, po Praze do všelijakých cvičení... věčně mi vykládala - když jsme spolu byli chvíli sami - o svém "pocitu viny" přede mnou, že mi s tátou "zkazili život" tím, že se dali zavřít - a já se před ní tak málokdy uměl uvolnit, uvědomit si, že já jsem teď ten dospělý, že největší štěstí pro ni je, když mě vidí veselého a bezstarostného, a kdovíproč jsem ji krmil svými starostmi a úzkostmi, nikdy jsem si neodvykl chodit si k ní pro útěchu, jako když jsem byl dítě, ačkoli jsem už na to dávno neměl právo, na to, jak se někdy v roce 70 se mnou přišli večer rozloučit na perón na Wilsonovo nádraží, když jsem naposled odjížděl nočním vlakem do Smokovce, jak stáli ve světle žárovek na cementu prázdného nočního nádraží, z okna vlaku jsem je tehdy poprvé viděl jako dva bezmocné, trochu komické starce a bodlo mě u srdce: "Nebudou už dlouho živi," - a když se vlak rozjel, otevřel jsem usmolenou krabičku, kterou mi na nádraží přinesla - dva pomačkané chlebíčky, které od někoho dostala a pro mne schovala, možná několik dní, protože šetřila každý padesátník, na to, jak jsem ji poslal v létě 72 (?) někam na periférii k nějaké stařence vyřídit vzkaz od jakési čechoamerické stařenky, který přivezl Jirka Gibian, a pak, když jsem věděl, že odpoledne odjíždí autobusem k Procházkovým do Teplic, najednou mě cosi sevřelo u srdce, že snad ji už nikdy neuvidím, skočil jsem v Malešicích do poloprázdného autobusu a jel na Florenc - zastihl jsem ji, jak v pětadvacetistupňovém vedru čekala na nástupišti, měla na sobě své nejlepší šaty - šedivé s kraječkou, zažloutlou staromódní kraječkou, hůl, černou tašku -, měla radost, když jsem se tam objevil, nečekala, že přijedu, zavedl jsem ji do stínu a chvíli jsme přecházeli pod stříškou a hovořili, než jí autobus přijel, nabízela mi šestákový cucavý kyselý drops, velkou vzácnost - "moje jediný mlsání". I tam jela dělat služku - "na návštěvu" -, starat se o zahradu a větrat pokoje. Procházkovi byli někde u moře. Byla živa ještě dva roky, až k tomu jaru 74, další série mrtvic, ztratila řeč, nevěděli jsme, zda nás poznává, ale pacientky, které s ní byly na pokoji, mi pak říkaly, že večer jako by se to vždycky zlepšilo, že si potichu a dost souvisle zpívala staré písničky, které znala jako dítě ve vsi v prvním desetiletí století... Pak u ní, ještě deset minut před smrtí mi levou rukou, kterou mohla hýbat, sevřela silně prsty, křečovité, vlhké sevření, to už dýchala kyslík, pak nehybné zasklené strnulé oči, hlavu nakloněnou trochu doleva - jestli vůbec nějaký výraz ve znehybnělé tváři, pak něco jako údiv. Podvečerní ticho nad špitálními trávníky, když jsem vyšel za otcem, zvláštní, nažloutlé světlo - asi jenom můj pocit -, černý kouř, řídký kouř k nebi z komína nemocniční prádelny, ticho, pár ptáků těkajících v dálce nad krčským lesem (umřela ve stejné budově, kde se před dvanácti lety z první mrtvice zotavila, ale ve třetím patře, prvně ležela v přízemí). Koncem února, v den, kdy dostala poukaz do lázní - poprvé v životě, měsíce za tím běhala a sháněla jej -, ji mrtvice ranila znova. Po týdnu ve špitále ztratila řeč. Pořád jsme s ní ještě mluvili o tom, že se to spraví, že do těch lázní pojede. Odjela do nich, ale až po tříměsíčním trápení - 24. května 1974, v půl páté odpoledne.

    Nemám rád lidi, kteří když na sobě zjistí první příznaky stárnutí, běží k doktorovi, aby jim proti tomu něco poradil.

    Zaklonit hlavu jako ty, Zbyňku, a vidět, že Stalinova třída vede k Zámku, Zbyňku. (Vzpomínka na fotografii Zbyňka Havlíčka.)

     Ošklivá, k smrti ošklivá holka četla včera v tramvaji otrhaný a tužkou podtrhaný - s vykřičníky po stranách - výtisk mého překladu Mariny Cvětajevové, jejích esejů... Stál jsem nad ní v tramvaji z Václaváku až na Tylák, smrděla ze mne tři piva (byl jsem předtím s Jestřábem, Kabíčkem a Vávrou v hospodě, kde se dojednával nějaký kšeft) a dvakrát ke mně pohoršeně zvedla hlavu, kdo jí to funí na krk ten alkohol... Moc ošklivá: jak z vosku, se zplihlými vlasy, v uváleném béžovém kabátě, taková ta intelektuálka proto, že nelze jinak... Bylo mi líto jí, že se s tím moří, a sebe, poněvadž jen takovéhle a takovíhle jsou zájemci o naši sebeprojekci... Vlastně ani to ne, zájemci o Cvětajevovou... Jen takovéhle, jen takovíhle... Samozřejmě, když jsem přišel domů, ze všeho nejdřív jsem se podíval do zrcadla.

    Jedna smrtelnost se přitiskla k druhé, jedna smrtelnost zatoužila vyléčit se druhou... Byla to láska? Ta je ale daná týmž neznámem jako smrtelnost, jako po dobu života oživená smrtelnost... Loutky, loutky jsme, neuvědomující si, nechopné pochopit sebe samy... Jsme? Ale co je to "jsme"? Cožpak víme o nějakém "nejsme"? Máme zkušenost s nějakým "nejsme"? Mozek se netranscenduje. Ví jediné: že není a je. A péro, jímž jsme natahováni, nikdy nevyskočí z neznámé, nepoznatelné ruky. Láska je stejně nepochopitelná jako život. Kým naprogramováni? Proč? S jakým úmyslem, z jakého důvodu - vrženi do vesmíru? Proč? Proč je zeď, za níž je vysvětlení, nepřekročitelná? A to, že je nepřekročitelná, je důkazem, že patří do hry. Že hra je. Ignorabismus.

    Největší parkoviště jsou hřbitovy. A pořád rostou. Nehlídané parkoviště. Na furt. Nebo aspoň do té doby, než přijede buldozer.

    E., s kterým jsem chodil v roce 1950 na teologii, ve všem metodický ostravský chachar s úplně vylízanou palicí, měl teorii "postupného" mytí: v pondělí si umyl levou paži, v úterý pravou, ve středu levou nohu, ve čtvrtek pravou, v pátek "trup", v sobotu krk a hlavu, v neděli přirození... "A tak jsem pořád čistej," říkával s výrazem blba, netušícího, že by z něho někdo mohl mít srandu. Jeho heslo bylo: Serva ordinem et ordo servabit te. Už jako desetiletý hoch měl doma na půdě malý oltářík, u kterého celebroval - jen tak, ze zájmu, aby se to naučil. Která je liturgická barva, co se čte z evangelia, co vynechává a přidává, to znal nazpaměť na celý rok...

    "Asahi Pentax, cena 1200 dolarů," pochlubil se mi kvalitou svého fotoaparátu fotograf Hucek, který mě dnes ráno v 9 hodin přišel vyfotografovat z Mladé fronty, poněvadž cenu za překlad Jesenina, aniž jsem pro to hnul prstem, mi dali. A moji nejbližší, nejdražší přátelé jsou v emigraci a jiní hlídají parkoviště... V policejním státě se odmítnutí udělené ceny rovná okamžité represi... A tak přijmu udělenou cenu, nějaké ty peníze, jejich peníze... A tak přijmu...v zájmu osobní bezpečnosti... Pocit zoufalství.

    Já nejradši konzumuji kladenskou roládu, protože je to výrobek chuťově plně na výši, současně libový i tučný... Nyní však jsem po operaci žlučníku, a tak mi nejlépe chutná karlovarský suchar..." (Rozhovor s ředitelem masného průmyslu v rozhlase, 22. dubna, 6:49 ráno)

     Žena je už celá tisíciletí nejvěrnější přítel člověka.

    "Už abych začal držet redukční dietu. Jinak se nevejdu do rakve."

    S očima vypálenýma, vyžíranýma patnáctiletým stříbřitým louhem televizních obrazovek, celé generace se studeně postříbřenkovanýma očima.

    Za výlohami obchodů: Nabídka dne. A celý náš život: Nabídka noci.

    Čemu se člověk pořád diví? Koneckonců žijeme ve státě, kde zcenzurovali prezidentovi (úřadujícímu) paměti. (Svobodovi v roce 1972. Druhý díl už nevyšel, tým, který to spisoval, byl rozehnán a odnesli to prakticky všichni, kdo to za něho spisovali. Jenom on ne. On to ale vlastně taky nepsal.) Takže!

    Vzhledem k tomu, že se mi furt chce spát, usuzuju, že by pro mě asi nejlepší bylo bejt mrtvej.

    Když mi bylo asi deset nebo jedenáct, někdy v roce 1942 nebo 1943, jsme s kluky ze třídy dost často vídali v Humpolci na náměstí nebo před některou hospodou rázovitou figuru: hubeného vysokého chlapa s hustými a už hodně prošedivělými černými vlasy, v kostkované trampské košili, manšestrových kalhotách a těžkých turistických botách okovaných cvočky. Na zádech vždycky míval obrovský starý batoh ze zeleného plátna, na ostrém nose brýle se širokými černými obroučkami. Většinou býval podnapilý, někdy se i dost potácel. Dověděli jsme se, kdo to je: spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj, kamarád Haška a lipnického malíře Panušky, překladatel Tarzana, autor čtyřdílné knihy Sid, v níž popsal svá tulácká léta v Americe někdy na začátku století. Kuděj za války žil v Ledči nad Sázavou, do Humpolce chodil nebo snad jezdil autobusem, to už nevím, s tím ruksakem pro chleba, poněvadž tam měl nějakého známého pekaře, který mu jej nechával bez lístků. Kuděje celá desetiletí trápila tasemnice, přivezl si ji odněkud ze světa, někde tam na jednom ze svých vandrů (byl i v Rusku) snědl nějaké špatně upečené maso. Tasemnice ho zřejmě užírala pořádně, byl to chlap jako lunt. V Humpolci byl tehdy za války nový mladý primář, MUDr. Melichar, vysoký a statný pupkáč s lví hlavou Viktora Dyka - perzóna. Kuděje s primářem někdo seznámil a primář mu nabídl, aby si šel na pár dnů lehnout k němu do špitálu, že ho tasemnice zbaví. Zrovna prý nedávno četl v nějakém lékařském časopise podrobný popis nového způsobu léčení: tasemnice se nejdřív usmrtí pomocí koňské dávky nějakého oleje, který se pacientovi vpraví do střev, a když se zakousnutá hlavička pustí, tasemnice se pak z pacienta vytáhne - v celku, důležité je ji nepřetrhnout! Kuděj se dal přemluvit: nechal se v Humpolci hospitalizovat. Primář Melichar se nechlubil zbytečně: tasemnici zahubil a celou - nepřetrženou - ji z Kuděje vysoukal. Byla sedm metrů dlouhá. Potom ji naskládali do lihu ve skleněném válci, z obou stran uzavřeném černými dřevěnými kolečky, a dali nám ji do školy, do přírodovědeckého kabinetu - jako exponát. Byla ve skle naskládaná jak chaluhy v moři, vypadala jako hojně zažloutlý a článkovaný knot z petrolejky. Na dřevěný uzávěr skleněného válce dali mosaznou tabulku s nápisem: TASEMNICE P. SPISOVATELE Z. M. KUDĚJE - SEDM METRŮ DLOUHÁ. Často jsme se na ten exponát v přírodopisném kabinetě dívali a dobře se pamatuju, že nám tenkrát na tom nápisu nebylo nic k smíchu... Nebýt spisovatele Zdeňka Matěje Kuděje, nevěděl bych dodnes, jak taková tasemnice vypadá... Historka má ale ještě pointu: když v květnu 1945 dorazila do Humpolce Rudá armáda, vojáci ubytovaní ve škole všechny exponáty naložené v lihu - zmije, užovky, žáby, raky, pulce, včetně Kudějovy tasemnice - rozbili, havěť vyházeli na podlahu a líh ve zdraví vypili.

    Tyhle zápisy, to není deník, ale diagnóza. Moje diagnóza.

    Je otázka, čeho bude člověk před smrtí víc litovat: jestli toho, co neprožil, nebo toho, co neudělal.

    Od kuchařů hotelu Olympik dostal nejlepší fotbalista roku Nehoda vypreparovanou lebku medvíděte, upevněnou na podstavci z mořeného dřeva.

    Ego - katastrofální ego; hydra 20. století... Hydra, která pozřela všechno, v čem se dalo žít... Hydra sebeobsluhy, bez "potu tváře", ego - vzpoura davů (ortegovská), které chtějí málo, ale pod nos; davů pijících černou, dlouho hořící, výhřevnou naftu; davů začínajících konzumovat odpadkové produkty, erzacy toho nejběžnějšího; davů odříkávajících jak hodinový stroj, hřadujících na hnojišti, na trůně z hoven... Ego nicoty, ego aušusu, ego zparchantělosti všech a všeho... Ego odkrajující smrt ze života, zacpávající si uši před smrtí, ego rozvalené před bezmyšlenkovou obrazovkou na prochcané matraci vesmíru... Ego, které pohltí je, nás, všechny.

    Právě slyším z rádia, že včera - 15. dubna 1980 - zemřel Jean-Paul Sartre; letos by mu bylo sedmdesát pět let. V neděli odpoledne jsem o něm mluvil se Zdeňkem Hronem, který byl u nás na návštěvě. Vyprávěl jsem mu o svém setkání se Sartrem a paní Beauvoirovou v Jerevanu. To letošní jaro je jako velká kosa. Podtíná jednoho po druhém ty, kteří pro naši generaci, když byla mladá, tolik znamenali. Včera odpoledne měl kremaci Jaroslav Průšek. Co jsem se před lety načetl jeho knih Sestra moje Čína a O čínském písemnictví a vzdělanosti - někdy před třiatřiceti čtyřiatřiceti lety, jako student na zapadlém venkovském gymnáziu na Vysočině, student zvědavý na celý svět, na všechno! Na pohřbu jsme nebyl, je už to tak, že bych běhal do krematoria několikrát týdně; to nejde, při nejlepší vůli ne, musím tam běhat výběrově. Že to nejde, to jsem si uvědomil minulý týden, když jsem ve čtvrtek ve čtyři odpoledne odcházel z kremace Vladimíra Holana a v pátek ráno v osm už jsem zas měl v krematoriu být - na pohřbu překladatele Mirka Lukáše, člověka, který mi sice nebyl zvlášť blízký, ale kterého jsem v 50. letech dobře znal... Právě v té chvíli jsem si ale uvědomil, že odpoledne i ráno do krematoria běhat nejde, takže si budu muset "stanovit priority", jak říká pan Štrougal, a docházet tam jen výběrově... Quo usque tandem?

    Kdo mi o tobě říkal, že sis koupil extra psací stroj na anonymní dopisy?

    Obnovovaný pes. Dvě rodiny u nás ve věžáku mají stále stejného psa - šestnáct let, co tu bydlíme. Jedni uhlově černého malého knírače, druzí irského setra. Dlouho mi nedocházelo, že to není pořád týž pes. Ale loni, když setr paní V. skonal na psí infarkt, zaregistroval jsem, že si do týdne, snad ještě dřív, opatřila absolutně stejně zbarvené štěně, které je dnes, za pár měsíců, od mrtvého psa k nerozeznání. Štěně se jmenuje Alan, ale říká se mu jako tomu dřívějšímu - Bondy. Dověděl jsem se, že je to už čtvrtý, absolutně stejný pes, kterého má a kterému pořád stejně říká, zatímco L. už mají dokonce pátého, absolutně stejného antracitového knírače a pořád mu taky říkají Brix. Takhle pořád obnovovaný pes je de facto nesmrtelný pes a co nevidět tomu tak bude i s lidmi, které si režimy chovají ve svých státech pro svou potřebu jako lidé v domácnostech ty permanentní psy.

     Bez dokonalosti každé překonané etapy své básnické cesty nemůže básník nakonec najít svou autentickou tvář. Překonat lze jen dokonalostí vlastního pokusu. Nedokonalost není překonání, ale ztroskotání, neobstání. A zásadní odmítnutí změřit se s tradicí uspokojí jen hlupáka. Sebevědomí trpaslíka, který bez komplexu méněcennosti prochází kordónem božských, lidsky dimenzovaných soch - sebevědomí plynoucí z toho, že já jsem teď živý, že já právě teď mám čas života, kdežto oni už ne, oni už mají čas smrti - jakkoli lepší a větší než já - takové sebevědomí může uklidnit právě jen trpaslíka. A smiřovat se s touhle mentalitou, s mentálním zpauperizováním podřadných, druhořadých minorum gentium - to je na podruhoválečném světě pro mne to nejodpornější, to nepřijatelné.

     Někdy si vzpomenu na konce... na ty konce jejího intelektu. Miloval jsem ji už podruhé nebo potřetí, s recidivami a k smrti, chodil jsem s ní po Praze, po ulicích a náměstích, byla v jiném stavu, čekala dítě, a já umíral žárlivostí nad tím, že bude mít dítě s jiným mužem a ne se mnou, znali jsme se v té době už pět nebo šest let, a pak jsem si najednou celý zděšený začal uvědomovat, jak se změnila, jak z ní odešlo všechno, co jsem na ní měl taky rád: břitké myšlení, smysl pro trapnost, schopnost nebýt malicherná... to najednou všechno někam odplulo, jako by to v sobě nikdy neměla (a já tak dobře věděl, že to v sobě mívala); s hrůzou jsem pozoroval - v obchodech, když jsem s ní šel něco kupovat -, že jí jde o to, aby dělala dojem na prodavače, aby je usadila, aby měla v hovorech s nimi poslední slovo, aby vždycky všechno věděla líp než oni, aby každého zkritizovala (i ty, do kterých jí nic nebylo, které člověk celý život jen pozoruje)... a to byl konec, když jí začalo jít o to, aby udělala dojem na prodavače. Poslední, co si z té hrůzy, z té náhlé noční můry, pamatuju, je okamžik, kdy spolu jdeme kolem zavřené prodejny, která má na dveřích cedulku "Inventůra", a ona se začne rozčilovat nad všeobecnou negramotností a blbostí, říká mi: "Viděls to někdy? Inventura s kroužkovaným ů? Mezi jakými blbci to žijeme? Inventura s kroužkem nad ů! Copak ti lidi nechodili do obecné školy?" Rychle jsme šli dál - ta prodejna, kterou jsme míjeli a před níž se rozčilovala, byla prodejna Slovenské knihy... Ale neměl jsem chuť jí vykládat, že když chce člověk kritizovat, má se před tím pořádně rozhlédnout.

    Peklo: tam, kde se lidské tělo začíná štítit lidských těl. A kde se mezi nás všechny jako dozorci při monstrprocesu rozsadila televize.