BARMANKA

Ondřej Kyas


     Seděli jsme s přítelem B. v hospodě a bavili se jako obvykle o vztahu reality a umění, nebo snad o vztahu dvou realit, reality "reality" a reality umění. Oba jsme se lehce usmívali, těkali zrakem po okolním prostoru a občas se napili piva ze sklenic, stojících na stolku před námi.
     "Stejně je to zvláštní," prohodil jsem po delším mlčení, "jak pomíjivé jsou tyhlety hospodské debaty…"
     "Myslím, že nejsou pomíjivější než cokoli jiného," oponoval klidně B.
     "Jak se to vezme. Spíš jsem to myslel tak, že… že tak nějak uplývají do prostoru, že z nich nikdy nic nevyplyne, že jsou tak nějak samy pro sebe… neumím to říct přesně, bohužel… Víš, jako že… v běžném hovoru se většinou snažíme něco změnit, něco vyřešit, nějak posunout realitu blíž ke své představě… ale ta hospoda, to je jakási taková neutrální půda, kde se ti lidi sejdou, řeknou si milión věcí - a pak se nedotčeni, nebo skoro nedotčeni tím, co slyšeli, rozcházejí…"
     "To se ti právě jenom zdá, řekl bych," namítl B. "Uznávám, že na tom něco je, ale…já myslím, že právě pro ty lidi, i pro nás, hodně znamená, když jenom tak plkají, ale nic se nemění… že je to statické vlastně. Ale já si stejně myslím, že u piva se leccos domluví a naplánuje, co se pak někdy i zrealizuje, třebaže jinak, než se původně myslelo…"
     "Hm… to už asi závisí na tom, jaký má kdo zkušenosti. Ono hodně záleží na lidech, s kterýma chlastáš, nebo chlastáváš, žejo… když jsou to nějací aktivní jedinci, tak jsou aktivní i v tý hospodě, a…"
     "Aktivní v hospodě - to zní dost šíleně", zasmál se B.
     "No, třeba takovej barman - ten bývá v hospodě aktivní, že… tedy jak v které, že…"
     "Třeba tady moc ne," poznamenal B., jehož pivo zůstávalo již delší dobu dopito.
     Oba jsme se rozhlédli a viděli, jak se barman opírá znuděně o pult. Přilákali jsme jeho pozornost a objednali si další pivo.
     "Třeba takovej film o barmanovi, z jeho hlediska, jak funguje v tý hospodě - ale nestříhanej - třeba osmihodinovej… To by byla asi dost nuda… a třeba taky ne - "
     "Třeba ne - ", doplnil mé úvahy B.
     "Ona vůbec ta nuda ve filmu, potažmo v umění - to je hrozně zajímavej fenomén, celkem neprozkoumanej, řekl bych - "
     "No jistě, s tím se dá pracovat, žejo… třeba takovej X.Y.," jmenoval B. jednoho nepříliš známého, o to však proslulejšího režiséra, "ten klidně točí pětiminutový záběry, kde se nic jakoby neděje - a přitom je v tom ohromný napětí… ale ani nemusí být, stačí jenom tu atmošku když to má, a je to prostě dobrý - "
     " - ale funguje to jenom v určitým druhu filmů… třeba v takovým Koljovi si něco takovýho nedokážu představit…"
     "No jasně," usmál se B.
     " …že právě při takovým druhu vyprávění, jako by byl ten film o barmanovi… by se ty prodlevy, kdy se nic neděje - …i když ona by hlavně ta nuda vzešla, vzcházela z toho, jak se určitý omezený počet úkonů stále opakuje - natočí pivo, odnese pivo, zkasíruje, atd. atd. - že po té hodině dvou už by to bylo nekoukatelný… Koneckonců takový filmy už točil Warhol, žejo… Viděls nějakej Warholův film?"
     "Ne… neviděl… Ani nevím, jestli u nás v knihovně nějakej máme - ale teoreticky je to možný. Mě to nějak neláká."
     "No, ono koukat šest hodin na mrakodrap… jsem četl, že takovej film natočil…"
     "Ono by se možná mělo nějak rozlišovat mezi různýma druhama nud - "
     "Jo - jako že by to chtělo vypracovat klasifikaci, nebo typologii různých těch nud, chtěli-li bysme být přesní… Ale to by asi byla děsně nudná práce."
     Ta poslední věta mi vzápětí přišla jako velmi nezdařilý pokus o vtípek, a protože to B. nijak nekomentoval, následovala opět další z oněch odmlk, kdy se naše myšlenky staly natolik vágními, nesdělitelnými či příliš osobními, že se nám ani nechtělo pomáhat jim na ten náš smutný svět, který je stejně myšlenkami přeplněn. A když se k nim připočtou ještě lidé, už tu není skoro k hnutí.
     Někdy mám pocit, že je toho všeho nějak moc, aby to jeden stíhal nějak slušně vnímat (a mít z toho rozum).
     U vedlejších stolů seděli bezejmenní hosté, (což je možná neuctivé - nikdy netušíte, s kým vším sedíte v jedné hospodě), kteří takové problémy očividně neřešili (i to je možná neuctivé) a kteří vedli své řeči, řeči stejně prchavé, jako jsme vedli my, možná snad ještě o něco prchavější - kdo to může posoudit? Asi je to jedno… Bylo mi dobře, protože jsem mohl sedět s B., pít pivo a nechat čas plynout, nechat čas protékat jeho nevyzpytatelnými zákruty, aniž bych se snažil ho ovládnout a co nejekonomičtěji využít. Což je vpodstatě taky jeden z druhů nudy.
     "Možná to je taky jeden z druhů nudy, jak tady teď sedíme…"
     B. se pousmál, snad i trochu pokrčil rameny, ale neřekl nic.
     Potom mě ještě napadlo, že nudit se v kruhu přátel je určitě zábavnější než nudit se o samotě, ale nebyl jsem si jist, jestli to není moc banální, a tak jsem také neřekl nic.

     Vzpomněl jsem si na tenhle rozhovor o pár dní později, když jsem zkoumal ledničku. Chtěl jsem se ještě před odchodem do práce (mám večerní zaměstnání) najíst, abych zbytečně neutrácel peníze v bufetu. Bohužel v ledničce nebylo nic, na co bych měl chuť. Zbývalo ještě asi deset minut do doby nutné k odchodu, a přemýšleje, čím je vyplnit, dobral jsem se zmateným řetězcem asociací až k oné rozpravě, možná přes to pivo či co. Chvíli jsem u té vzpomínky zálibně okolkoval, až ve mně uzrál plán navštívit po skončení večerního zaměstnání bar S. S. byl podivuhodný prostor v centru města, místo, ke kterému mne poutalo mnoho různorodých zážitků z dřívějška. Bohužel, jak se to stává, poslední dobou atmosféra v S. poněkud zplaněla a zář jeho charismatu značně pobledla, takže jsem tam zavítal jen zřídkakdy, abych se pokaždé přesvědčil o této pitomé proměně. Nebylo však úplně jasné, co se vlastně změnilo: objektivní pozorovatel (k čertu s ním!) by patrně žádných změn nezjistil, leč něco se přece jen stalo - možná však, že jsem prostě jen o něco zestárnul a viděl věci jinak než dřív.
     Usmyslel jsem si, že půjdu do S. sám a budu pozorovat lidi. Asi to není úplně nevinná zábava, mám jakési temné tušení, že je to vůči pozorovaným poněkud "unfair", neboť v pozorovateli vždy tak nějak probublává zřídlo skryté ironie, která mu znemožňuje vidět jevy co nej-pravdě-podobněji a která ho naopak dříve či později posadí na pochybný trůn povýšenosti a sarkasmu. Je totiž zjevné, že mnozí lidé pozorují právě pro ten blažený pocit převahy - "být nad tím" - a nedokážou si přiznat, že jsou v tom namočeni stejně jako všichni ostatní. Však to dobře znám.

     V práci jsem skončil v devět večer. Kráčel jsem po schodech staré školy, která naší firmě (za nemalý peníz) pronajímala prostory; ne kráčel, to zdaleka není přesné: skákal jsem dolů po schodech všecek rozjařen, ne snad z pocitu dobře vykonané práce, ta už dlouho byla pro mne jen pouhou rutinou; ne, spíše mne příjemně rozechvívalo to malé ozvláštnění obvyklého čtvrtečního programu. Žádná neobyčejná dobrodružství jsem neočekával, to ne, z toho už jsem opravdu vyrostl. Jakoby mi ke štěstí stačilo čím dál míň: někdy ve mne třeba ta neosvětlená školní chodba vyvolala něco tajemného a krásného, nějakou vzpomínku - jako dítě jsem si třeba představoval, jak školy v noci ožívají svým tajným životem, do něhož jsou zasvěceni nemnozí a v němž hraje klíčovou úlohu školník, ten divný, věčně nabručený chlápek, dohlížející na naše řádné přezutí… Dnes jsem se však podobnými fantaziemi unést nenechal, pozdravil jsem úsečným gestem vrátného, popřál mu dobrou noc, i když mne asi přes sklo neslyšel, a vyšel ven z budovy.
     Šel jsem chladným nočním vzduchem a uvědomoval si, jak věci kolem mne nabývají a zase ztrácejí nejrůznější významy, jak svět pulsuje v závislosti na stavech mé mysli. Pokolikáté už v životě kráčím kolem těchto budov, kolem tohoto malého parčíku, a to všechno jsou jen nepatrné částečky mé soukromé historie, mé osobní mytologie, nepřenosné, nesdělitelné; malinkaté součásti té hry neustálých odrazů, odlesků, záblesků mého já, v níž stále bloudím jako v nejdůmyslnějším bludišti.
     Překročil jsem koleje tramvají a mířil k velké klasicistní budově. Nikdy jsem si nebyl jist, je-li to budova zemského soudu, nebo státní archív, nebo snad ministerstvo pro hospodářskou soutěž. Nikdy jsem do ní nevstoupil. Řekl jsem si nahlas: "Nikdy jsem do ní nevstoupil", a potěšeně jsem se zašklebil nad tím dvojsmyslem jako puberťák, a hned si představil situaci, kdy se dva staří přátelé, kterým alkohol napomohl k důvěrnosti, baví o svých láskách a zážitcích se ženami, a jeden z nich potřebuje zabarvit svůj příběh nádechem tragična, a tak řekne: "Nikdy jsem do ní…"; jeho přítel je natolik ohleduplný (nebo opilý), že se nerozesměje, přestože mu ta věta zní jaksi komicky, a ještě chápavě pokývá hlavou, protože má nepochybně podobnou zkušenost také za sebou (a kdo ne?). Hned nato jsem pustil tu větu z hlavy a prohlížel si zběžně dav lidí pod hodinami, jestli neuvidím někoho známého. Postávaly zde skupinky a přátelské kroužky, nějaké dvě dívenky se bouřlivě vítaly a objímaly, jiní zde čekali na ty své miláčky, a to čekání jim propůjčovalo jakési chvění; jiskřili. Žádného známého jsem ovšem neviděl. Směrem od kostela sv. T. přijížděla tramvaj sedmička, okna zářila, velký iluminující červ, prošel jsem před jeho přídí, řídila ho žena a měl číslo 1476. Dumal jsem, co se stalo v roce s tímhle letopočtem, nevzpomněl jsem si však na nic. Určitě se stala nějaká revoluce či bitva, nevím, nikdy jsem neměl hlavu na letopočty. Minul jsem Chinese food, jen tak za chůze mrkl na ceny a pokračoval dál, ke křižovatce, kde na semaforech blikala už jen oranžová světla. Zprava přijíždělo několik aut, nechal jsem je přejet, a potom jsem chvatně přešel vozovku, protože zpoza rohu už vyjížděl trolejbus stopětadevadesátka. Přemýšlel jsem o číslech: jestliže numerologie přiřazuje podle čísel lidem určité vlastnosti nebo schopnosti, může něco takového fungovat i u neživých předmětů? Nebo snad mají stroje svůj vlastní numerologický systém, který lidé ještě neodhalili? Nebo jestli třeba fakt, že do určitých čtvrtí zajišťují dopravu tramvaje s určitými čísly, má nějaký vliv na jejich obyvatele? Vzpomněl jsem si na knihu, v níž jsem kdysi četl o branách lidského těla a uvažoval jsem, jestli ženská má opravdu o jednu víc než chlap, že ano, a jestli by se tedy ženským neměly připočítat i prsní bradavky, kterými kojí, ale nakonec jsem si řekl, že asi ne, když jsou to vpodstatě jenom pouhé žlázy, to by se pak muselo počítat kdeco… Na výloze křesťanského knihkupectví, kolem něhož jsem zrovna kráčel, byla z vnitřní strany připevněna malá bible, a podtitul "Čtení na tento den" dával najevo, že je každý den rozevřena na jiné dvojstránce. Schválně si to někdy ověřím. Působilo to jako výčitka - kolik lidí denně se asi zastaví, aby si to přečetli? Naproti se tyčil hotel C., jako monument (a dokument) lidské pomíjivosti a nestálosti. Nojo, ten zvláštní smutek hotelových pokojů, to je velké téma, pomyslel jsem si a vešel do chodby domu, v jehož sklepení se nacházel bar S.

     Sešel jsem po dřevěných schodech, točících se v zákrutu nebezpečném pro ty, kteří už toho více vypili, a zesílila hudba i pach kouře v osobité souhře, a pak jsem se ocitl v tmavém oblouku vstupu a seznal, že dnes večer točí pivo ta krásná barmanka s vlasy obarvenými načerveno a s obličejem, který upomínal na andělskou nevinnost tváří konce let šedesátých, na Nico, snad i s tou stopou smrtelné únavy, stopou toho stínu, který věstil… Nikdy jsem se však neodvážil prohlédnout si tvář barmanky natolik, abych její kouzlo prokoukl - či snad abych se do ní zamiloval? Ne, mé srdce doopravdy patřilo jiné ženě, možná že ne tolik krásné, ale o to více živoucí, ne tak éterické… Možná jsem vskrytu alespoň kousíčkem své hříšné duše (ale je psáno, že duše je prý navždy čistá a neposkvrnitelná!) koketoval s nevěrou, s nevírou v sílu své prvotní lásky, v její absolutnost - ale říkal jsem si, že je to snad normální, když se mi ta holka tolik líbí. A ona se mi skutečně líbila… moc se mi líbila.
     Štěstí mi přálo - stoleček u protější zdi, stojící o něco výše než ostatní a umožňující tak výtečný přehled byl dosud volný. Rychle jsem jej obsadil, sedl jsem si na židli zády ke stěně, zhluboka se nadechl a vydechl, abych vypustil co nejvíce přebytečného, a čekal, až barmanka přijde k mému stolku, abych si mohl dát pivo. Díval jsem se na ni, mohla být tak šest sedm metrů daleko, možná jen pět, S. byl tuze malý bar. Stála za pípou a točila pivo, které si asi objednal mladík, opírající se o pult, osvětlovala ji holá žárovka visící jen tak ledabyle ze stropu, a na levé straně té bašty, toho jejího kulometného hnízda ligotaly dvě svíčky. Pozoroval jsem ji několik minut, jak chodí stále sem a tam, stále v pohybu, několikrát se naše pohledy jakoby střetly, jednou se snad i usmála, jako že mne vidí, že hned přijde, jen co opláchne sklenice - ale možná to byl jen klam. A pak mne napadlo, zkusit jen tak pro zajímavost zachytit všechny ty pohyby, to kmitání od jednoho úkolu k druhému, ty mikroodpočinky, zachytit tak jen pár minut ze života jedné sličné barmanky v S. - kdoví? třeba mi z toho vylezou nějaký významy, jak to jednou řekla paní režisérka T. a já tehdy dostal záchvat smíchu, protože významy se mi hned transformovaly do podoby jakýchsi červovitých útvarů, vylézajících z prkenné podlahy divadla… Vzal jsem svou tašku a pátral v ní po svém sešitě na blbosti (od školních let si vedu vedle normálních sešitů i sešit nadepsaný "Blbosti", kam zapisuji různé nápady, počátky románů, básničky atd.) a propisce, zatímco barmanka, již jsem stále sledoval, vzala čerstvě natočená piva a roznášela je ke stolům, mezi žíznivé vypitce. Nakonec se dostala až ke mně, obrátila na mne ta svá naivní kukadla a já jí řekl o jedno pivo; usmála se a odešla, nic netušíc o tom, jak intenzívně se hodlám jejím bytím v následujících minutách zabývat… Jenže - bude to skutečně "intenzívní"? Vždyť zachytím jen pouhý povrch, pohyb slupky - má to vůbec smysl, když to, co je skutečně důležité, je mým očím neviditelné? Odložil jsem sešit s propiskou na stolek, položil na něj popelník a ochutnal pivo, náhle rozkolísaný a nejistý ve svých úmyslech. Bylo mi jasné, že čím více budu vše promýšlet, tím méně je pravděpodobné, že něco napíšu.¨Začal jsem pozbývat klidu, zmocnilo se mne rozčilení, nasranost na sebe sama, na tu nedůslednost, kvůli které už tolik dobrých nápadů (daleko lepších nápadů, než byl zrovna tento!) vzalo za své. Rozhlédl jsem se po lokále - nic zvláštního, skomíravé hlučení pijáků, u vedlejšího stolu veselá skupinka… Vzal jsem znovu sešit a propisku, nalistoval volnou stránku, rozhlédl se jestli mne nikdo nesleduje - pozorovatel nesnáší, je-li pozorován, tím méně já, který dávám své pozorování najevo, já zapisovatel, který může být kdykoli napaden pozorovanými, neboť nechtějí být pozorováni; já, který jsem náhle podivuhodně zranitelný, neboť se cítím trapně, jako bych si hrál na spisovatele, jako bych skutečně toužil napodobit všechny ty literární idoly, kteří tvořili svá vrcholná díla v kavárnách, barech a putykách - ne, nechci to, neuznávám to, nelíbí se mi to! Rezignovaně jsem ty věci zase odložil a místo psaní začal vyhlížet, jestli už se točí to pivo, jako by to byl záchranný kruh, můj štít, za nějž se mohu skrýt, skrýt úplně celý, jako by to byl roztok, v němž rozpustím svou pošetilost, s níž se snažím proniknout do tajemství života, svůj světabolný neklid, svůj předstíraný nadhled nad vším tím hemžením… A už jsem cítil, jak se mi v břiše formuje, jak se plížením přibližuje pitomý depresivní stav, kdy myšlenky krouží v marném koloběhu jak hloupoučké kotě, které si honí vlastní ocas… Ne! nepoddám se tomu, řekl jsem si, alespoň ne bez boje, zkusím znovu tu věc promyslet, někde jsem musel sejít ze správné cesty… Jde tedy o zachycení pohybu barmanky, krok za krokem… kroutil jsem hlavou, jak mě mohla taková kravina napadnout. Vyprdnu se na to. Vypiju si v pohodičce svoje pivo jako ostatní, nebudu se zatěžovat s nějakým "zachycováním skutečnosti". Nač? Nech to plynout, ztrácet se v zákrutu, je nesmyslné chtít zadržet čas, zastavit jej pro jeden moment, pro jedinečnou, božskou vteřinu… Ale vzpomínáš si, jak kdysi, hráli jste na jednom koncertě a náhle vznikl nepopsatelný zvuk, vlny se nějak podivuhodně spojily, bylo to jako oceán, a ty, ač střízliv, na chvíli jsi pocítil otevírání obrovské propasti ráje, pamatuješ? Trvalo to snad dvacet vteřin, snad víc, nikdo jiný to takhle neslyšel… Pamatuješ? Od té doby tě navštěvují utkvělé představy o totálním pohroužení se do zvuku, v moře zvuku, v slastné odevzdání, možná je to nirvána? Ale taky to pominulo, taky, jako všechno jednou pomine… jen tvá blednoucí vzpomínka zbývá, a sny, ovšem, a ty sny… Celé generace hudebníků hledají ten vysněný zvuk, sní o nástroji, pomocí něhož je možné ho dosáhnout… V posledních letech šel vývoj hodně dopředu, už můžeme vytvořit libovolný zvuk o jakékoliv síle… už existují prostředky? Proč tedy stále nemáš svůj vysněný zvuk? Je to snad také jen pouhá chiméra? Co je sakra s tím pivem?
     Už uběhlo více než deset minut od chvíle, kdy jsem si ho u barmanky objednal; asi na mě zapomněla. To se jí stávalo celkem často, díky její kráse jí to ale každý rád odpustil… I když. Občas se S. zaplnil lidmi, o které by sis ani kolo neopřel, podivnými, prapodivnými zjevy, zkrachovalými existencemi, a pak v S. panovala jakási ponuře agresivní atmosféra, která přitahovala hádky a rvačky. Nebo tyranský opilec, dožadující se celý večer jedné a té samé desky s Ericem Claptonem, opilec, sedící na barové stoličce, předvádějící všechna kytarová sóla, zná je notu od noty, ví, jak je hrál sám božský E. C., kterým prstem na kterém pražci, ví to, jelikož kdysi býval sólovým kytaristou jedné mizerné zábavovky, ech, to byly časy… No, nejtěžší krizi už jsem zažehnal, jen to pivo! Vstal jsem a nakráčel k baru, postavil se vedle nějakého muže a když mne barmanka zaregistrovala, znovu jsem ji požádal o pivo, a ať mi ho donese nahoru ke stolku. Pokývala hlavou, jakože rozumí, a otočila se pro cigarety, které chtěl ten chlápek vedle mne. Vrátil jsem se na své místo, dosedl na židli jako prve, a začal se dloubat v zaschlém vosku na desce mého stolku. Všichni jsme tak prázdní, všechno kolem je prázdné, zašeptal hlas v mé hlavě. Nevěděl jsem: hlas dobra či zla? Znělo to, jako když mluví přítel D., ten přece s oblibou vynáší takové soudy, je to starý moralista, ještě větší než já… Chceme se uchránit relativismu a stáváme se moralisty. A ty nemá nikdo rád. Ale o to upřímnější pak zase je, když je přece jen někdo rád má… Ach bože, to jsou zase bláboly, už aby to pivo… Zpět: zaznělo tady něco o prázdnotě. Jaks to myslel, anděle (rozhodl jsem se pro tebe)? O jakou prázdnotu běží: o prázdnotu myšlenek, tedy hlav, nebo citů, tedy srdcí? Nebo jde o nějakou… transcendentální prázdnotu (dítě zas někde přečetlo, co nemělo a ptá se maminky: co je to transcendentální?) - že trčíme zarytí v zemi a nebe se nedohmátneme, protože… nechceme? Nebo je to ta moje "pomíjivost hospodských keců", jak jsem se o ní bavil s B.? A znamená něco uvědomění si téhleté prázdnoty? Sakra, sakra, to je tak pořád: vždycky se do něčeho zapleteš, až nevíš kudy kam, a tak mávneš rukou - a to není prázdnota? Každopádně je to zbabělost, a zbabělý ty jsi, to ano, to už si umíš přiznat, už ses to naučil, když ses opatrně přesvědčil, že už tě takové přiznání nebolí… Ach jak jsi vyčůraný, synku, vyčůraný, i toho svého Boha bys nejraději přechcal, ošulil nějakým efektním divadýlkem, padnutím na kolena, zavřenýma očima a třesoucím se hlasem zpívaným Credem? No nazdar, ty nebudeš anděl, řekl jsem si, to bys teda byl nějakej drsnej, zmlkni, hlase!
     Hlas ještě chvíli cosi blekotal, ale už mu nebylo rozumět, a nakonec to přestalo úplně. Takhle dopadá přemýšlení o prázdnotě… Pustíme k sobě anděla, necháme ho sednout naproti sobě, aby nám o tom teda něco řekl, a on mluví a mluví - a najednou je z něho ďábel… protože jsme přestali dávat pozor?
     Možná je divné mluvit o transcendenci, když sedíš na vyvýšeném místě v S., čučíš na krásnou barmanku, která ti konečně nese to pivo, usmívá se, jako kdyby před sebou neměla ještě několik hodin noční šichty, a říká: "Šestnáct", čímž samozřejmě nemyslí svůj věk, ale cenu piva, a ty platíš, musíš si stoupnout, abys vylovil z kapsy drobné, díváš se svrchu na barmanku, stojící o něco níž, obdivuješ rudou barvu jejích vlasů, rád bys jí je pochválil, ale maskuješ svou stydlivost sám před sebou svým dobrým vychováním, beztak podobné věci slýchává určitě často… Pak vtiskneš do její měkké dlaně peníze, trochu nešikovně, jako by ses bál dotknout se jí, barmanky s uhrančivýma očima, oba dva řeknete: "Dík," a ona se vrací za pult a ty ke svým myšlenkám… Ne, že bych nevěřil na zázraky… jenže zázraky vyžadují určitý stav mysli, především vytrvalé a přesvědčené vzývání - pak možná se v ledovém příkrovu reality cosi pohne, a prasklinkami a škvírkami může k člověku začít proudit milost… Ne však teď, jsem sám, sedím a piju pivo, jsem sám a nedokážu svou samotu proměnit v klid, je to stálá nervozita, duševní přebíhání sem a tam, zmatené klopýtání přes pojmy a přes slova - to všechno kvůli té ženě, kvůli tamté rusovlasé krásce za barovým pultem, kvůli barmance, která o ničem neví, ani netuší. Ale kdoví, co kdy ženská tuší a netuší… Klid? Ale proč? Potřebuji právě teď zrovna klid? Klidu je tu až až; zdá se sice, že žijeme v nejneklidnější době za několik posledních desítek tisíc let, ale vlastně tu vládne mrtvolný klid, protože vše běží ve svých předem daných drahách, a nenadálé poryvy osudu jsou jen pouhými přesmýknutím z jedné dráhy do druhé… Teď se barmanka otočila a hledá kazetu, dohrála hudba a je třeba nové, počet kazet je ovšem omezený, těžko vybírat, když už jsme všechno slyšeli… nakonec však cvak a točíme se dál, jsme pásky nahrané Stvořitelem… Ještě že je to pivo.
     Jak uniknout… Jak uniknout? Ptáš se, jak uniknout? Ale proč bys unikal, před čím? Není to tu copak krásné? Jsi v té šťastnější polovině lidstva, tak co se cukáš? Kochej se tím pohledem na krásnou barmanku, zapomeň, že ti nepatří, ani nikdy patřit nebude, ani její tělo, ani její duše, kochej se tím, že jsi účasten nejlepším letem jejího života, nebo alespoň nejlepším letem jejího vzhledu, jímž obšťastňuje oči neukojitelných… jen v klidu seď a nech se nést, jsi kalich lotosu vznášející se na vodní hladině, uprostřed pablesků zažíváš nekonečný mír… Takto jsi nejdokonalejší, pohleď na ten proud lásky vyvěrající z tvého srdce, co chceš víc? Není většího poslání než šířit lásku… Vystup sám ze sebe, zruš své hranice - máš svobodu… Uvolni se, nadechni se, zapal svůj oheň a nech jej hořet, svítit, hřát - Teď… teď mluvíš, anděli? Je mi tak dobře… Pojď, usedni sem, na můj trůn, udělám ti místo, a něco dále říkej, i když snad ani nemusíš… jen tu se mnou buď…
     Možná se barmanka hodně trápí, i když si to nepřipouští, nemá ve zvyku hnát svého ducha do stále zběsilejších obrátek, aby z utrpení něco vydolovala. V mých představách je to velmi instinktivní bytost. Po celý svůj dosavadní bytost byla krásná, ale nikdy se z ní nestala princezna, naštěstí - jen se naučila být nebezpečně krásná, být smyslná. Je to pár let. Přesně v té době se život začal podivuhodně komplikovat. Začala vyzařovat energii pouhým uspořádáním linií svého obličeje, svého těla, a náhle se musela začít bránit těm, kteří chtěli z této energie mít prospěch. Kluci ji chtěli všemi možnými způsoby, zdálky i zblízka, ti nejodvážnější jí to dávali najevo, přibližovali se, chtěli se dotknout, získat ji, odvléct ji na svůj hrad, stát se pány toho čarovného pramene, co prýštil mezi jejíma nohama, nabíjet se silou jejího mladého pohlaví… Začalo to být nebezpečné, byla unavená tím bojem, přestože jí ten zájem lichotil. Občas se sledovala v zrcadle, udivená, jaká moc se skrývá v pouhém tvaru… ale zároveň věděla, že nejde jen o ten tvar… Tehdy se přihodila ta věc se spolužákem, nejošklivějším ze třídy; dostal se jí do ruky jeho sešit ze zeměpisu, popsaný zezadu básničkami o ní, byla v nich vzývána jako bohyně, jako nadpřirozené vílí stvoření. Sešit jí zapůjčila její tehdejší nejlepší kamarádka, tvrdila, že ho našla zapomenutý ve své lavici; nadělala kolem toho hotový tyátr, vymyslela tajnou schůzku kdesi v parku, přesně u jisté lavičky - barmanka (tehdy ještě žádnou barmankou samozřejmě nebyla) měla na ní sedět a čekat, až půjde její tehdejší nejlepší kamarádka kolem; potom se měla nenápadně zvednout a jít za ní, dokud atd. atd., prostě úplně jak v nějakém špionážním filmu. Když si barmanka básničky přečetla, byla celá zmatená, žasla nad tím, že ji někdo vidí takhle. Schovala sešit do tajné přihrádky, a když ho její tehdejší nejlepší kamarádka chtěla zpátky, hrozně se pohádaly: kamarádka tvrdila, že má na sešit právo, protože ho našla. Proti tomu se barmanka nedokázala bránit; hádka nakonec vyvrcholila tím že svou tehdejší nejlepší kamarádku nařkla, že jí závidí, a ta se jí (i když to byla pravda) vysmála, že přece od takovýho hnusnýho pitomce, jakým byl onen nešťastný spolužák, není co závidět, spíš že by si měla dávat pozor, aby ji někde v parku nepřepadl, a jestli tak náhodou není do něho zamilovaná, pročež se barmanka hrozně urazila. Po několikatýdenní zákopové válce barmanka nakonec musela uznat, že její (tehdy už bývalá nejlepší) kamarádka má pravdu a sešit jí vrátila; básničky si ovšem pečlivě opsala a uschovala. Tehdy si poprvé uvědomila, že její krása může někomu působit utrpení… sice se s tím docela rychle vyrovnala, neboť jí to přišlo docela přirozené - ale nikdy už na ten pocit nezapomněla. To, jak snadno může pomocí svého zevnějšku manipulovat s lidmi, zejména s muži, věděla už dříve, ale teď šlo o něco, co sama nezavinila, co neovládala, něco, co jí přerůstalo. Připadalo jí, jako by tím byla přijata do jakéhosi vyššího společenství… zároveň se však bála takových myšlenek, věděla, že je tak trošku hloupá a naivní, hleděla na svět užaslýma očima a marně přemýšlela, z kterého konce začít jeho hádanku řešit; většinou nakonec rezignovala a šla a udělala přesně to, co bylo třeba… O pár let později, když se blížila maturita (možná to bylo tohle jaro - nebo teprve bude?), napadlo jí, jestli by při nějaké vhodné příležitosti, např. na maturitním večírku, neměla sešit vrátit, když bylo pravděpodobné, že už se s tím spolužákem možná nikdy neuvidí… ale nakonec usoudila, že by to zbytečně jitřilo staré rány, a taky se jí nechtělo jednat se svojí bývalou nejlepší kamarádkou, kdoví, jestli už sešit někam nezašantročila… vzpomínka na celou tu věc byla spíše trapná než jaká jiná.
     Tak jsem si tak v klidu a pohodičce fabuloval, pil pivo a mžoural kolem, do přítmí, a měl sto chutí vstát a jít k barmance a hovořit s ní o životě, a ověřit si, nakolik jsem se ve svých fantaziích přiblížil skutečnosti, ale ona vypadala velmi zaměstnaně a já stále ještě nedovedl jen tak hovořit s neznámými krásnými dívkami. Beztak by si myslela, bůhvíco zas nejsem za případ… Pořád jsem se nemohl zbavit divné předtuchy, že to s ní, s barmankou, nakonec nedopadne dobře. Že nenajde včas nikoho, kdo by ji chránil, kdo by ji naučil čelit vědomým či nevědomým útokům zla… Byla stále ještě příliš zranitelná. Zamračil jsem se a pokusil se ty věci z hlavy vypudit, poslat je pryč, ale spíše do mne začal vnikat smutek, hořkosladký smutek (hořknul po pivu) z nevyhnutelného světa běhu, a z toho, že se asi nikdy neprotnem ve velkém rozhovoru, takovém, který se mezi dvěma "cizími" lidmi odehraje jen jednou za život, a který žádné sebedůmyslnější fabulace a vciťování nemohou nahradit… Smutek do mne vnikal a já se rozhodl nebránit se mu, neboť byl - přes svůj nízký původ - vznešený a krásný, a dělal něco s časem, který se začal jaksi podivně smršťovat a kroutit, aby se na něm vytvořil uzel, tak jako si děláme uzel na kapesníku, abychom nezapomněli. A tak jsem zase jenom seděl a koukal, ježíšmarjá, já snad nedělám celej život nic jinýho než že sedím a koukám, jak kolem mne probíhaj dějiny, a u jednoho stolku kdosi zvýšil hlas, chvíli cosi vykřikoval, snad aby svým slovům dodal na důležitosti, a potom se zase utišil… a tak jsem seděl asi půl hodiny, nic se nedělo a já jenom tak z nudy napsal pár poznámek o barmance, a pak pár řádek nějaké básničky, a dal jsem si další pivo a sešit jsem raději odložil, abych se maskoval, a chtěl jsem říct barmance, když mi to pivo přinesla, hele, já budu točit pivo společně s tebou, pusť mě do svý tvrze a povídej mi celou noc o čem chceš, já budu poslouchat a poslouchat a poslouchat, jako tě v životě nikdo neposlouchal, všechno budu vnímat, jako bych to do sebe nahrával - ale neudělal jsem to… A pak se objevil ve dveřích M., můj bývalý spolužák z gymnázia, chvíli se rozhlížel, jak si jeho oči zvykaly na šero a zakouřený vzduch, potom mne uviděl a šel ke mně. Když jsem jej spatřil, jak tak stojí uprostřed S., bleskla mi hlavou vzpomínka na jedno z našich posledních význačnějších setkání - bylo to právě zde, v S., při příležitosti večírku pořádaného katedrou anglistiky, jehož jsem se shodou okolností také účastnil. Dali jsme se do řeči a já se snažil M.-ovi rozmluvit jeho proklamovaný nihilismus, rozkurážen pivem jsem zvedal hlas, nechal jsem se unést tématem, které se mne hluboce dotýkalo, říkal jsem, že nihilismus, je-li prožíván opravdově, je dlouhodoběji neudržitelný stav mysli, protože zákonitě vede k popření života, tedy k sebevraždě, a pokud člověk dojde až po tento bod, musí se definitivně a projednou rozhodnout; M. o něco klidněji protiargumentoval, jelikož nepil (zato však kouřil trávu) - už si nepamatuji, co říkal; nedlouhý spor nakonec skončil nerozhodnut, jaksi strmě jsme se rozloučili, avšak vůbec ne ve zlém - o pár dní později už jsme se zase kdesi vesele zdravili…
     "Co že tu tak sám - ?" zeptal se, když si přisedl.
     "Ále… šel jsem sem z práce, nějak se mi tak zachtělo, že už jsem tu dlouho nebyl - "
     "Dostals chuť na pivo - "
     "Ale to ani ne, kdybych sem šel kvůli pivu… to ne, tady nemají moc dobrý - a ještě ke všemu dvanáctku, a to teda zrovna nemusím - "
     Pak jsme se o tom, co kdo pije a z čeho je nejlepší se opít a takové ty řeči, a já jsem si stále přál navázat na tu poslední debatu o nihilismu, ale ne a ne přijít na to, jak se k tomu nějak elegantně dostat - až jsme zmlkli úplně, a já si znovu vzpomněl na rozhovor s B., a tak mě napadlo, když M. vstal a šel si k baru objednat čaj, že sehraju takovou hru s časem, že udělám něco jako časovou smyčku, a jak se M. vrátil, užuž jsem chtěl nadhodit, jestli se mu nezdá atd. atd. - ale on mě předběhl:
     "Vy se znáte?"
     "Co? Kdo? S kým?" tvářil jsem se nechápavě.
     "No ty s tou holkou, co je dneska za barem - "
     "Ne, proč - teda, znám ji od vidění odsud, už tady dřív bejvala… proč? Něco říkala?"
     M. se díval poněkud nepřítomně před sebe, po chvilce zavrtěl hlavou, jak měl ve zvyku, pousmál se, podíval se na mě a řekl: "Ne." Zase chvíli mlčel, a pak dodal: "Ne… nic. To nic." Zalovil v kapse bundy a postavil před sebe na stůl filmovku, naplněnou nepochybně hulením, a svou malou dýmku šlukovku. "Dáš si taky?", nabídl. Odmítl jsem, že nemám náladu, a navíc nerad kombinuju trávu s pivem.
     "Jo, jasně," řekl, otevřel filmovku, vyňal voňavý obsah a jal se šlukovku rozvážně "nabíjet". Zdálo se mi, že ohledně barmanky něco tají, ale vůbec jsem nevěděl, co. Byl naprosto neproniknutelný… Ze tmy se k nám přitočil divný chlápek a žadonil, jestli bysme mu nedali trochu trávy, nebo "aspoň jednoho malýho prdíka", že nám zaplatí pivo. M. řekl, že pivo nepije, a jednu palici mu věnoval. Chlápek s nepřirozenou vděčností děkoval, načež se zdekoval. M. pokrčil rameny, vzal šlukovku, zapálil ji sirkou, potáhl, chvíli zadržel dech a pak jej vydechl, přičemž trochu zakašlal.
     Začíná ti ta ženská nějak lézt na mozek, řekl hlas. Musíš se rozhodnout. Buď půjdeš domů, nebo se s ní dej do řeči. Jinak se z toho zblázníš…
     Děkuju za radu, odtušil jsem v duchu a sledoval barmanku, dokud se naše pohledy nestřetly.
     Trochu se usmála… snad… možná… Nedalo se říct jistě, jestli ano nebo ne…
     Ne, už ne, už ne… Už dost.
     Dopil jsem, rozloučil se s M.-em, celkem zbytečně jsem se vymluvil na únavu a ospalost, oblékl si bundu a při odchodu se vrcholně soustředil, abych o ni už ani nejmenším pohledem nezavadil. V jednom momentě jako bych zaslechl, že na mě něco volá, ale už jsem byl rozhodnutý.
     Šel jsem dál s pocitem totální prohry.

     " … všechno špatně… zase všechno špatně…", viděla ho, jak si zasněně opakuje cestou na tramvaj, zatím co nad domy pomalu plul dorůstající měsíc…