VYPRÁVĚNO

Karel Blumenfeld


1.
    Ráno se probudil. Probudil se. Nevěděl, kde je. Rozhlížel se po pokoji. Ležel na nepřiměřeně veliké posteli. Nepoznával ty obrazy na stěnách a jejich barvy. Žlutá a zelená, tmavě zelená. Zelenočerná hlubina. Nepoznával svoje nohy, bílé a křivé. Nepoznával pachuť ve svých ústech. Nebyla skutečná, skoro vůbec nebyla a jako by mu někdo jenom radil, že ji má cítit, jakoby mu někdo určil zaschlé sliny v koutcích a pachuť probuzení. Takové jsou někdy kocoviny, nebolestivé, ale zákeřně neurčité. Nic neprozrazující. Jak dlouho tu má sedět? Jak dlouho nechat své tělo vadnout na pohovce? Existuje čas? Není mrtvý? Prohlížel si nažloutlé stěny, které ho obklopovaly. Prohlížel si se zájmem ten pokoj, tulipán za oknem. Nebe venku. Knihovnu a obrázky za sklem. Fotky, malé fotky Jeho v nějakých karnevalových kostýmech. Začínalo mu být lépe, byl klidnější, cítil, že už za chvíli bude vědět. V hlavě mu trochu hučelo, jako špatně naladěná radiová stanice. Nebyl dobře naladěn. V hlavě mu slabě skučelo, něco, někdo, možná hlasy. Možná slyšel hlasy. Teď ne, ale předtím. Když spal, tak se mu zdálo o hlíně. O hlíně a nějakém sochaři. Co tvoří na dvorku činžovního domu. Špinavý tulák s cigaretou v koutku, která mu kouří přímo do oka, rudého a plovoucího v slzách. To se mu zdálo, to a o nějaké knize. Nepamatoval si víc, jen tušil nějaký hlas, tušil nějaké to vysílání na svém špatně naladěném rádiu. Hlas, který mu diktoval, co má dělat. Hlas vypravěče jeho příběhu. Protřel si oči. Zbavil se ospalek. Vstal z postele a začínal se upomínat na svůj život. Stál uprostřed pokoje v modrých trenýrkách, ze kterých trčely jeho bílé hubené nohy. Stál vprostřed místnosti, která mu začínala být povědomá, barvy obrazů i zelenočerná hlubina. Věděl, že v předsíni potká svou ženu, která tam snídá rohlík s pomazánkou. Věděl to, protože mu to někdo napověděl. Někdo v nápovědní kukani, kdo tam sedí a kontroluje správnost textu. Půjdeš a pozdravíš se se svou manželkou, řekneš jí, jak jí to sluší, jak je roztomilá, když je rozespalá a potom ji políbíš! Políbíš ji a pohladíš po vlasech a řekneš, že bys nejradši zůstal doma. Potom odejdeš do práce! Udělal to.

2.
    Ráno se probudil, chvíli nevěděl, kdo je a kde je, potom se rozloučil s manželkou a vyrazil do práce. Bydlel v domě ve vilové čtvrti na Vinohradech. Teď zjara tu bylo melancholicky unyle, takže by se tu člověk vydržel procházet mezi těmi zvláštními domy a nahlížet do jejich zahrad. On tomuto odolal a šel na zastávku, kde každý den čekal na svou tramvaj. Ta ho měla odvést těch pár stanic k místu, kam chodil do zaměstnání. Čekal tedy s několika dalšími občany a nějak ho ovládal neklid. Myslel na své probuzení. Na to, jak nic nepoznával. A potom na svou ženu, ta její pěkná tvář a postava v lesklém župánku. Její poživačné pojídání rohlíku, její smích jeho lichotkám, její chápavé přitakávání jeho nechuti jít do práce. Nepoznával to, nepoznával ji. A potom si vzpomněl, jak stál v koupelně a díval se do zrcadla. Viděl stárnoucího, ale udržovaného muže, prořídlého, povadlého ale zajímavého. Viděl v jeho očích zelenočernou hlubinu. Viděl asi padesátiletého chápka, viděl nejistotu, strach, tvář... Nepoznával ji. Nepoznával se. Byl si jen povědomý. Jako by se už někde viděl, jako by se odněkud znal. Jenom ne ze zrcadla. Čekal teď na zastávce a byl zamyšlen natolik, že mu ujela jeho tramvaj. A bylo mu to jedno. Hlavou mu běžela otázka, koho mu připomínala ta tvář, co ji viděl dnes ráno v zrcadle. Věděl, že je to jeho tvář, ale také věděl, že mu v tu chvíli připomínala někoho jiného. Možná v tom světle, v tom pološeru skomírající žárovky v koupelně mohl vypadat jako někdo jiný, jako někdo jiný, koho ale také zná. Vypadal třeba v určitém úhlu jako nějaký jeho příbuzný, jako nějaký známý, nejlepší kamarád. Možná mohl na chvíli vypadat jako jeho otec, a tak s ním našel teprve deset let po jeho smrti společné rysy. Ne, tak to není. Byl to někdo jiný. Podíval se na sebe ve skle přijíždějící tramvaje. Pořád je to někdo jiný, uvědomil si. A tichý hlas nápovědy mu nakázal nastoupit do té tramvaje, přestože to nebylo jeho číslo.

3.
    Ráno se probudil a zjistil, že sám sobě někoho připomíná. Měl ten dojem, jako když se díváme na nějaký film a postavu, tam hraje herec, kterého známe, ale nemůžeme si za Boha vzpomenout na jeho jméno. Celý děj filmu ustupuje do pozadí a my mapujeme další filmy, ve kterých ten neznámý hrál jiné postavy. A on se teď cítil jako postava, jejíž příběh ustupuje do pozadí, protože nejdůležitější je zjistit jméno toho, kdo ji představuje. Vystoupil z tramvaje na náměstí Míru a sedl si do parku před kostel. Trápil se jako divák u filmu s hercem, kterého zná, ale neví jeho jméno. Kde všude jsem ho viděl, a v různých rolích, maskách a podobách, v různých dobách, v různých kostýmech. Dost možná, že je to můj nejoblíbenější herec, pomyslel si. Ten nejlepší herec na světě! Kdyby byl o mně natočený film, chtěl bych aby mě hrál tenhle člověk. Dokázal by mě nejlépe pochopit, pojmout a vcítit se do mě. Obsáhnout mě se vším, co ke mně náleží. Za Boha si nemohl vzpomenout. Napadlo ho, že o sobě napíše film, o tomto svém dni, popíše přesně svoje pocity, něco třeba i přidá. Ráno, probuzení, manželka, cesta tramvají, park...nápad napsat film. Až to napíše, sežene bohatého producenta a režiséra anebo se jím stane on sám. Potom vyhlásí konkurs na roli sebe. A mezi těmi všemi herci ho najde. Musí ho najít. Nechá ho číst svůj text, nechá ho hrát svoji roli. Ráno se probudí a bude hrát, že nic nepoznává, nepozná svoji manželku, nepozná sám sebe v zrcadle a bude sám sobě připomínat herce, který ho hraje. Zatočila se mu hlava, špatně naladěná stanice, chroptivé vysílání hlasu Ameriky. Zapálil si cigaretu. Co blbnu?, pomyslel si, o co mi jde? Proč mám vymýšlet nějakej pitomej film o sobě, jenom abych našel herce, který vypadá jako já? Co je to za zvrácenost, za narcistní úchylku? Potáhl s cigarety a udržel kouř na plicích, lochtal je tím jedovatým dýmem a značně se mu ulevilo. Čekal na hlas nápovědy, ale ani ten se nedostavoval. Tak je snad všechno zase v pořádku, pomyslel si.

4.
    Ráno se probudil. Umyl se. Rozloučil se s manželkou. Jel do práce tramvají. Spletl si její číslo. Chvíli seděl v parku a kouřil, a potom šel zpátky na tramvaj. A jel do práce. Do budovy bývalého Výzkumného ústavu vzduchotěsných zařízení, kde nyní v šestém patře sídlila Herecká asociace. On zde pracoval jako tajemník místopředsedy presidia Aloise Žáčka. Téměř nic nedělal. Seděl ve své kanceláři a odpovídal na dotazy stran cen a ocenění českých herců. Dále spravoval vydávání publikací. Právě si pročítal Diderotův Herecký paradox a moc ho ta stará knížka bavila. Usrkával kafe a četl si. Potom ho vytrhl ze zaujetí telefonát nějakého křupana, který se vyptával na zájezdová představení dětského divadélka Minor. Musel mu vysvětlit, že loutkoherci a loutky nejsou zpravidla členy herecké asociace. Když tak hovořil, nabyl dojmu, že to neví tak docela jistě, ale nezvyklalo ho to. Po tom hovoru ho náhle přepadla nečekaná úzkost. Slyšel totiž svůj hlas v telefonu s nepatrným zpožděním a to v něm znovu probudilo pocit, že je někdo cizí. Ten hlas mu zněl nepravdivě, nějak příliš sametově, nějak moc profesionálně. Zněl jako dabing. Jak české znění jeho původní řeči. Hlas, kterým ho namluvili. Oni. Oni a jejich studio. Vyrobilo Studio Barrrandov dabing. Také ho znepokojila jeho kancelář. Tak malá, jako kulisa z loutkového představení dětského divadélka Minor. Tak hloupý stůl ve tvaru trojúhelníku. A umělá kytka za oknem. Nástěnka jak ze starých časů a na ní parte. Vyběhl na chodbu, kde pokuřovala dívka. Alena...zašeptal mu nějaký hlas. Byla to kyprá venkovanka v přiléhavých šatech a plnými rty. Trochu vulgární typ, ale velmi přitažlivá. Alena, se kterou on něco má. Alena s velkými prsy na které jistě mockrát sahal. Bujná Alena s lačnými ústy, která, jak mu někdo napověděl, jistě mockrát líbal.
    Alena, kterou teď posadil na trojúhelníkový stůl a vyhrnul jí sukni. Alena, která vzdychala, když ji hladil její horké tělo. Jeho milenka Alena, se kterou něco měl.
    Celé odpoledne si potom prohlížel herecké katalogy. Hledal ho. Hledal svého představitele, leč stále marně. Vyptával se Aleny. "Koho ti připomínám?" Alena mu nerozuměla. "Co?" Seděli na chodbě ve výklenku u otevřeného okna. "Komu jsem podobnej? Nepřipadá ti, že jsem někomu podobnej?" Nastavoval svou tvář, aby si ji mohla prohlédnout. Obracel se na profil, obracel se zády. Alena jeho počínání vůbec nerozuměla. "Co blbneš?" tázala se ho a byla už i lehce vystrašená. Bála se zvláštního chování u člověka, o kterém si myslela, že ho zná. Teď působil jako blázen, mluvil jako v horečce, rozhazoval rukama, když zarputile vysvětloval, o co mu jde. "Kdybych hrál ve filmu? Nebo kdyby o mně někdo natočil film...tak, kdyby někdo napsal něco o mně, rozumíš??" Sedl si na okenní rám a zapálil si rychle cigaretu. Potom vzal do rukou katalog a začal jím listovat. Podal ho Aleně. Ta ho prudce položila zpátky na okno, jako by se té věci štítila. Vyplašeně ustoupila o pár kroků. "Já musím teď do archivu..." Usmála se a rychle odcupitala, zakopla přitom a málem upadla. Zůstal sedět sám v okně. Zvenku sem doléhal zvuk tramvají.

5.
    Ráno se probudil. Nebyl ve své kůži. Letmo se rozloučil s manželkou. V zrcadle se nějak nepoznával. Něco se mu nezdálo. Nastoupil špatně, v parku na náměstí Míru před kostelem svaté Ludmily vykouřil cigaretu, silnou americkou značku, ameriku co lochtá na plicích. V práci vyřídil pár telefonů a zasouložil si se svou příležitostnou milenkou, spací kamarádkou. Orgasmus mu dovolil alespoň na chvíli zapomenout na problém, co ho trápil od rána. Kdo sakra je ten herec, co ho zahlédl dneska v zrcadle. Znovu mu to vrtalo hlavou na chodbě, kde listoval katalogem. A ještě na obědě v hospodě na Křižovatce , kam šel sám na guláš. Jedl tento svůj oblíbený pokrm v poloprázdné krčmě a nějak mu to všechno nechutnalo, přisolil, ale stále nic kloudného nepocítil. Šmak, co znal, byl nějak slabý, asi jako když přestává účinkovat droga, asi jako když se alkoholik už nedokáže opít. Přežvykoval každé sousto a polykal ho téměř s nechutí. Ne že by nevnímal chuť, ale znal ji tak dobře, že ho už nijak nepřekvapovala a tudíž nezajímala. Tvářil se u toho, jako když posloucháme příhodu nudného příbuzného, veselou historku strýce z Českých Budějovic. Strýce, co ho máte rádi, ale už vás nebaví. U vedlejšího stolu muž rudý jako rak dopíjel pivo. Kolem polední se tak dolaďoval alkoholem do správné podoby. Gulášek ubýval, mizel. Ztrácel se v jeho útrobách, aniž by to on nějakým způsobem vnímal. Všímal si nevábnosti svého okolí. Žluté stěny, hrací automaty - malé svítící oltáříčky, unavená ztrhaná žena s povadlými prsy u výčepu, bývala možná krásná, vůně piva a moči doléhající sem od záchodů. Na stěně plakát zvláštních barev, nějaká reklama na pivo, láhev a zelené pozadí: Ochutnej a uvidíš!!, stálo přímo na etiketě toho piva a za ním zelené pozadí. Zelenočerná hlubina. Doléhala na něho tma, ztrácel se v hustém dýmu. Když se probral nad prázdným talířem, stál nad ním rozpačitý mladík, dlouhé prsty mu trčely z rukávů vlněného svetru a bubnovaly o umakartovou desku stolu. Z hubené tváře trčel špičatý nos a tmavé oči těkaly z místa na místo, až se jejich pohled ustálil na Něm a jeho talíři. "Já jsem Aleš Klouček..." nastavoval svou ruku s dlouhými neupravenými nehty. "Já- já- já..." zakoktal se. On ho sledoval a hlas nápovědy mu radil tvářit se, že ví, že je mu účel schůzky jasný, že je dokonce na ni připraven. Činil tedy tak. Aleš Klouček se posadil a objednal si kávu. "Turka?" řekl výčepák. "Turka," řekl Aleš. "Já jsem to vzal s sebou," řekl Aleš a vytáhl z kožené elektrikářské brašny štos popsaných papírů. "Je to ta poslední verze, co jste dostal v úterý..." "Aha," řekl on a usrkl piva. Výčepák odnesl talíř a přinesl Turka. "Turek," řekl výčepák, když držel sklenici kávy nad Alešem. "Já," řekl Aleš, jako by byl on tím Turkem. Chvíli mlčeli. Aleš listoval papíry a začal osvětlovat, o co jde. Podle všeho byl ten mladík filmovým tvůrcem, studentem filmové školy či nadšeným amatérem a ten štos byl jeho scénář. Film, který má vzniknout. A On měl být podle všeho představitelem jedné z těch rolí. Začínal se upamatovávat na Aleše i na jeho text. Příběh muže s existenciálním problémem, trochu naivní portrét stárnoucího chlápka, co řeší svoji identitu. "Identitu, identitu, identitu..." opakoval Aleš a ukazoval na stránky textu. "On se zkrátka ráno probudí a neví kdo je. Kdo je Já... On... Jeho já... Já - já bych chtěl, abyste to hrál..." Umlknul, rychle si zapálil cigaretu, potáhl, vypustil dým a zahleděl se upřeně na Něho. "Abyste to nehrál...a-a-a abyste to prožil, zažil, cítil." Přikyvoval a přemýšlel, proč si ten potrhlý umělec vybral právě jeho. "Teď a tady!" Copak je on nějaký herec, copak je herec?? Je herec. On je herec. Ne, on přece není herec, ale vždycky chtěl být. A krom toho ve filmu nemusí hrát herci. Neherci jsou někdy lepší, protože oni nemají ty manýry divadelní, jako že nepřehrávají, jsou mnohdy přirozenější, protože jsou sami sebou. A tak proto on si mě asi vybral, pomyslel si. Asi že jsem dobrej typ, týpek, mám charisma. Aleš mluvil o své koncepci a On poslouchal jen zpola. "Ten příběh je banální! On tam není! On tam vůbec není!!" Aleš se skoro rozesmál. Jak to, že si nic nepamatuju? Jak mě ten kluk oslovil? Jak mě našel? Kde mě našel ten kluk...ten Klouček?? "Není to o příběhu. Je to o něm. O něm!!" klepal do stolu. "O vás! Je to o jeho zjištění, odhalení, prozření..." sypal slova z rukávu. "Osvícení, samádhí, otevření vědomí..."
    Aleš Klouček hekticky vysvětloval a vysvětloval a On přikyvoval, protože věděl, že tak má činit. Rozloučili se a dohodli se na další schůzce. Když se vrátil do práce, na všechno si vzpomněl. Jako mávnutím kouzelného proutku. Ten mladík, ten Aleš Klouček přišel asi před týdnem ještě s nějakou holkou, a prohlížel si katalogy herců, říkal, že hledá herce do filmu. Probíral se těmi tvářemi, listoval albem stárnoucích seladonů, v různých pozicích a s různými výrazy v obličeji, zasmušilí pánové, vrásčitá čela a důstojně klenuté brady. "Potřebuju oči, musí mít oči!" vysvětloval Aleš dívce, která zdánlivě chápavě přikyvovala. "Musí se dívat," říkal Aleš a obracel list za listem, holé lesklé hlavy, kníry a bradky, skelné pohledy.
    "Musíš mu to věřit!" řekl Aleš a bez dovolení si zapálil retko. Jemu to nevadilo, sledoval toho hocha a jeho zápal ho zajímal, líbil se mu ten dravý entuziasmus, ta tvůrčí činorodost, to, jak věděl co chce. "Nikdo!" zvolal Aleš. Dívka mu podala druhý katalog. Aleš ho otevřel a hned na první straně spatřil prošedivělého muže s malýma prasečíma očima, který se unaveně usmíval. "Tady nejsou herci, tady nejsou žádný herci. Já potřebuju charisma, sugestivního typa, týpka..." Obrátil se k Němu, který se opíral o rám okna a díval se, jak kolem stromu na dvoře krouží havrani. "Vy jste třeba týpek!" Zahleděli se jeden druhému do očí.

6.
    Ráno vstal. Bylo mu divně. Zjistil, že už ke své ženě necítí vůbec nic. Je někdo jiný, než když si ji bral. A ona byla taky jiná. Jel do práce. Tam podvedl svou ženu s milenkou. Potom se na obědě sešel s Alešem Kloučkem, který ho chce do svého filmu. "Dostaňte je do svýho filmu nebo oni dostanou vás do toho jejich," řekl kdysi Ken Kesey. Aleš Klouček mu dal scénář. Seděl v kanceláři a četl si ho. Bylo to o muži, co ráno vstal a nějak nic kolem sebe nepoznával, všechno mu připadalo cizí, nereálné, umělé, jako kulisy. Nepoznával svou tvář v zrcadle, tušil, že to není on, tušil, že je jenom postavou, kterou si někdo vymyslel. Někdo, nějaký Bůh. Napadlo ho, že pokud je Bůh, tak si nás všechny vymyslel. A je to pravda! Pokud je to pravda. To slovo na počátku bylo výmysl. Myšlenka, co se zhmotnila. Tak to přece říkají ti věřící, teologové, filozofové a spisovatelé. Zhmotnělá myšlenka. Teď teprve to pochopil. Ne, že by uvěřil v Boha, ale pochopil, jak to myslí ti, co v něho věří. V co vlastně věří. Připadal si totiž jako taková zhmotnělá myšlenka, jako slovo. Slovo, co četl. V tom scénáři teď četl, jak si po obědě čte scénář. Dál to nebylo. Dál se nedostal. Něco ho vyrušilo. Možná usnul. Vyrušil ho spánek.

7.
    Ráno vstal. Odešel do práce. Souložil se svou kyprou kolegyní. Listoval si v katalogu herců, šel na oběd do hospody, na guláš, nechutnal mu. Aleš Klouček mu přinesl svůj scénář, chce aby v něm hrál muže, co se nepoznává. Takový docela vtipný nápad. Četl si ten scénář ve své kanceláři, ale usnul asi na páté stránce. Usnul. Ve snu cítil ruce, které ho modelují, formují jako hliněnou sochu, cítil jak tvarují jeho nos, vyhlazují rty, hnětou bradu.
    Když otevřel oči, hleděl do zrcadla na bledého mladíka, kterého neznal.