GENERÁL

E. Choroba


     Stalo se již před staletími dobrým zvykem budovat na místech velkých bitev pomníky a památníky, k nimž dnes vyjíždí školní mládež dychtiva poznání dějin své vlasti. Rozlehlá pole, lákající svou přehledností a dostatečným odstupem od bohatých komnat, podněcovala znovu a znovu nenechavou představivost pánů a velitelů všeho druhu, od lapků v hadrech s vousem slepeným medovinou až po kaprály v lesklých kabátcích s zkroucenými napomádovanými kníry. Nejeden rolník musel opustit úrodnou zemi, nemaje dostatek trpělivosti s každoročně pošlapaným obilím, a zanechat zrnachtivou hlínu, aby hltala namísto pluhu zlámané meče, padající z rukou vojákům, kteří se honili v bujícím bodláčí. Dnes se sotva zasmějeme hromadě kostí, na kterou udiveně hledí ten, kdo ji vyoral spolu s orezlou přílbou a blýskavými knoflíky, ještě však před párem let leckdo by za tucet takových chlapíků platil zlatem.
     Na kraji jednoho z těchto polí stála nízká dřevěná budka, sloužící jako pokladna, před jejímž zavřeným oknem pomalu scházeli se lidé, nedbajíce na počasí. Hovořil-li kalendář o jaru, obloha se sluncem nechtěly o něm nic slyšet. Po celou noc vydatně pršelo, takže z bílého nebe visely uschlé šedé cáry mraků jako ztuhlé hadry na čištění podlahy v plechových kbelících. Na poli za pokladnami nic nerostlo, z bahna ani hlíny nevystrkoval hrot jediný zelený pupenec, což trápilo hnědé hroudy, které se zhlížely v kalných kalužích jako plešatí v zrcadle — s nenaplnitelným očekáváním.
     Konečně z okénka zmizela záclona, odkryvši cedulku s nápisem „Vstupné 15,-; děti a vojsko polovic“, dolní skleněná tabule se odsunula a z tmy zazubil se obličej starého muže. „Prvních sedm,“ zavolal obličej k čekajícím, a ti mohli sledovat bílé manžety košile, jak doprovázejí slabě se třesoucí ruce do přihrádek s drobnými a s vstupenkami.
     Skupinka návštěvníků byla různorodá — to bylo ostatně téměř tradicí. Kromě tří úředníků (kteří, jak si jistě každý všiml, nemohou nikde chybět) přistoupil k okénku také muž v lesklé umělé kombinéze s dýchacím přístrojem na zádech, dva vysocí svalnatí muži hustě zarostlí, oděni chladu natruc pouze v bederní roušky, a mladá dívenka tmavé pleti s černými vlasy stočenými do mohutného uzlu. Úředníci zaplatili drobnými mincemi a bedlivě prozkoumali obdržené vstupenky, pamětlivi varování o včasnosti reklamace, muž s bombou na hřbetě platil drobnou perlou, dušuje se, že je pravá, a oba naháči vnutili chabě protestujícímu staříkovi několik starých denárů. Tmavá dívka rozestřela na parapet pouze své prázdné dlaně, neměla totiž u sebe nic. Než do nich starý muž vtiskl vstupenku, hodnou chvíli je hladil, bloudě občas prsty po snědých pažích tak vysoko k ramenům, až téměř celý vylezl z okénka a hrozil budce převržením.
     Když skupina konečně vyrazila, úředníci kráčeli v jejím čele. Zdáli se veselí, ač lesk jejich obuvi značně trpěl bahnem, kterým jim bylo se brodit. Cíle své cesty cenili si zřejmě protentokrát více než čistoty. A bylo proč: uprostřed pole, které se mírně svažovalo směrem k vesnici v údolí, stál majestátní pomník — velký kamenný kvádr s mužskou postavou na svrchní stěně. Nebylo pochyb, že jde o generála — bohatě řasený šat s výložkami jako rýžové kartáče, lehce zahnutá šavle v pochvě se střapcem a nezbytný třírohý klobouk nemohly patřit nikomu jinému. Nedaleko za polovinou cesty předběhla snědá dívka ostatní návštěvníky, nedbajíc na stříkance bláta, které ostatně na jejích pestrých šatech nebyly téměř k rozeznání, a jako první dorazila k podstavci. Než se skupinka opět scelila, stihlo děvče oběhnout dokola kolem pomníku, aby se pak podivilo: „Není zde napsáno jeho jméno!“
     „Mé jméno má být zapomenuto,“ promluvil generál z výšky piedestalu, „nebude psáno ani na náhrobním kameni po mé smrti. K takovému trestu jsem byl odsouzen, jelikož jsem svou bitvu prohrál.“
     „Jakou bitvu? Vyprávějte,“ vyzval jej muž s dýchacím přístrojem, leč generál mu nerozuměl, protože kyslíková trubice značně vadila muži ve výslovnosti. „Ano, vyprávějte,“ přidala se k němu i dívka, sledujíc obrovské blány na jeho botách, z jejichž záhybů a rýh se marně snažil dostat rychle zasychající bahno. Generál mírně sklonil hlavu, nezměniv však hrdé držení těla hodné pomníku, a rozhovořil se:
     „Generálem stal jsem se v svých sedmnácti letech, což je věk pro tak vysokou funkci, jak jistě uznáte, poměrně nízký. Má vlast ovšem nemohla postupovat jinak, neboť jsem prokázal dokonalou znalost taktiky, strategie, pořvávání na holobrádky, kterým není práce po chuti, bil jsem se šavlí s koně i opěšalý, a v kuželkách nenašel jsem přemožitele.
     Má armáda uháněla od vítězství k vítězství, až se má pověst rozšířila po celé zemi a nepřátelé prchali, ledva zaslechli mé jméno. Nechybělo mnoho a mohl jsem se stát nejvyšším vojenským velitelem... ale přišla osudná bitva na tomto poli. Špatně jsem odhadl situaci, když se na obzoru objevily siluety kočovníků na neosedlaných hřbetech koní, a v příšerné řeži jsem pak ztratil všechny své muže do posledního.“
     „Do posledního?“ ujistil se jeden z úředníků. „Ano,“ přitakal generál, „přestože nepřátel nebylo mnoho a o pár dní později byli pobiti daleko menším vojskem, než jaké jsem míval. Za trest mne vojenský soud umístil sem a zde musím zůstat až do konce života.“
     „Ani na jediný den se nemůžete vzdálit?“ podivil se jeden z spořeoděnců. Generál odpověděl pokrčením ramen a zavrtěl hlavou. „My máme týden dovolené každý půlrok,“ přidal se i druhý svalovec, ale jeden z úředníků jej přerušil: „Vy konáte své zaměstnání, kdežto on si odpykává trest.“
     „Trest?“ naježil se první obr, „vždyť kromě dovolené není v naší práci rozdílu! Stojíme před dveřmi paláce dlouhé měsíce a hledíme na jemné vzory záclon v oknech protějších domů, postavených na místě kdysi rozlehlého náměstí. Záda nás bolí, protože musíme nad vraty přidržovat kamenný oblouk, ale nikdo si nás z hloubky úzké ulice ani nepovšimne.“
     „Ani žádná žena si vás s zájmem neprohlíží?“ pohladila si dívka dlaní nohy od kolen ke klínu a zaklánějíc se pootevřela ústa. V jejích očích bylo lze číst nepochopení. „Poslyšte,“ obrátil se dosud mlčící úředník zpět k generálovi, „nemohl byste nám ukázat, jak přesně bitva probíhala?“
     „Ale ovšem,“ usmál se generál trpce, seskočil z podstavce, otevřel jej a vyňal z dutiny velkou krabici. Když ji otevřel, objevila se spousta šachových figurek. „Černé,“ řekl generál, „představují nepřítele; bílé,“ zvedl před oči jednoho pěšce, „jsou mí ubozí chlapci.“ Zručně rozestavil vojáky na čtvercové desce pomníku a začal jimi pohybovat. Zdálo se, že si pamatuje každý pohyb, který tehdy spatřil, každé slovo, které pronesl, každou vůni, kterou přinesl studený vítr. Za několik okamžiků se zcela pohroužil do bitvy, oči mu plály a chraplavým hlasem vykřikoval povely. Uprostřed bitvy mu náhle jeden z úředníků poklepal na rameno a vytrhl jej z loutkohry: „Tady jste udělal svou osudnou chybu. Proč proboha jste vydal takový hloupý rozkaz? V co jste doufal, že se projednou skutečnost nebude řídit svými zákony?“
      „Neznám zákony, kterými se řídí skutečnost,“ odpověděl generál.
     „Žádný div, že jste skončil zde,“ ujal se slova další úředník, „měl jste nejprve prostudovat zákony, než jste se pokusil je obejít. Jen ten, kdo dokonale zná pravidla, může je používat v svůj prospěch — nebo je porušovat.“ Děvče se zasněně usmálo: „Když nejsou žádná pravidla, je o to sladší je porušovat.“
     „O čem to mluvíš?“ obořil se na ně první úředník. Děvče odpovědělo: „Láska nezná žádná pravidla a zákony. Přesto se muži a ženy navzájem sdružují do manželských párů a porušují tak anarchii lásky množstvím pravidel, která se pak marně snaží dodržet... dokud nepotkají mne!“ — „Jsi mladá a ničemu nerozumíš,“ zahučel jeden z obrů a obrátil se na svého druha, aby jeho slova potvrdil: „Pamatuješ si na tu krásnou ženu, kterou jsme vídali v třetím patře o předloňském podzimu?“
     „Jak by ne,“ usmál se druhý a otočil se k ostatním: „Ne každá záclona skryje vše, co se za ní v pokoji odehrává, a jen nemnoho unikne pátravému oku, je-li trpělivé. Sledovali jsme onu ženu noc co noc s zatajeným dechem, jak přináší do místnosti sochy bůžků a klade je do vrcholů magických mnohoúhelníků, vytyčených kapkami vosku na rudém perském koberci. Zpívala vášnivé chorály v pro nás cizím jazyce a přesně o půli noci, kdy první úder zvonu oznámil dlažebním kostkám, že jsou vrženy, milovala.“
     „Koho?“ zeptal se muž v lesklé kombinéze. „Nikoho,“ pokrčil rameny obr, „nebo možná sama sebe. Byla to ta nejopravdovější láska, jakou jsem kdy viděl, měla svá pevná pravidla a s manželstvím neměla nic společného.“
     „Mou láskou je moře,“ vysvětlil muž, „od mládí jsem se toulal kolem kaluží a rybníků a hleděl jsem u vytržení na dno, oddělené od mého světa tenkou slupkou hladiny. Když jsem pak poprvé spatřil skutečné moře, dostal jsem strach: obával jsem se mlhavě tušených hloubek, jež byly v skutečnosti jen loužemi u břehu, plnými mrtvých ryb a slizkých mlžů, abych se nakonec radostně ponořil do laguny až na dno mořského příkopu mezi sasanky a korály. Voda u břehu byla studená a kalná, v hloubkách křišťálově čistá a kolébavě přívětivá.“
     Dívka se na něj usmála, jako by ji svými slovy podpořil, a dodala: „Čím hlouběji klesnu, tím je život krásnější; málo dám na řeči vysoko sedících kazatelů — pohrdají bahnem, protože je nepoznali.“
     „Ano,“ přitakal potápěč, „vlivem lomu světla se hlubina jeví docela jinak tomu, kdo na ni hledí znad hladiny.“ Otočil se k generálovi a pokračoval: „Někde po světě bloudí armáda, marně hledající svého velitele. Je jen otázkou času, kdy se s ní setkáte, a ona sama ve vás rozezná svého pána. Vašim rozkazům budou opět naslouchat uši poslušných hlav, neboť rozkazovat a být poslouchán je vaší hlubinou, k níž klesáte.“
     „Každý z těch, kteří přijdou,“ odpověděl generál zamyšleně, „snaží se spíše ukázat svůj pomník mně, než sledovat ten můj. Oč je příběh prohrané bitvy nudnější než příběh ženy za záclonou?“
     „Chybí v něm žena,“ odpověděla dívka bez rozmýšlení a mnohoznačně zamrkala, „ale nikdy není pozdě takovou chybu napravit.“
     „Je pozdě,“ přerušil ji jeden z úředníků, „jednak jsi příliš mladá na to, abys vstupovala do příběhů — a učinila-lis tak, nevstupovalas v ně jako žena, která kráčí hrda svým směrem, ale jako bezectné zvířátko na hraní, činící příběh přitažlivějším pro postarší pány —, jednak právě doběhl čas naší prohlídky a musíme se vrátit.“ Generál pohlédl na hodiny, umístěné na jedné z šachových věží, a pokýval hlavou: „Je mou povinností se s vámi rozloučit. Snad bude můj příběh pro vás poučením, když už tomu nemůže být naopak. Ať své bitvy vždy vyhráváte!“
     „Nesmysl,“ mávl rukou jeden z polonahých, „ale pokud přeci jen dostanete někdy dovolenou, přijeďte se za námi podívat.“
     Generál uklidil figurky zpět do krabice a zaujal místo na podstavci. Úředníci, potápěč, svalovci i snědá dívka odcházeli. Blížila se druhá skupinka a on ji v myšlenkách vítal: jen pojďte blíž, vy rozmanití. Vaše skupina je tak jiná, a přeci docela stejná jako všechny předchozí. Každý z vás přináší svou naději a snaží se mně ji podstrčit, každý z vás má pro mne radu, ale já už od vás nic nečekám. Co jsou dnes platny vaše rady? Sami bloudíte, vedeni svou moudrostí, ale mou cestu každý zná lépe než já. Nikdo z vás toho dne nestál v studeném větru s šavlí v ruce proti hordě krvelačných nájezdníků, jen já, a od vás se budu dnes učit? Jak si troufáte mně radit?
     Inu, on po bitvě je každý generálem.

listopad 1993, srpen a prosinec 1999