MĚSTO NA ŘECE

E. Choroba


    Málokdo asi považuje za zázrak, když mu listonoš přinese dopis. V mé situaci stála však snaha poštovních úředníků alespoň za obdivné zahučení - a nevím, zda jí lépe sluší jméno štěstí či smůly. Jelikož tou dobou jezdil jsem s vozem nepříliš slavného pouťového plivače ohňů (k němuž mne pochopitelně nepoutal obdiv k laciným trikům a ohořelému vousu, ale krása jeho dcery), honily mne desítky poštovních doručovatelů od návsi k náměstí po celém kraji. Původní adresa nebyla již ani čitelná - což je škoda, zajímalo by mne, kde jejich stopování začalo - a k dopisu byl přilepen kotouč papíru, na nějž postupně další a další listonoši připisovali jména vesnic a městeček, jimiž jsem putoval. Na jednom místě došlo dokonce k omylu a dopis bloudil několik týdnů zcela jinými místy než já, ale náhodou (ano, to je to slovo, ani štěstí, ani smůla, natož osud!) se naše cesty opět spojily a po několika dlouhých měsících (dlouhých? Žádný neměl více než jedenatřicet dní!) převzal jsem jej z roztřesených rukou mladého muže, který nás dostihl na svém bicyklu na polní cestě, když jsme se ukládali k spánku, divže mne na dece nataženého nepřejel.
    Dopis psal můj přítel Jakub, s nímž jsem se již několik let neviděl. Po důvěrném oslovení a několika narážkách na společné hříchy se chlubil, že konečně nalezl tu pravou a stal se jejím mužem. Společně přestěhovali se do velkého města na řece, které jej zcela uchvátilo svým kouzlem. "Velmi rád," psal, "bych Tě pozval k nám na návštěvu. Doufám, že Tě list dostihne na cestách ještě před koncem tohoto roku," (zapomněl však, hlupák, sdělit, kterého roku dopis psal) "než odjedu na cestu na protější břeh. Pokud bys snad přijel v té době, najdeš v městě alespoň mou ženu, kterou jsem na tvou návštěvu náležitě připravil." Přidal pak několik klepů o starých známých (v jednom z nich přisoudil můj nepříjemný zážitek s kapradím docela cizímu člověku) a v pravém dolním okraji papíru se rozloučil a podepsal. Z chvatně črtaných čar na mne dýchla jeho roztržitá povaha, ale i jeho úsměv, jeho pohled, ošoupané okraje rukávů saka. Společně s dopisem byla v obálce ukryta neviditelná touha, která během čtení vstoupila do mé duše a donutila mne k tomu, že jsem se ještě toho večera neobratně (a možná téměř urážlivě, když si vzpomenu na zaťaté pěsti komediantovy a rozhryzaný ret jeho dcery) rozloučil a vydal se nocí na cestu.
    Snad nebylo třeba tolik spěchat, ale kromě jiného pohánělo mne dávné přátelství k Jakubovi - jelikož dříve cestovali jsme po světě společně, zarazilo mne, že si tak rychle dokázal zvyknout na stálý domov, že se dokázal proměnit z kočujícího tuláka v usedlého měšťana, a ohromila mne možnost, že by se to mohlo stát i mně. Vdechuje vůni soumraku na rozhraní pole a lesa, rozpomněl jsem se na sen, který se mně zdál nesčíslněkrát - v tom snu stával jsem v přístavu u mola, k němuž připlouvala loď. Na palubě lodi stál stařec bílých dlouhých vlasů a vousů a lákal mne a vyzýval, ale já mu nerozuměl. Jednou přijel jako žebrák v člunu z stromové kůry, jednou jako bohatý kupec s zlatou čelenkou v korábu s vyšívanými plachtami, jindy jako kormidelník osmiveslice, vykřikující rytmicky příkazy mladým mužům v pruhovaných plavkách s nohavičkami těsně nad kolena. Připadalo mně, že jsem mu konečně porozuměl, a skutečně mne té noci (ležel jsem hned vedle úvozu, chráněn před zraky nočních cestovatelů jen řídkým křovím) v snu navštívil, oblečený bohatě jako arabský šejk, a já vyšplhal po provazovém žebříku na palubu jeho galéry. Tam se mne však chopili dva obři a přikovali mne k veslu mezi stovky otroků s zády rozšlehanými biči a slanou vodou, zatímco stařec dávil se smíchem, plácaje se v rytmu bubnu do stehen rukama obsypanýma zlatými prsteny. Kdo by však věřil snům!
    Dalšího dne ráno poprosil jsem zdviženým palcem o svezení - a hned první automobil mně zastavil a nechal mne nasednout do proutěného křesla, přivázaného řemeny k nevelkému vozíku, který poskakoval po hrbolech za vozem. Vedle křesla vězel v řemení piknikový koš, kolem poledního jsem ho otevřel (neměl jsem ani žádnou snídani!) a občerstvil se několika vařenými vejci. Odpoledne jsem z křesla seskočil, protože jsme se blížili křižovatce, na které se naše cesty dělily. Naštěstí se pokaždé najde dost lidumilů jedoucích správným směrem, ochotných zastavit (nebo alespoň přibrzdit), takže městu blížil jsem se rychleji, než mne předtím honil dopis, jenž mne do něj zval.
    Po několika týdnech putování spatřil jsem konečně s vrcholu hory, na nějž mne vyvezl stařík v černém otevřeném voze, věže a střechy města. Byl večer, z údolí od obrovské řeky se zdvihala tma, kterou ale prozařovalo téměř nekonečné množství světel, lampiček, svíček, pochodní, lampiónů a luceren, až se mně zdálo, že hledím hluboko pod mořskou hladinou na hejna drobounkých svítících rybek, a jak vůz nadskakoval na kamenech, hejna dávala se na útěk (úplav?) před neviditelným nepřítelem tím či oním směrem. Modrošedá hmota řeky zabírala skoro celé údolí, ale jelikož se v ní většina světel odrážela, činila město ještě větším.
    "Tady leží váš cíl," řekl stařík - nedokázal jsem rozeznat, zda mně to oznamuje či se mne ptá, proto jsem jen neurčitě zamručel. "Ještě tak..." zamyslel se, "čtvrt hodiny." A snad aby náhodou ten sobě daný limit nepřekročil, nechal svůj vůz rozletět se střemhlav do údolí, až větrem rozslzely se mně oči a psí klece srovnané za námi s rachotem skákaly z místa na místo. "Město je jako žena?" otázal se stařík náhle. Než jsem se zmohl na odpověď (a Bůh suď, co bych mu asi tak řekl), pokračoval - z čehož jsem pochopil, že jako otázky vyslovuje patrně téměř všechny své věty: "A městská brána, to je její klín?"
    Brána, k níž jsme se přibližovali, vypadala spíše jako vjezd do vojenského opevnění, žena takového klína musela by být statnou bojovnicí v čele vzbouřených otroků plenících tisícileté paláce - nebo alespoň obézní domovnicí po padesátce, vyprašující na klepadle koberec proutěnou plácačkou. "Roztomilá metafora," pokrčil jsem neutrálně rameny. "Roztomilá?" vykřikl starý muž a já spatřil, že jeho oči planou obrovským chtíčem. Svíral volant křečovitě oběma dlaněmi, uzlovité prsty naběhlé jako lodní lana po bouři: "To není jen láska, to je vášeň!" Strážní u brány ho již patrně znali. Nedovedu si jinak vysvětlit jejich klid, když náš vůz několikrát vjel do brány, aby z ní vzápětí vycouval - a tempo milostného aktu stále se zvyšovalo, stařík sýpavě dýchal, až nakonec (proč jen se do automobilů nemontují záchranné brzdy nebo únikové cesty?) chraptivě vykřikl, uhodiv pěstmi do přístrojové desky před sebou, a nechal motor s poškytáváním zhasnout. "Jaké to bylo?" zakřičel jeden z strážných. "Dnes nic zvláštního," vydýchával se milenec, "ale snad se to alespoň líbilo jí?" Já sám jsem však na bráně ani městu žádnou změnu nezpozoroval.
    Na náměstí za branou jsem z vozu vystoupil - beztak mířil do jiné čtvrti. Tam se má noha poprvé dotkla lebek psů, koček a ptáků, jimiž se v městě dláždí, a já poprvé zhluboka vdechl vzduch páchnoucí po blízké řece. "Město jako každé jiné," zahnal jsem svůj údiv a začal pátrat po Jakubovi. Jelikož jsem ostýchavý, nechtěl jsem svými dotazy obtěžovat páry, spěchající okolo do divadel, vináren a biografů, ani osamělé chodce, jejichž osamělost bych tak zahubil. Zamířil jsem k jakémusi obchůdku s turistickými potřebami a suvenýry a požádal jsem prodavače o mapu města. Rozložil na pult hned čtyři, lišící se velikostí i barvami, avšak jedno bylo jim společné a zarazilo mne - část města na druhém břehu řeky nebyla v nich zakreslena. "Mapu celého města nemáte?" zeptal jsem se tiše. Prodavač se zamračil, jako bych mluvil cizí řečí, patřící nepřátelskému národu vyčkávajícímu s šavlemi na dalekých hranicích, jen jen vtrhnout do země, krást mladé ženy a zapalovat domy, a odpověděl: "Jen tyhle čtyři, pane." Koupil jsem tu nejlevnější (nebyla mně mnoho platna, protože nejenže na rozdíl od té nejdražší neobsahovala abecedně seřazený rejstřík ulic, ale navíc - na rozdíl od všech ostatních - neobsahovala názvy ulic vůbec) a vydal jsem se do města.
    Desky s názvy ulic byly obvykle kovové nebo mramorové, ty kovové pak většinou nebyly větší než má dlaň, připomínajíce spíše jmenovky na dveřích nebo cedulky v botanické zahradě, a schovávaly se na nejrůznějších místech: na zdech domů těsně nad chodníkem, na sloupech pouličních svítilen (na některé se šplhalo opravdu obtížně), jednu jsem po půlhodinovém hledání vyhrabal z gerberového záhonu a jinou jsem pokousán rozluštil v psí boudě, do níž jsem se sotva vešel. Mramorové naopak byly z daleka patrné - šlo totiž o náhrobní kameny osobností, po nichž nesly ulice svá jména. To zároveň vysvětlovalo, proč na mapě města nebyl žádný hřbitov - celé město bylo zároveň hřbitovem, který rozhněván uličníky přelézajícími noc co noc jeho zdi přelezl je sám z druhé strany a rozkutálel se po městě jako hliněné kuličky z kapsy chlapce, natržené o ostnatý drát nad vraty. Leckterá ulice byla tak plna hrobů, že se jí nedalo projít, aniž by člověk šlapal po věncích a mihotajících svících, v jednom místě dokonce mezi hroby bydleli lidé - v onu večerní hodinu spali na velké kamenné desce obrostlé břečťanem tak hustě, aby je nebolela záda, a pod nimi leželi (jak jsem si přečetl) již dobrých sto padesát let manželé Liebermannovi, usmívajíce se z vybledlého portrétu.
    Jakubovu ulici nalezl jsem až po půli noci, na věži blízkého kostela odbíjely zrovna tři čtvrti na jednu. Zelená vrata do dvora byla odemčená, další cestu k schodišti tarasila však železná, na řetěz zamčená mříž. Schoulil jsem se k ní unaven a brzy jsem usnul.
    Ráno mne probudil dotyk zvířecího čumáku. Prostrčila jej mříží fretka (nebo to byl tchoř?), jejíž panička objevila se o něco později, sestupujíc majestátně po schodech - to už jsem stál na nohou, oděv jsem měl zbavený prachu a vlasy uvázané v pohledný cop. Odemykajíc měřila si mne podezíravě, sotva jsem však vyslovil Jakubovo jméno, usmála se a pravila: "Tedy jste přijel." Z slušnosti jsem přitakal (po pravdě řečeno, nesouhlasit by bylo nejen neslušné, ale i nesmyslné) a zatímco ona mizela za roh směrem k parku, kam chodila zvíře venčit k nelibosti studentů a nejrůznějších povalečů, rozložených na trávnících, stoupal jsem k bytu svého přítele do nejvyššího patra.
    Věděl jsem, že klíč bude pod rohožkou. Zaplašil jsem však chuť překvapit brzy po ránu manžele a přerušit jejich sny nějakým veselým výkřikem nebo hloupým dotazem (měl jsem dokonce pro tu příležitost s sebou masku úředníka) a prachobyčejně jsem zazvonil (považujete-li hraní na dudy přikované k veřejím za prachobyčejné). Ozvalo se "Za chvíli!" ženským hlasem a bylo slyšet kroky a vrzání, jako by někdo stěhoval nábytek. Pak asi minutu tekla voda, načež zaskřehotal papoušek, hluboký hlas přednesl verš z jakési apokryfní knihy (pravděpodobně rozhlas) a konečně se dveře otevřely.
    Stála v nich vyšší mladá žena v dlouhých tmavých šatech orientálního střihu. Narezlé vlasy s několika modrými pramínky měla stočené do uzlu, který v písmu starých Mayů znamená "dva a půl" (což bývá v básních vykládáno jako symbol dosud nenarozeného, ale již počatého, jako skutečný začátek cesty, která zdánlivě začne až za několik let, jako obsah proroctví, které dosud nikdo nevyslovil*). Připadalo mně nevhodné detailně studovat její nos, drobný a nenápadně zdvižený, aby vypadala mladší, oči barvy jasné horské oblohy zrcadlené ledově chladným jezerem, do nějž se ulamují kry z tajícího ledovce, úzké rty zakřivené v úsměv, v němž dřímalo cosi křečovitého - jakási nedůvěra v trvání důvodu k sobě samému - a vkusné šperky zdobící její ušní boltce, šíji, kotníky, zápěstí a prsty. "Jakube," pravil jsem v duchu, "obdivuji se tvému vkusu a závidím ti tvé štěstí." A její krása (ano, byla krásná) se násobila, jak procházela broušeným sklíčkem nedosažitelnosti, až jsem se nezmohl ani na pozdrav.
    "Už tě čekám dlouho," promluvila tiše a hladkost jejího hlasu klouzala jako saně s rolničkami na Nový rok po stěnách a schodech dolů k mříži, odkud se po chvíli vrátilo její echo. Čekám? "Jakub," vyhrkl jsem, "tu není?" Pohlédla na mne překvapeně, pak ale se shovívavě usmála (jako by něčemu porozuměla) a zavrtěla hlavou: "Není. Odcestoval na druhý břeh." - "Psal mně o tom, že se chystá," plácl jsem se dlaní do čela - když jsem nervosní, gesta trochu přeháním, v tu chvíli mohl jsem děkovat náhodě, že jsem se neshodil se schodů - "vrátí se brzy?" Pokrčila rameny a šaty se zavlnily na jejím těle jako vodopád, vrhající se po skále z oblačné výše do rozeklaného fjordu - z skály ale byla vytesána socha sluneční bohyně, radostné, přející a rozdávající, bohyně života, dokonalé a nesmrtelné. "Zatím," řekla, ustupujíc z dveří a zvouc mne dál, "ho zastoupíš."
    Vstoupiv do bytu, musel jsem své mínění o Jakubově vkusu poněkud upravit. Otevřenými dveřmi do obývacího pokoje byl vidět obraz, pokrývající celou stěnu, který dosti naivně zachycoval lovce se sokolem na natažené paži na kraji strniště, v němž hopkal vyděšený zajíc. Jakubova žena povšimla si mého pohledu a zeptala se: "Jak ty chápeš Legendu?" - "Neznám ji," odpověděl jsem, "stejně jako tvé jméno." Lehce se uklonila, podala mně dlaň, abych se jí dotkl rty z vnější strany (div jsem si nezlomil krk), a řekla: "Jsem Grinna. A ty si teď říkáš?" Zamumlal jsem své jméno, které už od dětství chápu jen jako bolestivou připomínku svého původu, a znovu jsem se jí zeptal na Legendu.
    "Jde o osmnáctou legendu z Knihy příběhů," rozhovořila se Grinna, zatímco jsme se usadili do proutěných křesel, "vypráví o bohatém šlechtici, který si k lovu na svých pozemcích vychová sokola, od vejce se o něho stará, krmí ho a učí ho létat a zabíjet, až v něm získá nejlepší zbraň, jakou kdy který lovec vlastnil. Jednoho podzimního dne vypustí sokola nad pole, v němž žije zajíc." Odmlčela se a hleděla na obraz zamyšleně. "A dál?" zeptal jsem se. "Dál nic," opáčila překvapena, "otázka zní, kdo je svobodnější." Nemám rád hádanky plné chytáků a kliček, a proto jsem nad odpovědí příliš nepřemýšlel: "Lovec. Z jeho vůle přijde zajíc skrze sokola o život." - "Zajíc," předklonila se škádlivě. "Má možnost sokolu uniknout - a nemusí poslouchat žádného vládce, na rozdíl od lovce." Mávl jsem rukou: "Pak tedy lze říci i sokol . Má možnost - ať už zajíce uloví nebo ne - nevrátit se na napřaženou ruku, a když volí směr své cesty, má kromě světových stran i možnost letět vzhůru nebo dolů." Zdálo se, že ji to začíná bavit. "Vítr," řekla zvýšeným hlasem. "Prohání se po strništi a vůbec se nestará o žádného z těch tří ubožáků." - "My," uzavřel jsem. "Až nás Legenda přestane bavit, přestaneme o ní mluvit."
    Grinna mně ukázala, kde v bytě hledat spíž, koupelnu, kuřácký salón a záchod - procházeli jsme při tom mnoha místnostmi, jejichž účel jsem nedokázal ani odhadnout, v některých rostly z úzkých váz, zdobených pihami nevinných chlapců a děvčat sotva dvanáctiletých, palmy a umně stříhané keře, jinde hučely obrovské stroje, držící se podlahy čerstvě naolejovanými šrouby, nebo se z tmavých koutů vynořovaly siluety soch, zachycujících člověka v okamžiku rozhodnutí - a omluvila se: "Zrovna jsem se chystala k návštěvě přítelkyně. Nemohu tu teď s tebou zůstat. Dnes ještě odpočívej, ale chceš-li Jakuba zastoupit," zvážněla, "měl by sis najít nějakou práci. Jakub přes den obvykle pracoval - a z jeho peněz jsme byli živi." Zakýval jsem hlavou (to ještě neznamená slib) a zeptal jsem se: "Co však mám dělat dnes? Nebudu přece celý den sedět tady." Bez rozmýšlení ukázala z okna: "Projdi se po městě. Snad se ti bude líbit - Jakub je miloval. Klíč," dodala, stojíc na prahu, "je pod rohožkou." - "Já vím," odpověděl jsem, ale již mne neslyšela, dveře zaduněly a klapot jejích střevíců zmizel do dvora.
    Odolal jsem nutkání prohlédnout si Jakubův byt do podrobností - věřil jsem, že mne jím Grinna provede co nejdříve - a vydal jsem se nazdařbůh do města. Svažující se ulice se postupně slévaly do širokých prospektů, které ústily jeden po druhém do nejkrásnější třídy města - a tou bylo nábřeží. Z jedné strany paláce a moderní výškové budovy, první špinavé a marně připomínající svou dávnou slávu zdviženými ukazováky komínů, druhé překvapující chodce svou vratkostí, pružností a skvrnitostí, konstrukce kamenné, betonové, železné i skleněné; z druhé strany řeka.
    Řeka byla tak široká, že domy na druhém břehu bylo možno ukrýt zraku prstem natažené ruky. Přesto v ní voda divoce vířila, pěnila na jezech a rozbíjela své vlny o čela kamenitých ostrůvků. U nízké zídky, oddělující říční koryto od výše položené hlavní třídy, stáli nesčetní lidé a hleděli do vod nebo na druhý břeh, někteří s dalekohledy u očí, jiní si jen clonili bulvy dlaní či slunečníkem. Nad jejich hlavami létali rackové, labutě a plameňáci a svými výkřiky žebrali o potravu. Zastavil jsem se a pozoroval jsem dlouho ten shon, až mně náhle došlo, že něco není v pořádku.
    Přes řeku nevedl žádný most. Od obzoru k obzoru nebyla její hláď ani jednou přerušena - zřejmě je řeka tak široká, že se přes ni musí plout lodí? Zakašlal jsem a pozdravil zády k mně stojící dívku černých vlasů: "Promiňte, ale můžete mně prozradit, kde je nejbližší přívoz?" Dívka se otočila a upřela na mne své tmavé oči - úzké, a přece nezvykle velké. Její obličej připomínal jakousi postavičku z dětských pohádek, zhusta zabíjenou na střelnicích a objímanou v postýlkách, spolu s obrysy jejího těla však evokoval myšlenky pro děti rozhodně nevhodné: vypadala jako bohyně Luna, chladná a nádherná, lákavá, ale nedostupná, uzavřená a bezcitná, přijímající oběti bez úsměvu, trpící hořem starým jako svět a stále znovu umírající a povstávající z tmy, jako bohyně Seléné, která láká mladé muže do svého lože, aby je svým chladem zahubila uprostřed největší rozkoše. "Asi týden cesty po proudu se řeka vlévá do moře," řekla pobavena, "tam je možno nasednout na loď a přeplout její deltu." - "A nějaký most?" zeptal jsem se, překvapen její odpovědí. Otočila hlavu proti proudu řeky (z profilu vypadala ještě nadpozemštěji) a přimhouřila oči, jako by se snažila dohlédnout za obzor: "Vysoko v horách, kde je řeka jen bystřinou šumící mezi skalami, vede přes úzkou rokli, kde pramení, prastarý dřevěný most. Zhotovili jej zruční řezbáři, náležející k dnes již mrtvé kultuře, kteří ozdobili všechny trámy, oblouky, pilíře i sloupky drobnými reliéfy s motivy příhod jakýchsi vodních božstev, která na sebe kromě lidské podoby berou i těla gekonů a mořských koní." Popisovala most tak zaníceně, až jsem ho několik okamžiků viděl postavený hned vedle nás. "Vy jste ho spatřila?" zeptal jsem se opatrně, abych ho nezbořil. "Ano," odpověděla, "po něm jsem přešla. Pocházím z druhého břehu."
    Představil jsem se, zažertovav, že nepocházím odnikud, a zeptal jsem se, kam míří. "Jmenuji se Grejja," odpověděla a nechala si políbit hřbet ruky, na rozdíl od Jakubovy ženy podala mně ji však obrácenu dlaní dolů, "a ráda se od vás nechám doprovodit ke kavárně Chez Vic & Tim." Nabídl jsem jí rámě a vydali jsme se po nábřeží.
    Sotva po čtvrthodině cesty uviděl jsem z našeho břehu trčet nad řeku pahýl jakési stavby. Znal jsem podobné ruiny z fotografií vybombardovaných měst - z jizev omítky vyhřezlé kameny a ocelové pruty, smysl však stavba neměla žádný. Až když jsme došli blíž, pochopil jsem, že jde o zbytky gigantického mostu. Vcházelo se naň širokou branou mostní věže - zdobily ji pestré vlajky a drcené sklo, tvořící na střeše mozaiku buldočího obličeje, ospalýma očima sledujícího okolojdoucí - ale vchod byl přehrazen mohutnou sochou nahého vousáče s vidličkou v ruce. "Přeci jen zde stával most!" řekl jsem vítězoslavně. Grejja mávla rukou: "To už nikdo nepamatuje. Byl rozbořen před stovkami let, za časů, o kterých vyprávějí báje." - "Jak to?" zeptal jsem se, "odkud padaly bomby? Tehdy přece ještě neexistovala letadla... ani vzducholodě!" Pohlédla na mne s zájmem a řekla: "Ovšemže neexistovaly. Tehdy totiž v horách pršelo několik týdnů a přišly záplavy - největší, jaké řeka zažila. Říční bůh se hnal jejím korytem a zuřil stále víc, protože mu na čele naskakovala jedna boule za druhou, jak narážel hlavou do mostů v každém městě. O tento most si rozpůlil lebku a zde zahynul, most se přitom zřítil do řeky a město bylo rozděleno. Voda od té doby neklesla - proto je řeka tak široká - a nikomu se nepodařilo řeku překročit jinak, než v deltě nebo přes most u pramene." Podivil jsem se tomu příběhu a ukázal na sochu: "A tenhle naháč je kdo?" Položila mně prst na ústa a sykla: "Pst! To je on se svým kouzelným trojzubcem! Je po smrti mnohem nerudnější než před ní, tak si ho hleď nerozhněvat." Strach z boha a vzrušení z dotyku jejího prstu (tykání jsem si ani neuvědomil) mnou tak otřásly, že jsem povolil v kolenou a padl obličejem na zem. "Neblázni," sklonila se do dřepu a pozorovala, jak vdechuji smítka prachu, "válet se střízlivý po zemi!" Bělovlasý muž stojící vedle nás se na mne opovržlivě osopil: "Slabochu! Můj syn skočil do řeky, rozhodnut, že ji přeplave, a dostal se až k třetímu ostrůvku, než ho vlny pohltily! Bojoval jako muž a svému snu obětoval i život." Nejistě jsem vstal a horečnatě jsem se pánovi omlouval. Poslouchal jen na půl ucha, zato opodál stojící mladík se celý rozzářil, když nás uslyšel, a přispěchal mně na pomoc: "Váš syn, pane, byl prosťáček. Kdyby kromě rukou a nohou - vždyť byl podoben žábě! - používal i hlavu, dostal by se bezpečně na druhý břeh a zase zpátky. Můj bratr se nedávno vrátil, o mostu i deltě vyprávěl a je zdráv a spokojený." Obával jsem se, že se sněhohlavý rozzuří, on však zeptal se uchvácen: "A vůbec se nezměnil?" Mladík mávl rukou: "Vlastně ne. Jediné, co se změnilo, je jeho jméno: než odjel, jmenoval se Ivan. Teď se jmenuje Leon." - "Tak vidíš!" triumfoval bílý a plácl se několikrát do stehen, "neunikl tomu!" Vyslal jsem k Grejje nechápavý pohled, ona se do mne zavěsila a vedouc mne dál podle řeky, vysvětlovala: "U nás v městě se říká - a je zajímavé, že tady také - že kdo odcestuje na druhý břeh a vrátí se, ten se změní. Přesto se mnozí lidé nechávají zlákat touhou a vydávají se na dalekou cestu, aniž by tušili proč. Já sama ještě nejsem rozhodnuta, zda se vrátím, možná tu zůstanu - ale kdo ví, třeba si stejně doma budou myslet, že jsem se vrátila, hovoříce s docela cizí dívkou, a budou se podivovat, jak mnoho jsem se změnila."
    Zahleděl jsem se na řeku a představil jsem si Jakuba, jak právě sedí napůl na moři na palubě výletní lodi, ochutnává mléčný likér (místní specialita) a konverzuje rozličnými jazyky s dámami a slečnami, přidržujícími si kloboučky a účesy v slaném větru. Mrtvý bůh a kouzelná řeka ho očarovali, jako se prve proměnil z nomáda v městského obyvatele, byl teď cestovatelem, který se chce vrátit nový a jiný. Každé město (má-li mít právo na své jméno) ukrývá mezi svými domy nějaká zaklínadla, vyvolávaná větrem, který je píská o duté roury zrezlých okapů, roztáčeje korouhve jako modlicí mlýnky; udržovaná deštěm, který je vymílá do dlažebních kostek a polozapomenutých tváří patníků na rozích ulic a náměstí - mít velkou jehlu a rozběhnout se s ní v stopách čúrků lijavic, proměnilo by se město v ohromnou gramofonovou desku, z níž by mužský sbor šeptem pronášel magická zakletí; chudáci obyvatelé pak jen nechápavě přihlížejí zázrakům a uhranutím, ulice mění směry a jména, v noci se na náměstích konají tajemné obřady, v parcích vykvétají jedovaté byliny, půdami bloudí strašidla a přízraky a lístky na tramvaj jsou dražší a dražší.
    Zatímco jsem se zamyslil, došli jsme až k vchodu do kavárny Chez Vic & Tim. Grejja nahlédla prosklenými dveřmi dovnitř a spokojeně promluvila: "Ještě je tam místo." Otevřel jsem tedy, galantně jí přidržel dveře a - "Nazdar Viktore," šveholila, stojíc už u baru na druhém konci místnosti, "jak se vede?" Statný čtyřicátník v kovářské zástěře se na ni usmál, něco zašeptal a zmizel s tácem plným sklenic a pohárů pod schody, pronásledován její další otázkou: "Timotej tu dnes není?" - "Přijde až večer," odpověděla netázána jakási stará paní v roztomilém háčkovaném čepci, Grejja však již seděla u stolku a kývala na mne: "Nestůj u dveří, pojď se posadit." Došel jsem k ní a udýchán otřel jsem si pot z čela: "Obvykle žiji pomaleji." Nechápavě pokrčila rameny: "Chceš něco do smrti stihnout?" Posadil jsem se, objednal si u Viktora pivo (čepoval je do černého hliněného poháru zdobeného insigniemi kouzelníků starých Dáků, proslulých schopností donutit člověka tančit pouhým naznačením prvního tónu skladby - často v bitvách vyhrávali jen díky tomu, že nepřítel nevydržel zběsilé tempo dechovky déle než několik dní nebo že neznal základní krok foxtrotu) a nasedl jsem chutě na kolotoč nezávazného tlachání.
    Když se za okny zšeřilo a můj jazyk už poslouchal hlavu jen napůl, rozsvítil se náhle u stropu reflektor a ozářil vstupní dveře. Ty se prudce otevřely a dovnitř vešla docela nahá dívka. Vlasy na hlavě měla oholené až na kůži, na které měla vytetovanou japonskou číslici čtyři, naopak chlupy v podpaží a klíně měla zdůrazněny černou řasenkou. Proti bílé pleti temně hořela tenká ústa, pokrytá krvavě rudou rtěnkou, a ještě více zářily její prsní bradavky, obtažené stejnou barvou. Nehty na rukou i nohou měla nalakovány stříbřenkou a v ruce držela kosu.
    "Co," zalapal jsem po dechu a vzácný pohár mně vypadl z prstů, tříště se o hranu stolu, "totiž kdo to je?" Viktor, který přispěchal s hadrem a uklízel střepy, odpověděl: "To je Smrt." Grejja seděla strnule a jako hypnotizována pozorovala kočičí pohyby vyhublé návštěvnice. Ta polotančíc obcházela u stolů sedící hosty, kteří váhavě vrtěli hlavou, až chlapík s napomádovanými vlasy kývl na její vyzývavé gesto, ona ho za ruku zvedla z židle, hladila ho a líbala, klečíc plakala do jeho nohavice, jako by byl jejím milencem a chystal se ji opustit, a nakonec mu přiložila kosu pod bradu a - ó hrůzo! - prořízla mu hrdlo. Než dopadla první kapka krve na ubrus, reflektor zhasl a ohavná tanečnice zmizela na ulici. "Byla tak bílá," zašeptala Grejja obdivně. "Jako smrt," odtušil jsem.
    Po večeři jsem své zážitky vyprávěl Grinně. Pokyvovala hlavou, a když jsem domluvil, řekla: "Věděla jsem, že se ti město bude líbit." Podrbal jsem se na spánku: "Nevím, jestli se mně líbí." - "Ty se mu líbíš," usmála se a vstala. Ukazováčkem mne vyzvala, abych ji následoval, a vedla mne křivolakou chodbou do místnosti, vymalované barvou ranního rozbřesku, v níž jediným kusem nábytku byla manželská postel. "Tady," ukázala, "budeme spát." - "Oba?" podivil jsem se. Přikývla a položila mně dlaň na rameno. "A co Jakub?" bránil jsem se. "Sám si to přál," řekla bezbarvým hlasem, "pro mne to není o nic lehčí než pro tebe. Ale snad si zvykneme." Zavřel jsem oči a zaťal zuby. Snad...
    Ráno jsem se probudil pozdě. Grinna ležela vedle mne a prohlížela si mou tvář, jako by hledala nějaké znamení. Nemám však v tváři sloupky, ukazující cestu bloudícím poutníkům, ani tajné schránky s šifrovanými zprávami špiónů. "Dobré jitro," řekl jsem. "Dobré, Jakube," zašeptala a pohladila mne pod bradou. "Nejsem Jakub," řekl jsem, ale neucukl. "Promiň," zasmála se, "já zapomněla."
    Po snídani se zeptala: "Co budeš dnes dělat?" Odpověděl jsem trochu provinile: "Jdu zas s Grejjou do kavárny." Tváří jí projela bolest: "S Grejjou? Máš ji rád?" Nevěděl jsem, co odpovědět, zakýval jsem tedy hlavou. "Víc než mne?" ptala se dál a hlas začínal se jí třást. "Copak vím?" snažil jsem se ji uklidnit. "Odejdeš odsud?" zavzlykala, "půjdeš k ní? Zůstanu sama?" Přistoupil jsem k ní a přejel jí malíčkem pod očima, roztíraje slzy. "Zůstanu tady," zašeptal jsem. Nic jsem však nesliboval.
    Za barem stál tentokrát Timotej - hoch sotva dvacetiletý, obtloustlý a neuvěřitelně hloupý. Pochechtával se kdejakému vtipu a štípal přicházející dívky do boků, ale že by si dokázal zapamatovat objednávku - to ne! Grejja mne držela za ruku sevřenou v pěst a položenou na stůl. Nemluvila o ničem jiném než o Smrti - líbily se jí její pohyby, způsob líčení, barva pudru, vůně (té jsem si ani nevšiml, představoval jsem si však tlející maso a doutnající popel) - a hlavně to, že své služby nabízí zdarma, na rozdíl od desítek podobných dívek, kterým je třeba (předem!) zaplatit ohromnou částku. "Je to odporné," přel jsem se s ní, "dělá se mně z ní zle. Je to nechutná, na rub obrácená karikatura prostitutky, ta totiž nabízí hru na početí života, kdežto ona nabízí jeho konec, ale nejde už o hru - kosa je skutečná." Grejja kývla hlavou: "Přesně tak. Kam se na ni ty štětky hrabou."
    Navečer přišla opět Smrt. Obešla všechny stoly včetně našeho (musel jsem vzít Grejjinu hlavu do dlaní a zavrtět jí, jinak by snad byla kývla), ale nikdo z hostí ji o službu nepožádal. Timotej naznačoval rukou, že může sejít po točitém schodišti do dalších místností, ona však jen vyzývavě přejela špičkou kosy po svém krku a byla pryč. "Vzpamatuj se," řekl jsem Grejje, která zírala na zavřené dveře jako mnich, po desítkách let pobytu v chladné cele pevnosti na skalisku uprostřed moře navštívený archandělem Michaelem. "Nechci se vzpamatovat," odsekla rozezleně. Seděli jsme pak u stolu snad půl hodiny mlčky, srkajíce kapky z dávno vyprázdněných sklenic, dokud nás nevyrušil (přeci jen není tak špatný) Timotej: "Dáte si ještě něco?" - "Ne, už půjdeme," vypálila pohotově Grejja a zamračila se na mne. Zaplatil jsem (peněz už mně znatelně ubývalo) a dohonil ji u dveří: "Mohu tě kus cesty doprovodit?" Měla přichystanou pádnou odpověď, ale zdvihl se vítr a přinesl od řeky šumění a burácení vln a zápach, připomínající letní pláž u jižního moře, takže mávla rukou a přikývla: "Tak dobrá, když myslíš." Objal jsem ji rukou a bez dalších slov jsme se ponořili do města, tmavého a chladného.
    Před vchodem do zahradního domku, v němž bydlila, přitiskla se k mně Grejja zimomřivě a zašeptala: "Nepůjdeš dál? Alespoň na čaj?" - "Půjdu," souhlasil jsem a vklouzl za ní do malé místnůstky. Byla vybavena okrouhlým stolem a velkou matrací, na níž leželo několik polštářů a střapatých plédů pastelových barev - vypadaly jako lvi, odpočívající po krvavé hostině v poledním parnu pouště. "Jsi nejvoňavější muž, jakého znám," řekla Grejja a já ji políbil na tvář. "Nedokážu se na tebe zlobit," pokračovala a já ji políbil na ústa. "Máš bohy na své straně," zašeptala obdivně. Rozhlédl jsem se okolo, ale žádné bohy jsem nespatřil. "Lehneme si," oznámila, jemně mne dotlačila k matraci a začala se svlékat.
    Zručnost, s níž ovládala nejrůznější tajemství slasti, mne uchvátila. Topil jsem se v bolestných výkřicích, šeptaných prosbách a dotycích roztřesených prstů, jednou hladících jako hedvábný šátek, jindy svírajících jako spár hladového draka. Teprve nad ránem, kdy ospalost otupila kouzla, pochopil jsem, že jsem jen rekvizitou v rituálu, kterému nemohu rozumět. Byla bezpochyby kněžkou kacířského řádu, jehož členové scházejí se několikrát do roka v opuštěných sklepích s škraboškami před obličeji, děsíce děti vyslané pro uhlí či jablka z lísek. Potřebovala mne podobně jako svícen, který ozařoval temný kout místnosti, jako náhrdelník, chránící před zlými duchy, ale jistě ne víc. Smysl obřadu znala jen ona, ba dokonce každá má snaha jej pochopit byla jí na obtíž. Cítil jsem se provinile jako turista v chrámu, který plete se do cesty zachmuřeným věřícím, tančícím v kruzích podle kresby na podlaze, ale velkolepost noci jsem přerušit nedokázal.
    Ráno bylo studené, zamračené, nevyspalá hlava bolela myšlenkami, které se v ní chtěly rojit. Mříž v dvoře byla již naštěstí odemčená a vyšplhav po schodech, klíč našel jsem pod rohožkou. Grinna stála v chodbě a pozorovala, jak otvírám dveře. "Promiň," zahučel jsem, třebaže jsem si nebyl jist, že se mám vůbec za co omlouvat, "trochu jsem se zdržel."
    "Čekala jsem, že se to stane," začala Grinna klidným hlasem, "už když Jakub odjížděl a vyprávěl cosi o příteli z mládí. Doufala jsem, že nebudeš sympatický, že budeš cizím člověkem, jakých denně potkávám stovky - objevíš se, několik dní budeš zdobit místa, která náležejí Jakubovi, a zase zmizíš, zanechav po sobě jemnou auru vzpomínek na dávno ztracená léta. Místo tohos přijel ty. Proč jsi mu tak podobný? Proč mám pocit, že jestli se vrátí, bude se tomu, kdo odjel, podobat méně než ty?" Opřel jsem se o stěnu, neboť mně bylo slabo, a odpověděl jsem: "To se ti jen zdá. V skutečnosti jsem cizí člověk, celou noc jsem zdobil místa, která nemají s Jakubem nic společného, a skutečně zase zmizím - třeba hned teď. Zůstával jsem tu proto, že jsem doufal, že se se svým přítelem setkám. Pokud však má z druhého břehu přijet někdo jiný, někdo, kdo bude mít jiné jméno, bude jinak vypadat, jinak se chovat - co já vím, třeba se z Jakuba stane žena vládního úředníka s chundelatým psíkem nebo žebravý mnich řídkého vousu, vysedávající pod schody do kostela a plačící nad údělem světa - potom nevidím důvod, proč bych tu měl zůstat." Jak snadno člověk lže, lže-li sám sobě! "Sbohem," řekla Grinna. Otočil jsem se, prošel dveřmi, které jsem mezitím ani nestačil zavřít, a vydal se ke kavárně.
    "Grejja tu není," vítal mne Viktor a mrkal pravým okem. Věděl snad něco o uplynulé noci? Zůstal mně na čele cejch, vypálený ledovým železem řetězu, kterým jsem byl připoután k jejímu kotníku? Bylo snad zrcadlo na stropě spojené s oknem paláce na hlavním náměstí, takže kdejaký hejhula sledoval po celou noc mé vystrašené pohledy do útrob vášně jako v letním kině? "Posaď se," zavedl mne k stolu blízko dveří a skloniv se k mému uchu, zašeptal: "Vždycky je taková. Zeptej se kohokoli." Objednal jsem si kávu a zahalil se mlčením.
    Grejja přišla až večer, doprovázel ji jakýsi mladík s dýmkou v hrsti a s extravagantním účesem. Sedli si do protějšího rohu, kam jsem dobře viděl, a gestikulujíce hovořili, pravděpodobně o knize, kterou hoch co chvíli listoval nebo poklepával po vazbě. Nevěděl jsem, mám-li se na Grejju hněvat, pokud totiž jednala podle svého zvyku, neudělala chybu ona, ale já. Proč jsem se domníval, že její náklonnost potrvá i po obřadu, který s mnou vykonala? Opustil jsem bláhově Jakubův byt (a Grinnu!), sně o zahradním domku, ale i ženy umějí neslibovat - a pozvání na jednu noc mění se v dosmrtnou věrnost jen v pověstech a naivních představách holobrádků, kráčejících životem s písní na rtech. Mé vyhlídky v městě byly tedy nevalné - byl jsem ovšem zvyklý na putování a myšlenka na bezdomoví mne nenaplňovala strachem. Kdo již stokrát odešel, odchází sice po sto prvé s nemenším bolem, o to však rychleji zapomíná. Cítil jsem nicméně, že město mne nechce pustit, že mne ovinulo chapadly svých ulic a přidržuje pařáty věží, že mne láká do pasáží a podloubí, kde voní cizokrajná jídla a třpytí se secesní šperky, že mne zve do bytů a vil, v nichž žijí neznámí dobrodruzi zdánlivě šedivé životy, v skutečnosti plné nebezpečí a napětí, plné honiček s netvory odulých tváří a bitev s nejbližšími přáteli, sloužícími náhle důstojníkům krvelačné armády pekel.
    Z přemýšlení vytrhl mne příchod Smrti. Obcházela jednotlivé hosty a jako šelma na ně cenila zuby, přejíždějíc si ostřím kosy po ohryzku. Když se nakláněla k mně, zašeptala: "Není moudré umírat, dokud nevíš, kdo jsi." - "A zabíjet?" zeptal jsem se sarkasticky. Smrt se namísto odpovědi jen ušklíbla a poodešla k dalšímu stolu. Uražen tím, že jsem jí nestál ani za odpověď, rozhodl jsem se její výstup nesledovat, jak se však blížila k místu, na němž seděla Grejja, rostl uvnitř mne neklid - nejdřív jsem jej zaháněl podupáváním a bubnováním prsty o hranu stolu, pak jsem na židli jako na koni objížděl podél zdi - ale nakonec jsem nevydržel a zvedl oči.
    Grejja stála nahá na stole a roztouženě hladila holou hlavu Smrti, která jí líbala boky. Mladík, který s ní byl přišel, ležel na zemi objímán huňatostí strakatého koberce a neznatelně pohyboval rty, připomínaje močál, líně bublající bahenním plynem. Chtěl jsem se zvednout a zarazit představení, které sledoval celý lokál pobledlými tvářemi, avšak ucítil jsem na rameni Viktorovu dlaň, vtlačující mne do židle. "Seď," zašeptal a nakopl mne do holeně, až jsem sykl bolestí, "neruš ostatní!"
    Snažil jsem se mu vyhovět, i když Grejja začala divoce tančit, přerušujíc vlnění těla jen v dlouhých polibcích se Smrtí, i tehdy, když seskočila se stolu a roztáhla ruce, jako by chtěla obejmout celý svět. Vydržel jsem bez hnutí sledovat, jak Smrt pozvedla kosu a nepochopitelně rychlým pohybem (kolibříci by jí mohli závidět) přeťala Grejjinu krční tepnu. Když však k ní potom přiskočila a přisála své rty na nachový otvor, kterým z Grejji unikal život, zatímco chroptěla a snažila se ještě alespoň jednou nadechnout, vrazil jsem Viktorovi vší silou loket do žaludku a využiv jeho údivu - zkroutil se jako papír v plameni - prchl jsem z kavárny pryč.
    Běžel jsem ulicemi jako splašený kůň, utržený od vozu, jako padající hvězda, razící si cestu oblaky na nočním nebi, neschopný vymazat z bolestí svíraného čela ten příšerný obraz. Narážel jsem do lidí i do zdí domů, zakopával jsem o obrubníky a zdobené mříže kanálů, až nakonec vyběhl jsem po schodech, dotýkaje se občas rukama kmitajících špiček, třesoucími se prsty nahmatal jsem klíč a vpadl do dveří neschopen se nadechnout.
    Grinna stála v hale a ukládala jakési předměty do velkého kufru. "Co tu děláš?" zeptala se polekána. "Já jsem se," sýpal jsem, "vrátil. Teď už chápu, že patřím sem." - "Sem patří Jakub," odpověděla chladně.
    "Já vlastně jsem Jakub," zakřičel jsem, "nebo alespoň býval jsem jím, než jsem odcestoval! Jsi moje žena a tohle je můj byt. Vrátil jsem se!"
    "To je škoda," řekla Grinna smutně, "za pár minut odjíždím na druhý břeh. Už jsem se rozhodla." - "Pojedu s tebou," vyhrkl jsem, "uděláme si druhé líbánky!"
    "Ty užs na druhém břehu byl, Jakube," zavrtěla Grinna hlavou, "nemůžeš tam jet podruhé. Zůstaň tady a..." Na chvíli se zasnila a pak větu dokončila: "Třeba se vrátím a budeme zase spolu. Zase se obejmeme, vášnivě a láskyplně, a na světě nebude v tu chvíli nikdo jiný než my dva. Zastavíme čas, necháme naši planetu trčet mezi hvězdami a budeme se milovat tisíce let, protože nebudeme stárnout." Odmlčela se, ale po několika okamžicích podařilo se jí zahnat sladkou představu, zdvihla z podlahy kufr, kabelu, deštník a proutěný košík a zamířila k dveřím. "Sbohem," řekla toho dne podruhé a zmizela.
    Věděl jsem, že se nevrátí, jako se domů nevrátila Grejja, jako se nevrátil Jakub, neboť přes řeku rozdělující město se nikdo nevrací. Odešel jsem z bytu, zanechav dveře otevřené, aby bylo každému jasné, že tam nikdo nebydlí, a vydal jsem se nazdařbůh nocí pryč z města, pryč z moci mrtvého boha a kouzelné řeky. Celý svět je plný měst, jejichž světla vypadají z horských štítů jako souhvězdí na nebi hluboko pod nohama, a každé z nich má svá kouzla, posvátná místa a čekající ženy. Budu-li mít štěstí, jednou dojdu do toho, do něhož patřím.

Praha, Wien, Kladno, Saarbrücken, Jiřetín pod Jedlovou, Udine

prosinec 2000