DESKRIPCE

Bohdan Karásek


    Otevřel jsem dveře do kuchyně a loudavým krokem přesáhl práh. Když jsem je zavřel, děda už byl na nohou, vykouknul z pokoje a šel hned ke mně. V rukou se mi houpal hliníkový kastról s obědem; pozvedl jsem jej a chtěl položit na linku, ale děda už stál u mě a chňapl po poutku, že už si všechno udělá sám.
    Řekl jsem, že jídlo ještě nevychladlo, ale chtěl si je přece jen přihřát. Odlípnul víko a začal vykládat jednotlivá patra, a já tam tak chvilku stál, cítil jsem, že bych měl ještě něco říct a že je skoro jedno co, protože když jsem mluvil s dědou, mohl jsem říkat skoro cokoli, zdálo se, že bere zavděk vším. Mohl jsem i mlčet, protože i mlčení často stačilo, aby se rozpovídal. Ale teď nemluvil, a já cítil to ticho mezi námi kdovíproč silněji než jsem je cítíval většinou, to ticho nestudilo, jen prostě zelo, a já měl před zejícím tichem vždycky strach, ať probíhalo kdykoli a s kýmkoli.
    V dědově přítomnosti jsem se často hrozil mluvení stejně jako mlčení; v řeči jsem se nedokázal vzdálit přízemnosti, to proto, že uvyklá dráha našich hovorů byla již příliš vyhloubena a dávno pozdě šplhat nahoru, aspoň mně se to tak zdálo a nad toto zdání mi nešlo nahlédnout. Bál jsem se úzkostně jakékoli změny, ten společenský strach mi šlapal na hrdlo a jen sebral-li jsem trochu vůle k teoretickému vzdoru, ptával jsem se přihrbeně - co by se asi událo, pokud bych najednou vyskočil z té dráhy, pokud bych vyskočil nad koryto?
    To jsem se kdovíproč střežil domyslet, tu mé představy prudce trnuly, snad v obavě z nějakého zkratu, zjiskření a ztumpachovění, které by rázem otočilo náš vztah do příliš akrobatické polohy, příliš náročné, příliš napínavé. Kdežto ta stávající přála pohodlí, byť tupému a možná zahnilému.
    Tak jsem stál u prahu s pocitem, že bude dobré něco říct, zatímco děda bez starosti ohříval na pánvi oběd z městské jídelny, kam jsem mu každého dne docházel s hliníkovým kastlíkem. A můj pocit slábnul s prodlévajícím mlčením, protože každá prodleva narůstá cizopasně a tísní možnost vzdoru, až nakonec je vzdor úplně zdušen, a tak jsem dospěl zdání, že již vlastně není žádoucí cokoli říkat, nechtělo se mi mluvit, ale ani mlčet, toužil jsem se ztratit jako už tolikrát, v úprku před palčivým napětím, zuřivě palpitujícím v té dráze, kterou jsem utkvěle spatřoval mezi mnou a dědou, a viděl jsem tu dráhu jako vyježděnou kolejnici, třesoucí se spoustou mých ustavičných pohledů nahoru nad kraj, třesoucí se nemožností následovat pohled činem, viděl jsem ji jako rozvibrovanou rezivou strunu, roztřesenou strunu nemožnosti, a toužil ji přervat, což šlo jedině úprkem, a tak jsem se konečně pohnul, zatočil chodidlem a vzal za kliku, a potom za druhou a ještě za jednu v předsíni a vykročil jsem na zápraží, ven z domu na čerstvý vzduch.
    Na betonové cestičce, která tu vedla napříč zahradou, jsem spatřil rozšlápnutou hlemýždí ulitu a přišlo mi najednou, že to je ten hlemýžď, co ho přehlídnul děda.
    "Přišlápnul jsem šneka," zaznělo mi v hlavě. "To jsem neměl dělat," zaznělo jeho hlasem a já si to ještě jednou v duchu zopakoval, hlasem už svým, a mezitím mi docházelo, že jsem ty věty slyšel bezmála před chvilkou, vlastně před několika okamžiky, když jsem přišel do kuchyně s obědem a děda si jej odnesl k plotně, a tehdy snad někdy prohodil ta slova, jejichž význam, ba jejichž sama existence mi vyvstala až teď, jako by se tehdy zachytila jen v nějakém předpokoji vnímání, ve schránce, která uchová jejich vjem, avšak čeká, aby mu dala zúčinkovat až později, v momentě nahodile vybraném podivnou, nevypočitatelnou zvůlí. "Mohl jsem se svalit," vzpomněl jsem si ještě. A je možné, že toho řekl mnohem víc, já už se nepamatoval na nic.
    Bylo mi zvláštní, že jsem ty věty tak snadno přehlédnul a vnímal celou tu uplynulou chvíli jako soustavu žluklého ticha, v němž jen mé rozpaky bušily jako kladiva do kolejnic, takže musely přehlučit i to, co ve skutečnosti reálně proznělo a co já buď nevnímal nebo nechtěl vnímat, sám jsem se pořádně nemohl domyslet a zkoušel se tedy alespoň dohledat, dopátrat v zpětném probírání těch nezměrných homolí času, jež se vždy převalují navzdory člověku, navzdory jeho možnostem i schopnostem. Co mi tedy diktovalo vnímat dědova slova jako nicotná - jako by nebyl vyslovil vůbec nic? Copak ten vjem stál v cestě mým myšlenkám, stál v ní natolik, že musel být odstrčen a svržen, aby se myšlenkám klouzalo hladce a nerušeně? To všechno by bylo dost dobře pochopitelné, kdyby však všechny mé myšlenky či spíše pocity nebyly vedly jen a jen k tomu, jak zoufale chci něco slyšet z dědových úst!, něco co by rázem rozbořilo to zející ticho, které jsem prý pociťoval silněji než kdy předtím. Prý! - kdo mi to takhle našeptal? Kdo mi nadiktoval ticho, běžela-li třeba právě v těch chvílích z dědových úst slova o šnekovi?
    "To jsem neměl dělat - mohl jsem se svalit!" A rozvzpomněl jsem se náhle docela průzračně na onen okamžik, kdy to děda řekl, vzpomněl jsem jasně, že jsem to skutečně slyšel, neomylně a ve vší příčetnosti. Že jsem to slyšel ale nevnímal; jako by mi to spadlo k nohám a já to nesebral - cosi mi zabránilo se sehnout. A tak jsem se vlastně nemohl ani zasmát té žertovné nepatřičnosti, když řekl "Mohl jsem se svalit!", v té chvíli jsem nehnul brvou a pousmál se až teď, před chvílí, když jsem na chodníčku v zahradě uviděl nakřáplou šnečí skořápku a vzpomněl si teprve potom na význam dědových slov. Ano, vždyť já se vlastně usmál, tak nějak hned a samosebou, cestou na lavičku, kdy jsem na to myslel, usmál jsem se a i ten úsměv jsem zažil nevědomky, rozptýlený návalem vtíravých reminiscencí.
    Přišlo mi to všechno v celé své nepostižitelnosti velice hloupé a jaksi nesmyslné. To už jsem seděl na rozklížené dřevěné lavičce, kterou jsme měli u domu pevně zapřenou o strom. Zapaloval jsem si cigaretu a nechtěla mi chytit, musel jsem ji přiclonit obemknutou dlaní, křísnul jsem zapalovačem, až se konečně rozsvítil a ozářil celou dlaň oranžovým světlem. Opřel jsem se do laťkového opěradla, až to trochu skříplo, a vydechl proud zmuchlaného kouře. Díval jsem se na nehybné větve ovocných stromů. A nemohl-li jsem nepřemýšlet o ničem, rozjímal jsem aspoň o strnulosti těch větví a o tom, jaktože se nepohne ani ta nejkřehčí na kraji koruny, když přitom plamínek zapalovače ustavičně zhasínal. Oheň bude asi ještě křehčí, říkal jsem si, snad ještě křehčí než kouř, neboť i ten, když uplývá z konečku cigarety, vydrží chvíli jen tak stát, a nic jej nerozfouká a nic jej nezamží než vlastní svéhlavá zákonitost; rozprchne se sám, bez přičinění, bez ovlivnění. Uplývá v své nezávislosti téměř ospale, kdežto v plamínku se odrazí každé zachvění, každé kolísnutí. Možná však kouř je stejně subtilní, akorát dík své prchavosti se umí rozmělnit a rozedmout až do takových rozměrů, v nichž se zdá stojatý. A plamen, kdyby měl tyhle zákeřné vlastnosti kouře, choval by se také tak. Ale nedokázal jsem si představit, jak by pak takový plamen, rozprchaný v lezavých, uplývavých oblacích, mohl vypadat.
    Když jsem cigaretu dokouřil asi do poloviny, přestala mi chutnat. Krok ode mě ležel pošpiněný lavór s dešťovou vodou, plavalo v něm už několik starších špačků. Nahnul jsem se nad něj a díval se, jak se tam pohupují zahnízděné v koláči matné hladiny, a pak jsem k ní nastavil i ten svůj ještě dohořívající a zkusil jej opatrně přiložit těsně nad vodu, abych smočil zatím jen špičku a trochu zkrátil doutnající vršek; dotknul jsem se vody, krátce to syklo a já pozoroval, jak nejen ten smočený ždibec ale s ním hned i celý popelný koneček naběhl vlhkostí a nasál se v jednom okamžení odspoda až k vrchu, voda se rozhemžila do všech doutnajících spar, takže všecek oheň naráz odumřel, jakoby napaden ničivým cizopasným organismem. Na špičce zůstal napitý černavý pupenec a když jsem odklepnul, strhl se celý, takže na jeho místě v konci nedopalku prosvitl nedotčený tabák. Cigareta vypadala uboze a ukřivděně jako mrzák s otevřenou ránou, hleděl jsem na ni zblízka a otáčel ji v prstech, abych názorně ohledal stopy té lačnosti, s jakou voda požírá oheň, když je bezbranný.
    Pak jsem ji zahodil k ostatním špačkům a zvedl se z lavičky, abych se vrátil do domu. Šel jsem pomalu a zádumčivě, jen z automatického pudu nezůstávat někde déle než je nutné, avšak také bez potřeby někam se vracet, a chtěl jsem, až budu v domě, projít co nejrychleji a dostat se k svému pokoji co možná beze slova.
    Dveře do kuchyně zůstaly nedovřené, jak jsem je nechal při svém úprku. Když jsem do nich strčil, vrzly. A tam na podlaze vedle linky s plotnou leželo nehybné dědovo tělo, rozmáchlé v hrozivém gestu zaskočené bezmoci, v tom posledním gestu, které v člověku vykřikne, než se sám sobě ztratí z očí, ležel tam podetnutý, avšak neotřesitelně klidný, jako poražený kmen s větvemi, jež dávno nemohoucí ještě sahají po výšinách a strnule prosí, ačkoli jejich plamen je už jen maskou plamene. Pocítil jsem v hrudníku drtivý stah, němou tíhu, která se hned potom svezla dolů k břichu a možná až k rozkroku, hladce sklouzla, tak samosebou, jako by tam odjakživa pro ten případ měla nějakou připravenou cestičku. A někde tam dole se tíha zakousla a zůstala vězet.
    Pod hrncem na plotně ještě hořelo; to bylo druhé, čeho jsem si všiml. Jen jsem stál a hleděl tím směrem. Zpod hořáku podloudně unikal lehounký čpavý zvuk, oheň se strnule zachvíval, rozřazený v prstenec drobných modravých plamínků.
    Najednou jsem nemohl strávit obě věci dohromady, šlo mi to nějak přes sebe; když jsem se upjal na dědu, zhoupnul se do toho planoucí hořák a když jsem úzkostně pohlédl na něj, cosi mě stáhlo zpět k ležícímu tělu. Jako by oboje bylo stejně podstatné, v hlavě mi tloukla a sršela stříbrná lékarnická závažíčka, mrzce a dotěrně dorážela na obě strany, vždy jedno zde a druhé tam a čím dál rychleji, každý dopad byl kovově ostrý a každý mě činil těžším a těžším, až jsem se skoro propadal; jako bych zaboha nebyl s to rozlišit, co z těch dvou věcí je vlastně v nepořádku. Udělal jsem pár kroků a stál jsem přímo nad dědou. Nemusel být mrtvý. Já však už na to tělo nehleděl jako na tělo; hleděl jsem na gesto smrti, jednoduché a přece nenapodobitelné, v němž zákonitost a nahodilost se propojují v cosi jediného, nezměnitelného, cosi, co již je dáno jednou provždy. Tohle je smrt, opakoval jsem si, tohle je smrt, běhalo mi hlavou, jako bych se ta tři slova učil nazpaměť. Dýchal jsem v hlubokých délkách a cítil, jak se mi hrudník vzdouvá dovnitř a ven, tlak ale někam zmizel, dýchalo to samo a já byl jen svědkem, všechny běžné impulsy jako by přicházely odněkud zvenčí, i údery srdce tušil jsem mimo sebe a klubko všech smyslů i nervů do sebe spletených se svezlo někam do cizí náruče, která teď sebevědomě vedla moje kroky, ujišťujíc mne o své neomylnosti jemnými důvěrnými hmaty.
    Najednou jsem v tom všem objevil jakési až tepelné bezpečí, tušil jsem jistotu více než kdy jindy, a právě napětí, jež neustále bzučelo mým vědomím, transformovalo se v podivný element, jenž oné jistotě dával výsledný smysl. Byl jsem svědkem své vlastní vůle v tiché, povolné nezaujatosti, která mne jistila, ať bych byl udělal cokoli.
    Konečně jsem pocítil nutnost otočit knoflíkem a vypnout plamen hořáku. Natáhl jsem se přes dědovo tělo, přes to ztělesněné gesto smrti, a opakoval si svá tři slova, jedno po druhém jako rozpočitadlo, prvé druhé třetí, ačkoli jsem přesně nevěděl, jestli je dobré jim věřit nebo spíš jestli to vůbec dokážu, ale tak nebo tak, aspoň ta slova sama o sobě již pro mě byla platná a zdálo se mi, že jako ona posilují mě, tak i já je posiluji, jakkoli jsem se jich děsil.
    Vypínač cvaknul a plamen se ztratil. Černý hořák teď vypadal uboze a sešle jako planá, bezzubá čelist, v níž navěky zhasnul život. Pomalu jsem vydechl. Tahle věc byla vyřízena; a zbylo to druhé. Chvíli jsem stál, rozkročen nad tím obrazem nehnutého těla, letmo jsem těkal po faldách v oblečení, zkamenělých poryvech šatů, viděl jsem i zápěstí v plátěném rukávu, rozevřené klidně a široce, že se snad zdálo ještě žít, stříbrné kolo hodinek, jež jakoby jen mimoděk odloženo opíralo se hřbet ruky, pleť trošku pobledlou leč stále sytou, vnímal jsem tu pleť všude kde prosvítala z šatů, jen obličej jsem míjel oklikou, neboť tvář je nejčitelnějším listem a já se ho stranil s jakýmsi tupým studem, obával jsem se všeho, co bych si v něm přečet' a co mi neřekl žádný z těch opatrných, těkavých pohledů.
    Mohl být mrtvý a také nemusel, já však to vnímal jako smrt a dál už nepřemýšlel; rychle jsem couvnul a hleděl se vzdálit, chtěl jsem být pryč a z dosahu.
    Venku jsem si zapálil cigaretu. V hlavě se mi stále kolébal tichý, potutelný pocit, že teď už je na všechno spousta času, dědova strnulost udávala opájivý takt celé přítomné chvíli, rozpouštěla ji v prchavé bezčasé zlomky, jež se tu vznášely v ovzduší a plnily je zdáním věčnosti a nesmírnosti.
    Pak jsem zase uviděl toho hlemýždě. Napadlo mě, že možná ještě žije, protože děda ho jenom přišlápnul, že možná žije a trápí se ještě odvčera, a už jsem chtěl udělat pár kroků, abych to pro každý případ dokončil, jenže se mi v tom všem zase objevil ten malátný obraz, děda ležící v domě mezi stěnami kuchyně, a já nemohl vykročit, jen jsem se trochu zakymácel na místě. Ta připomínka mne opět stáhla k sobě: pokud už něco dělat, pak bych měl přece jen vykročit spíše do domu a hlemýždě nechat - vybavil se mi děda a pak zas hlemýžď a takhle ještě jednou po sobě, a potom mě cosi zevnitř šťouchlo a vhrnulo mi do hrdla zrychlený proud, náhle mnou otřásl a já se nemohl bránit; vyšlo to ze mě prudce, sykavý výdech, který mi rázem vyhnal z úst všechen cigaretový kouř a hrkavě jej pustil ven v drobných rozkouskovaných poryvech. Roztřásl jsem se, aniž bych sám sebou vládl, chvěla mnou ta cizí náruč a já byl jen svědkem, ba přihlížel jsem tomu s urovnaným klidem, jenž mi tkvěl nehybně v útrobách co jakýsi svéhlavý středobod, spolehlivé těžiště, držící vědomí v jediném pevném ujařmení. A cítil jsem, jak tenhle klid pozvolna bují a v tom bujení mění svůj tvar, ostře se hrotí a šikuje, a že také ta cizí náruč v svém třesu nabývá drtivosti, obě strany se staví proti sobě a já bych měl zasáhnout, protože pokud nezničím jednu nebo druhou, pak spolu svedou vzájemný boj, v němž ale padnu nejprve já. A věděl jsem, že proti cizí náruči nezmůžu nic, a tak se musím postavit na její stranu.
    Cigareta mi spadla z ruky - buď sama vyklouzla nebo jsem ji pustil. Trhl jsem nohou a mocně dupnul, třel jsem pak podrážkou o zem, až se cigareta úplně rozmazala. Cítil jsem potřebu vyrazit k pochroumané hlemýždí hrudce a učinit na tom místě to samé, ale cosi mi nesmiřitelně bránilo a drželo mi nohy přitištěné k zemi, pokud jen trochu zašilhaly směrem k chodníčku s ulitou. Dal jsem se tedy dveřmi do domu a vrátil se zpět do kuchyně. Nahnul jsem se nad dědu a zkoušel se ho dotknout. Věděl jsem, že tím dotykem svůj klid definitivně zdusím, tak jako tenkrát špaček o hladinu vody, že ten dotyk bude mnohem mrazivější než mohl být pohled do dědovy tváře, jemuž jsem se ještě před chvílí tolik vyhýbal. Ale bylo to nutné. Onen kolébavý klid musel zmizet, než ty dva šiky o sebe křísnou a vymáčknou ze mě poslední dech.
    Skláněl jsem se nad tělem zrovna jako tehdy nad lavórem a když jsem se dlaní přiblížil, vyrazil jsem rychle posledním pohybem, až se všechny prsty křečovitě přitiskly k trupu pod pletenou vestou, jejíž oka mě dráždivě šimrala, možná však se mi šimrání jen zdálo či pocházelo úplně odjinud, a kdesi uvnitř to skutečně syklo a všechen klid byl rázem ten tam. Chňapal jsem rukou po dědově trupu a pokaždé ji strnule zatnul, abych tím otupil svůj hmat, abych uškrtil ty cizopasné vlny, plazící se a vzlínající z jednoho těla na druhé, ty proudy žahavé pěny, sršící v dotecích živého s mrtvolným. Ohledával jsem tělo překotnými nárazy dlaně, rejdivým pohybem prstů, sem tam jsem stiskl nějaký záhyb na šatech a zuřivě jím zatřepal; cloumat samotným tělem jsem se bál.
    Ale děda se nepohnul. Naráz mi došlo, že v tomto ohledu nezmůžu nic. Vlastně jsem to musel tušit už předtím, musel jsem cítit, že na dědu vůbec nesahám z důvodů nějakého vzkříšení; ani jsem si vlastně nepřipouštěl, že by se něco takového mělo stát, protože to zkrátka v tu chvíli nepatřilo do řádu věcí a já, ačkoli jsem řád věcí nemohl předem znát, snad bych byl alespoň instinktivně rozpoznal, kdyby byl porušen. Děda se ale nepohnul; tichý řád trval. Klečel jsem na podlaze kuchyně, chvějivě oddychoval a vnímal celou tu zvláštnost, s jakou teď běžely okamžiky, podivnou nutnost, jíž jsem se musel tak bezvýhradně podřídit, přestože jsem věděl, že moje počínání je předem beznadějné. Jenže ta nutnost se živila právě beznadějí, a já se s ní tedy musel smířit, ba musel jsem se s tou beznadějí spřátelit.
    Klečel jsem tam obepjatý cizí náručí, neboť bezútěšným ohmatáváním dědova těla pohasly zároveň poslední zásvity mého klidu, zdušeny stiskem, který již ztratil všechnu něhu a namísto pokojného objetí se stal spíš nelítostným jařmem. To již nebyla náruč; bylo to řemení, které mne stahovalo a drtilo, a já jako bezvládná snítka zkrucoval jsem se v jeho vleku. Nejprve to bolelo. Potom však, když mě to ponouklo, abych se sebral z podlahy, a táhlo mě bezmocného a pomačkaného přes práh kuchyně k telefonu, začala bolest tichošlapně ustupovat, to jak jsem řemenům uvykal, a cítil jsem znatelně, jako by i jejich tíživý stisk poněkud matněl a jaksi uvykal i on mně.
    Sednul jsem k telefonu, který stál v předsíni na nízkém dřevěném sloupku vedle vázičky s uschlými květy; jeden z těch květů, přepadlý přes vrch, povaloval se poblíž číselníku. Když jsem jej spatřil, píchlo mě pod srdcem, jako by mi tam někdo dloubl ostruhou. Snad to dloubnutí znamenalo vskutku pobídku, jakou se pohání kůň: měl by jsi spěchat - spěchej! A tak jsem zvedl sluchátko a vytočil jedničku a dvě pětky, čísla vrnivě postupovala odzdola nahoru k vrcholu kotouče, protože děda měl ještě otáčivý číselník, a mně do toho vlezla zase ta tři slova, každé vybylo na jednu číslici, a tak jsem při každém tahu neslyšně vyslovoval: tohle - je - smrt, a přitom jsem pořád koukal na ten spadlý květ s rezivými lístky úzkostně zkroucenými v usušenou masku někdejšího plamene.
    A řemení se už skutečně trošku umírnilo; svíravý stojatý tah se teď přeměnil v přerývavý puls, naléhavý leč pravidelný a čímsi smířlivý; a tělo, tolik už otlačené, uvyklo sevření a cítilo je stále míň. Brnivé stisky mnou pronikaly tam a zpět jako na kyvadle, já však to kyvadlo přijal za svoji součást, nechal se jím určovat a vést. Tlak, tím že jsem se mu nebránil, jaksi se stáhnul, a já, zbavený síly i vůle, stahoval jsem se zároveň s ním, nechávaje se vléci již jen tajemným řádem věcí, který jsem stále kdesi okolo úkosem pociťoval. Byl jsem zcela ve službách svých řemenů.
    Do telefonu jsem koktal, slova jak zlomená párátka odskakovala mi z paměti hned co jsem je použil, s vypětím jsem se pokoušel zachytit alespoň řeč, která mi v sluchátku odpovídala, ale několik jejích nárazů mne lehce povalilo a pak už jsem vlastně jen přihlížel hovoru dvou cizích lidí; ten, který mluvil ve mně, mi byl stejně neznámý jako hlas na druhém konci drátu.
    Protáhlo se to asi déle než třeba; ale když to skončilo, pamatoval jsem si stěží jen to, že jsem jim řekl adresu domu a také že můj děda je možná mrtvý.
    Než přijeli, trochu jsem se uklidnil. Odkudsi ve mně se zase vynořil cíp něčeho, co jsem poznával, co mi zas blízkým přísvitem připomínalo mou vlastní existenci. Nejprve pokradmu, ale pak víc, jako by někde v tom obmykavém korzetu vykoukl maličký otvor a ten se roztahoval, šíř a šíř, aby jím mohl téct stále hustší proud, a tak ve mně ta svěží, konejšivá hladina pomalu stoupala, až jsem si s hlubokým vydechnutím mohl alespoň lehce a opatrně osahat svoji obnovenou mechaniku, dotknout se konečně sebe sama.
    Seděl jsem venku na zápraží s lokty o stehna, tvář v dlaních, a hleděl zahradou na ulici, když se tam před domem objevila sanitka. Pak jsem je dovedl do kuchyně, sám zůstal u prahu a pomalým pohledem se díval po tom těle, které v svém rozmachu ztuhlo jediným gestem, a ten doktor, už když vešel, poznal to gesto také, aspoň se mi zdálo, že nějak srozuměně pohnul hlavou, a všechno potom probíhalo rychle, tak rychle, jako by tu nebylo co zpochybnit, jako by bylo všechno předem spočítané a teď jen zbývalo výpočet obtáhnout a zakroužkovat.
    Doktor pak vstal od těla, řekl mi, že se už nedá nic dělat, a já konečně uslyšel nahlas to slovo - mrtvý. Když je vyslovil, ozvalo se zas pod srdcem štípnutí ostruhy. A já si uvědomil, že na to vůbec nejsem připraven, že nejsem připraven slyšet to z cizích úst, protože teprve cizí hlas má zvučnost kladiva, jež surově odklepne ortel a učiní jej jistým, neodvolateným. Teprve cizí hlas je stvrzením a odhalením; proti němu se všechno až do té chvíle ukázalo být jen soukromou hrou, jejíž pokrytecký oblouk budí zdání neměnnosti, ve skutečnosti je však svévolný a elastický. Zaříznutím doktorova hlasu se mi vše prožité otočilo naruby, zklenutý řetězec minulých okamžiků se vlnivě otřásl a já náhle spatřil jejich prozrazená dna, zrezlá a děravá, atrapy s proláklými otvory, jimiž jsem nechal unikat vjem pravé skutečnosti, aniž bych si to byl uvědomoval. Vždyť já celou tu dobu vskutku skrytě a nevědomky vnímal vše jako hru, před jejímž ortelem se lze vždycky odvolat, ta tři slova byla pro mě říkankou, jejíž pravý smysl jsem odmítl přijmout, jakkoli jsem se přitom domníval jej chápat. Došlo mi to až teď, když z cizích úst vážně a nezvratně zaznělo slovo, jež předtím se jen skrývalo zakukleno v poklidném bezpečí mé nevědomé hry a teprv teď se prozradilo svým skutečným významem.
    Či spíš to bezpečí bylo zajetím, jímž mne ta kukla proradně svírala, jímž škrtila mé smysly a oblouzela mi rozum. Byl jsem bezbranným vazalem. Kukla mě v sobě držela, připouštějíc mi jenom svůj obludivý svět, určovala mě k bezbranné slepotě a já se dal ovládal stále víc, dokud se z okolí neozval prozřetelný hlas; ten hlas mohl patřit komukoli - hlavně že pocházel zvenčí.
    Kdyby v mém životě nebylo takových hlasů, kdybych se musel spoléhat jen na ten svůj vlastní, zakuklený uvnitř spletité obmyslné sítě, pak bych se s pravou skutečností nikdy nepotkal. Jednal bych stále setrvačníkem svého bludu, skutečnost vážil bych na mísách slepých vah, s olůvky, jež budí dojem zákonité tíže, jsou však svévolná. A hrál bych takhle pořád a skutečnost neviděl skutečností, ať bych si namlouval cokoli. Až okamžiky střetnutí, tyhle náhlé zkraty dokáží narazit krunýř vnitřní slepoty a rozlít tam dovnitř čistý proud, byť ten proud bývá leckdy chladivý. Snad je to v lidské přirozenosti, potkávat skutečnost než v kratičkých žahavých záblescích, snad i ti ostatní žijí povětšinou zakukleni v světy svých zvláštních her, a skutečnost toho, co žijí, poznávají teprve když se jich vlastní život dotkne skrze cizí hlas, a v tom je ohromný půvab skutečnosti, že vlastně pochází z tohoto napětí vzájemných dotyků, v němž jeden, byť sám také žije ve svém bludném kruhu, druhému může poskytnout zrcadlo pravdy.
    Doktor, který mi oznamoval smrt dědy, spatřil tu skutečnost rázem - neboť se ho netýkala. To až skutečnost, která je blízko, člověka zahltí, zamží mu pohled, a on pak ošáleně těká, neschopen čistého vidění. Čím je skutečnost blíž, tím větší tmou se zahaluje.
    Doktor tu větu vyslovil, a tak vynesl mimo můj zaslepený obvod; tím novým objevem pukla stará slupka a já to škubnutí ucítil hluboko v ledví, ozvalo se ostře a rázně, a zároveň s tímto zatrnutím přišlo hned nové, jež muselo zákonitě následovat: pocházelo z holého přijetí té informace, opravdového a vlastního pochopení, že děda nežije, že už nikdy nebude žít. Vlastně jsem nemohl dost dobře rozeznat, zda ve mně uhodilo dvakrát nebo jen jednou, zda ta dvě pohnutí nebyla jen jedním nedílným, či zda se jen pro rychlost onoho intervalu nedalo odlišit jedno od druhého. Kdybych však mohl cítit obě dvě zvlášť a odděleně, pak by asi to první zaštíplo svědivě, druhé však by bylo mnohem bolestivější, to druhé, jež ve mně odpovědělo strohému zjištění a zvěstování dědovy smrti. Cosi se do mě vtlačilo a drželo mne v sevření, a takhle, s břichem staženým, jsem poslouchal dál, co ke mně mluví doktor v bílém pracovním obleku.
    Zatímco zřízenci nakládali mrtvé tělo na nosítka a opatrně je odnášeli přes práh a předsíň ven z domu, doktor mi říkal, že zatím nemůže tušit, čím nastala smrt, a ptal se mě ještě na nějaké podrobnosti, které jsem neřekl v telefonu. Zopakoval jsem znovu, že jsem nebyl u toho, když děda od plotny spadnul, šel jsem se provětrat ven a kouřil jsem cigaretu. Ptal se, jak dlouho jsem byl pryč.
    Jako by do mě strčil, hrklo to a slova se ze mě začala hrnout, naráz, přes sebe, říkal jsem, že nevím, jak dlouho to trvalo, hlas se mi nabíral a zvedal, úzkostně vyskakoval, jako by se dusil a potřeboval na vzduch, seděl jsem prostě na lavičce a kouřil cigaretu, pak jsem se zvedl a šel zpět a uviděl dědu ležícího a to je vše, opakoval jsem, to je všechno, co můžu říct. Doktor chviličku mlčel, pak řekl úplně klidně, že chápe jak mi je, a potom stejným tónem mluvil ještě chvíli, zatímco já nechal svůj dech vyskakovat krkem nahoru a dolů, až přece jen trochu slehnul, a mezi doktorovými slovy jsem vyrozuměl asi to, že našel dědu se zapadlým jazykem, takže je teoreticky možné, že došlo k zadušení, ale dalo by se to vyloučit, protože pravděpodobně smrt nastala dřív, než by se něco takového mohlo stát. Zpozorněl jsem. Jako by mi v hlavě zamávalo hejno ptačích křídel a zvedlo čeřivý vír, jenž mi rozevlál několik myšlenek najednou, že jsem kteroukoli z nich mohl jen stěží zachytit. Jako bych ještě očekával nějaký dodatek, vyčinění, ale doktor to přešel už jen otázkou, zda děda netrpěl epilepsií nebo chudokrevností, na to jsem rychle řekl, že děda takhle nikdy neomdléval, že ale o jeho zdravotním stavu nevím dohromady nic a lékař pokýval hlavou, jako by to všechno znal předem. Dál se na nic nevyptával, jen dodal, že brzo zjistí příčinu smrti a že mám zavolat ještě dnes. Doprovodil jsem jej k prahu a koukal se za ním, jak odchází k sanitnímu vozu, kde uvnitř, někde v jeho útrobách, odpočívalo to tělo, připravené už jen k posledním věcem, tělo určené ohledávajícím lékařům.
    Bylo nutné zavolat rodině, nejprve mojí mámě a potom dalším příbuzným; snad bude stačit máma, napadlo mě, a ta zařídí všechno ostatní, pak ale, ještě než stihla přijít protichůdná myšlenka, polil mě dech horkého, nasládle zkaženého vzduchu, ovál mi celý obličej a s ním se probudila již známá síla, která mi počala zespodu požírat hrudník, slyšel jsem jenom tu připravenou myšlenku, jak užuž našlapuje a chystá se namítnout, že nelze nechat všechno na mámě, bude-li přece určitě ještě vyděšenější tak náhlým a surovým vpádem, ale jen jsem ji zaslechl, už mě to skříplo, přidusil mě už jenom ten tlak, který se nahrnul v jejím předvoji, a věděl jsem, že jakmile bych ji celou pustil dovnitř, semlely by mě obě myšlenky mezi sebou, neboť v tu chvíli už nebylo v mých silách, abych se snažil je urovnávat, abych vůbec mohl koncentrovaně uvažovat nad jedním nebo nad druhým. V náhlém popudu uniknout všemu, co takto bezodkladně naléhalo a dotíralo, vzdálit se aspoň na chvíli a utéct někam, kde budu moci trochu spočinout, v tom náhlém vytržení jsem se dal do kroku. A jakmile jsem učinil první pohyb, cítil jsem jasně, že jsem to skutečně jaksi nechal za sebou, že jsem vyklouzl aspoň na chvíli.
    Usedl jsem na svou rozklíženou lavičku a vytáhl si cigaretu. Hleděl jsem na mihotavou stužku kouře a nechal s ní volně a vzdušně unikat i své myšlenky; rašily třepetavě jedna za druhou a ztrácely se v dálkách, uplývaly a mizely tak samozřejmě jako se z mysli budily nové a já je mohl pozorovat nestranně a mimoděčně, jako bych byl jen náhodný svědek, prchaly v tenkých vlnkách, jež vskutku přijaly svévolné skupenství kouře, bylo jich bezpočet a místy zas jedna jediná, snoubily se a rozpojovaly, ladně se stáčely a svinovaly v mlhavá klubka, která se kolébala svobodná a nepochytitelná kdesi mezi vědomím a podvědomím, tam, kde je nelze tvarovat ba ani nahmatat, sama však také neohrožují, klidná a spočinutá v jakémsi přeludném příměří. Klubka myšlenek se vlnila a roztáčela, já však je nevnímal jako ideje, ale spíš jako neutuchající samohybné obrazy, iluminace, vzlínající v spleti nekonečných tahů a nákresů, v nepřestajných poryvech zákrut, tvarů, barev, a všechny ty kompozice se sbíhaly v tichých, šeptavých slovech a slaďovaly se v jednom rezonujícím proudu, jemuž jsem nepohnutě naslouchal.
    Byl to proud těkavých vzpomínek na dědu, proud sotva slyšitelný a sotva postižitelný. Odplýval v hladkém ulpívání kratičkých výjevů, ozýval se jemně jako tikot nástěnných hodin, které už dlouhá léta visely v obývacím pokoji; ten tikot jsem vždy vnímal uvykle, jako by byl přirozeným dechem celého příbytku, a přesto jsem se ho nějak bál, nějak utkvěle a samočinně, byť jsem si tenhle strach stěží připouštěl.
    Pod těmi hodinami jsem dědu často vídal sedět v křesle a pročítat noviny. To často zdvíhal hlavu nad jejich stránky a nahlas se poděloval o právě přečtené řádky. Měl mě rád, musel mě mít rád. Nic jiného jsem si vlastně ani nedovedl představit.
    Seděl tam v křesle i dnes, než jsem odcházel s kastlíkem pro oběd, seděl tam ještě když jsem se vracel, a pak se ve výklenku dveří objevila jeho tvář. Chňapnul po kastrólu a já tam stál, utopený v závrati, která mi zmlžila i poslední dědova slova, vskutku poslední slova, co mi kdy děda mohl říct. Zaznělo mi to zase, vstalo to z paměti plasticky a ostře, jako z nějaké akustické rytiny vevnitř mé hlavy: "Přišlápnul jsem šneka. To jsem neměl dělat - mohl jsem se svalit!" Hláska po hlásce v přesné reprodukci dědova sršivého hlasu, jako by v tom okamžiku skutečně přicházely z jeho úst - jak se mi mohly ozvat pojednou tak věrně, o tolik jistěji než když jsem tu na lavičce seděl minule? Snad se ta věta tvrdila časem, jako by kdysi měkce uhnětena a nyní zvolna zasychající. A bál jsem se, až jednou ustrne v nejostřejších tvarech a bude mi brnět v hlavě až do konce života.
    Jako by věta ožila dědovou smrtí. Vždyť jsem teď v sobě naslouchal hlasu někoho, kdo už není; když jsem na to pomyslel, musel jsem se otřást. Ne, ta věta nemohla být živá; byl to odlitek něčeho dávno zemřelého, jen zkamenělá maska; jenže obludnost masek tkví právě v jejich dokonalosti - čím živější, tím děsivější, neboť největší hrůza se rodí tam, kde se živé pojí s mrtvolným, rozpory mezi jedním a druhým tu podléhají falešnému paktu, z nějž všemi sparami pročpívá hniloba; připomněl se mi panický děs, jaký jsem v dětství míval z voskových figurín.
    Dědova věta mi hučela v hlavě jako hlas figuríny a stáhla mne úzkostí. Proč jen ta slova zněla tak živě, když už nepatřila skutečnosti? Nebo se tu opravdu semknula nějaká neznámá zákonitost, jež nadýchla vzpomínku životem, právě když se vzpomínka stala posmrtnou? Snad se ten život musel někam přelít. Dědova památka mi ztuhla v tomhle precizním odlitku, vystupovala svým reliéfem v ostrých konturách a ty se naléhavě otáčely v mojí hlavě a zaznívaly těmi několika slovy. Čím živěji slova promlouvala, tím bolestněji byl pro mě děda mrtvý. "Přišlápnul jsem šneka..." Propast dědova zániku se rozpínala stále šíř, tak jak v mé poslední vzpomínce zdomácňoval jeho hlas. Dědova skutečnost se stále vzdalovala a já ji chtěl náhle přivolat zpět. Nic nemohlo být marnější než tahle propast mezi smrtí a vzpomínkou na život; jedno s druhým se vzájemně posilovalo a narůstalo, chtěl jsem se napřáhnout a smést to všechno pryč, ale doráželo to stále víc a já se nezmohl než na další obrazy, jež v paměti získavaly výrazu a barevnosti, počaly dýchat, jako bych je žil teprve teď, mnohem více než tehdy, když jsem jim přihlížel z bezprostřední přítomnosti.
    A spatřil jsem znovu dědu ležícího na podlaze kuchyně. A představil si jazyk uvázlý mezi patry, vecpaný dovnitř místo ven, jazyk vtlačený jako špunt, když sklouzne do láhve a nenechavě brání všechen přívod, vylouplo se to náhle, nejprve snad byla to pouze smyšlenka, ale pak, v jednom rázu jako by se zahřála něčím důvěrně známým, jakýmsi letmým dotykem, jenž však sílil, až se změnil v stisk, a moje představa se zabarvila vzpomínkou: ten obraz zapadlého jazyka jsem přece viděl už tehdy, myslel jsem na něj, rozkročený nad dědovým tělem, když jsem tam bez sebe trnul v obavě abych pohledem nezavadil o jeho tvář. A přece, jakkoli jsem se tam nedíval, stejně jsem tu tvář viděl, ba složil jsem si ji o to pečlivěji do každé podrobnosti a možná jsem tehdy, přehlížeje očima kdejakou faldu na jeho šatech, ve skutečnosti viděl jen obraz dědova obličeje a nejjasněji právě ten jazyk zavřený uvnitř úst, zapadlý do hrdla. A tehdy mě to napadlo. Už tehdy, někdy v té bezčasé chvíli nad podlahou kuchyně mě skutečně napadlo, že člověku, když omdlí, snadno zapadne jazyk.
    Potáhl jsem z cigarety a nechal ji zasyčet ve žlutém lavóru. Nedíval jsem se nikam, neboť ta nezvaná vzpomínka mi zavřela oči. Zkoušel jsem si ji vybavit znovu, v naději že tím zmizí, že se promění v nesmysl, ona však jenom sílila a každým dalším zpřítomněním se mi ukazoval nějaký nový její cíp.
    Vzpomněl jsem si, jak mnou ta myšlenka projela: v jediné chvilce, když jsem tam stál upjatý svěrací kazajkou čtyř němých stěn, jen odvedle tikaly hodiny a já pocítil nabíravý tlak v krku, musel jsem polknout a zároveň s ohryzkem jako by vyjelo to pomyšlení - co když dědovi zapadl jazyk? - Ať se mu stalo cokoli, mohl mu zapadnout. Ani jsem se nehnul, hleděl jsem jinam, jenom ne k bradě, k obličeji. Vzpomínka teď už plynula sama ze sebe, s děsivou hladkostí, že jsem ji nestíhal pojímat krok za krokem, ale až když se celá navršila, mohl jsem zpracovat výslednici, sebrat to naráz a se vší tíživou pachutí.
    Otevřel jsem oči a spatřil zase zahradu. Větve ovocných stromů stály jako ztuhlé, jen listy se třepotavě komíhaly v nahodilých závanech větru. Hleděl jsem zakletým zrakem do jedné z korun, dlouho a pronikavě, přikládal jsem si ten výhled jako vlaživý obklad, ačkoli jsem se vědomě nesoustředil na nic než na své zpytování; obraz listoví sloužil spíš jako smířlivá harmonie v pozadí.
    Pomyšlení na zapadlý jazyk mě tenkrát ani na chvilku neponouklo zkoumat věc dál, namísto toho, v záchvatu bojácné prchlivosti jsem sebou trhl a dal se na útěk. Ano, vskutku to vůbec nebyl jen tak obyčejný odchod, zjevená vzpomínka jej stanovila útěkem a já sám, tažený její otěží, musel jsem úzkostně přijmout tento nový výklad: utíkal jsem před vlastním svědomím, utíkal jsem před rozhodováním, utíkal jsem před jistotou jednoznačného ortelu, před vším, co se v tu chvíli srazilo a nakupilo nad představou zapadlého jazyka a čím já již neměl vůli se probírat, neboť mi hlava bez toho brněla už dost. A tak jsem radši utekl.
    Uvědomoval jsem si, že úvahy o mojí vině na dědově smrti jsou téměř bezpředmětné. S největší pravděpodobností byl děda mrtvý už při pádu či krátce po něm; nedovedl jsem si představit jiný důvod selhání než infarkt nebo mrtvici, neboť jak jsem řekl doktorovi - děda nikdy před tím neomdlel. Když jsem ho tedy poprvé spatřil ležet pod plajícím hořákem, těžko byl ještě naživu - potvrdil mi to přece i doktor.
    Nato mi vyvstal jeho obraz, postava u prahu zlehka se dotýkající veřeje dveří; obličej se mi už ztrácel, tehdy jsem se zdráhal hledět mu do očí. A s tím obrazem přivanul ještě jakýsi druhý jeho plán, závoj, který jej celý povlékl vkrádavým pocitem provinění. Ucítil jsem znovu ten ztěžklý vzduch, který jsem dýchal, když mi doktor povídal o zapadlém jazyku a možnosti zadušení a já v ten moment sklápěl zrak až někam k jeho nohám, protože i tehdy jsem tu slabost pamatoval, ano, už tehdy jsem přece musel vzpomenout na zapadlý jazyk, to jen snad ještě ta myšlenka nepronikla prahem vědomí nebo proběhla rychleji než bych se nad ní mohl v duchu zastavit, a tak mé tiché uzardění plynulo vlastním samoproudem, aniž by mi v něm svitla skutečná příčina. Už v tomhle momentě jsem o své vzpomínce věděl - jen si ji ještě nesvedl přiznat.
    Bylo to všechno vůbec možné? Seděl jsem tu na lavičce, vzpomínaje na žité chvíle, jež však tehdy jako bych nežil a jejich obsah vnímal poprvé až teď při vzpomínání, seděl jsem a vybavoval si dále, že přece jen byly už i jiné chvíle, v nichž jsem si všechno uvědomil, jenom si toho nestihl všimnout, a teprve teď jsem si všímal všeho dohromady, jedno porovnával s druhým, zkoumal následnosti těch jednotlivých uzlů a snažil se ze vší té spleti něco vyvodit. Nevěděl jsem co, neznal jsem přesně svůj cíl, jen cítil matné tíhnutí k čemusi zprošťujícímu, k něčemu, co by mi dalo očištění, neboť jen v něčem takovém jsem viděl možnost, jak zapomenout.
    Nebyl jsem na vině, dědovu smrt jsem nezpůsobil a byl bych jí nemohl ani zabránit. Kdybych byl sebevíc chtěl, nespravil bych nic. I kdybych sebevíc chtěl.
    A tak jsem vstal, otylý už ze všech nánosů, které se ve mně uhníznily a jež nešlo jen tak setřepat, vykročil jsem ve snaze vypustit z hlavy všechny ty živé obrazy, všechna ta oživlá slova, avšak jen co jsem to vždy zkusil, hned jsem o ně na každém kroku zase zakopával a musel je v zoufalství vláčet s sebou a s nimi ještě další, které se kvapem přidružovaly, řičíce potom v houfném rachotu jako halda harampádí, a tou haldou jsem byl zavalen k neunesení, čímž se má chůze stávala kolísavou a chvějivou. Shrbený jsem se potácel po betonovém chodníčku, či se mi aspoň zdálo že se potácím, už jsem si zas nebyl příliš jistý, zda tudy kráčím já či za mne prochází někdo jiný, bylo mi úzko a najednou mně pod podrážkou něco ruplo, v prsou jako kdyby mi uhodil zvon, a já pomalu došlápl až k zemi, s očima otupěle přivřenýma a dechem zaťatým, a musel jsem se zastavit, aniž bych věděl proč, zkrátka v té chvíli cesta nevedla dál.
    Myslím, že byl už mrtvý než jsem na něj šlápnul. Ale to křupnutí, to pozvolné, drtivě loudavé rozlousknutí mi zahřmělo v spáncích a roztřáslo mi před očima celý svět, že jsem se skoro rozplakal.