SLOVA Z KRAJE DUCHŮ
(Sny z let 96 - 97)

Kuba Řehák


     Zimní noci. Třída na gymplu. Tma by se dala krájet - hustá, neproniknutelná. Jen lavice vydávají matný lesk. Mluvím s Jitulí, cítím její horký dech. Pomlouvá Pepu, říká, že všechno opakuje jen po básníku Williamu Blakeovi, já namítám, že Pepa je originální člověk. Cituje několik veršů a já zjišťuju, že to není Blake, nýbrž Morrison, jehož tvorba se Pepovi zamlouvala.
     Chceme se s Jitulí milovat. Otočím ji čelem ke stěně, klečím na kolenou. Jitule je najednou nějak tlustá.
     Náhle jsme v podivném domě, všude krémový nábytek, škvírami profukuje nepříjemný vichr. Padá sníh či jinovatka. Nepředstavitelný mráz. Zavřeme se na záchod a tam se konečně spolu chceme vyspat, je ale taková zima, že odkudsi musím schrastit deku - je vojenská a zmrzlá. Objevuje se stařenka a posílá nás do jiné místnosti. Za sklem vidím siluety pánů v cylindrech. Dobývají se do dveří, lomcují s klikou.


     Profesorka Bušíková tvrdí, že Husák měl v Národním divadle celý aparát call-girls, z hereček a baletek. Snad kdesi v podzemních šatnách a propadlištích. Dokonalé. Představuji si to asi takto: plechové dělnické šatny a kolem toho rudý samet. Dále pak tvrdila, že v Luhačovicích šli jednou všichni do divadla ve vytahaných teplákách a rádiovkách. Inu zdá se, že surrealistů je na tomto světě víc než dost.


     Plujeme ve vodách spánku a on je nám vzduchem i krví. A když se ráno probouzíme, nemůžeme nikdy popadnout dech, dusíme se - vysušení jako po transfuzi, protože vzduch i krev, z níž jsme v noci žili, tu pojednou není.


     Nahá dívka - tedy spíš polonahá se v polorozhalených šatech družičky vznáší u stropu, za ruku drží nemluvně - také ve svatebních šatech s andělskými křidélky.


     Bože, chraň všechny lidi, i když to jsou svině a kurvy. Amen.
(Jan Křesadlo)


     Zdálo se mi o tanku Vladimira Nabokova. Byl to obrněný terénní džíp se dvěma tajnými místnostmi. Poprvé jsem jej objevil v noci na poli společně s Filipem a chtěli jsme odjet kamsi do jižních Čech. Podruhé jsem jej objevil za prosluněného rána u kuchyně gymnázia - chtěl jsem k němu zavést Pepu a Jituli, aby měli soukromí, ale tank zmizel a zůstali po něm jen obrovské igelitové pytle. Kopáči pracující opodál po mně házeli hlínu, když jsem po bočních schůdkách utíkal zpět do hodiny.


LESZEK ENGELKING

- - -

To já jsem vypil měsíc
Teď koluje v mých žilách,
To já jsem spolknul slunce,
Teď spaluje mé vnitřnosti.

Přijdi ke mně, jasná panno,
Navrať, prosím, světu slunce.
Přijdi ke mně, černá panno,
Navrať, prosím, stín mým tepnám.
Přijdi ke mně se stříbrným mečem,
Střetneme se spolu ve tmě.
Přijdi ke mně se zlatým štítem.
Abych příliš nezranil tě.
Doprovoď mě na břeh řeky,
Černé řeky, chladné řeky
Půjdeme k ní podle hmatu,
Napřed labyrintem města,
Potom štolou krví černou.
Budeme se koupat v řece,
Mně poteče stříbrná krev
A vyteče ze mne měsíc,
Vyteče s mou krví do tmy.
Vyjde ze mne rudé slunce
Naproti tvé jasné krvi,
Bledým plátkům, vonným plátkům,
A vykrvácím černou krví
A zůstanu sám v temnotě.


Sen z 4. 5. 1997

     Byl jsem s Jitulí na křižovatce u železničního přejezdu v Brodě. Ukazovala mi, co pro ni vyrobil Pepa, aby mohla bezstarostně a bezpečně přecházet každou silnici. Byl to jakýsi miniaturní padací most posazený v ocelové kleci. Vše natřené matnou černou barvou. Konstrukce září ve slunci. Je to cosi mezi roštem na pálení, klecí a padacím mostem. Stroj se položí na vozovku. První část mostu je upevněna na dvou lesklých tyčích. Vynález je pokrytý množstvím kabelů a drátů. Na tyčích blikají semaforová světýlka...
     Takže jak se to položí na vozovku, počkám, až se rozsvítí zelené světlo, které znamená bezpečí. Mosty se automaticky spustí, já po nich po čtyřech přelezu na druhou stranu...
     Tak mi to Jitule říkala, takový dárek od Pepy dostala. Nic není skutečné a vše je pravda.


Sen z 6. 8. 1996

     Ubytovna. Rozpadající se hotel. Kasárna. Muzeum.
     Vše a nic z toho. Palandy, chodby, vyšlapané koberce, oprýskané špinavé zdi, zima. Železobeton. Tady jsem žil svůj život. Znovu potkával A., znovu o ni usiloval, znovu marně, hloupě, komicky. A. byla změněná k nepoznání, hlava se zvětšila, ztvrdl a zčernal nos, vlasy také. Ta tam byla ona slámová kštice, která A. ve vzpomínkách dodávala nádech jakéhosi zlatého oparu, jenž zakrýval rysy tváře. A v této železobetonové hrůze se A. ztrácela a znovu objevovala v pokojích i v jakési zahradě, plná smetí a rezavého šrotu. Často jsme hovořili v kuchyni a v podkroví. Byl jsem snad odvážnější a otevřenější než v běžném životě, ale A. mne odmítala.
     A jednoho dne do hotelu zavítala slavná orientální pěvkyně. Fialový oděv, černé vlasy, vyklenuté zuby. Fialové pomocnice. Táhla s sebou jakýsi stůl, obložený žehavými uhlíky. Radostně jsme s A. kolem stolu tančili, pěvkyně zašeptala, že mi vyloží osud. Čekal jsem. A dál, jak to bylo dál? Ach bože, to opravdu nevím.


     Budeme se cizí, až se potkáme.


Naďa: Musíš se s tím smířit, Kubo. Holky jsou a holky nejsou. Bylo to hezký, ale já už to vracet nebudu. Ublížila jsem ti, ale nedá se nic dělat.
Já: To je ale kruté.
Naďa: Je to kruté.
Já: Asi jsem naivní a staromódní.
Naďa: Taky jsem byla naivní. Teprve v Praze jsem si uvědomila, co vlastně chci.
Já: A co chceš?
Naďa: Já nevím. Kubo, zapomeň na mě. Za rok za dva si najdeš novou holku. Chceš slyšet pravdu?
Já: Ne, pravda bývá krutá.
Naďa: Pravdu znám jenom já.
Já: Láska obtěžuje.
Naďa: Má to své výhody a nevýhody.


Mohu těm, co trpí, pomoci tím, že jejich utrpení ukážu?
Myslím těžko.
Ti, kteří trpí, potřebují zapomenout
a nejlepší zapomnění je smích.


Milý Dejvo,

     píšu ti dopis, ve kterém bych ti rád vyprávěl příběh. Já snad ještě nevím jaký nebo o čem. Ale můžu říct, že hrdinou budeš ty a také Naďa, možná budete vystupovat pod jinými jmény, to teď není důležité. Ten příběh, to budou mé nejtemnější obavy, nejpošetilejší doměnky, nejhorší možnosti. A také nejbarvitější sny. Víš, já věřím v zaříkání, v to, že zlo zmizí jak pára nad hrncem, pokud to zlo vyslovím.

     Ve Vlčnově se při určitém druhu tance používá šavle. Moji hrdinové budou šavle používat při jakýchsi novodobých rituálních soubojích. Budou také pít rituální nápoj ne nepodobný tequille. Ve vesnici bude všechno, co vesnici dělá vesnicí. Zemědělství, obyčeje a starci, zábavy.

     Často druhým závidím to, co sám nemám, a přitom by stačilo jen trochu se porozhlédnout a zjistil bych, že to mám také. Ale na toto jsem přišel příliš pozdě.


Sen o vojenském učilišti

     Všichni z naší bývalé třídy byli v jakémsi speciálním výcvikovém táboře, kde měli vychovávat jen ty nejprestižnější a nejprogresivnější vojáky. Byla to obrovská prosklená funkcionalistická budova, chodby zahalené v dýmavém šedém prachu. Pamatuji si ale jen na několik příhod a tváří. Především na Dejvu a Markétu. Ale k těm příhodám: je den odměn a opušťáku, jsme přichystaní v modrých uniformách u prosklených dveří, které vedou ven. Jen někteří dostávají odměnu dvaceti korun na pobyt venku, já mezi nimi nejsem. U obrovských komplexů schodišť a chodeb seděla za stolem služba. U nich byly velké zásoby cigaret. Ty my jsme ale kouřit nesměli, ani očkem pohlédnout. S Dejvou přicházíme k těm dvěma, Dejva odláká pozornost a já bleskurychle seberu dva balíčky podlouhlých ebenově hnědých a vonících cigaret. V běhu jeden balíček Dejva hodí zpátky, jeden nám bohatě stačí. Hned na jedné z chodeb mezi přáteli cigarety lačně vytahujeme a kouříme. Markétka nadobro odchází, vypršela jí uční doba! Všichni se s ní loučíme. Nejvíce já. Říkám jí, že jsem se s ní chtěl celou dobu pomilovat...


Sen z 17. 12.

     Na chodbách gymplu, zešeřelých, potažených olejovou, mořskou modrošedí, běžel jsem a hledal ředitele a profesora matematiky Macu. Potřeboval jsem mu dát odpovědi ohledně školy, na kterou se hlásím, a matematiky, ježto nám tyto otázky zadal a my mu je měli ve čtvrtek přinést. Byl tedy čtvrtek a my - bylo nás pět, možná i víc - jsme se zvláštní modrošedou a chaluhovitou úzkostí šli po rozlehlých, temných chodbách budovy. Dorazili jsme ke třídě, kde zrovna bylo béčko, čtvrťáci, nebyla to však jen tak obyčejná třída, byla to čtvercová místnost uprostřed jedné z těch mnoha chaluhovitých, bizarních a nekonečných chodeb, každá zeď odpovídala jedné světové straně, vprostřed každé zdi byly dvojité dřevěné dveře bez skla. Zaklepali jsme na jedny, rozevřely se dovnitř a ze zelenožluté mihotavé záře či hmoty na nás mávali a cosi vovali béčáci: Maca je prý uvnitř! A my, jako kdybychom se stali kamerou, krouživě objíždíme jednotlivé stěny, dveře se pokaždé otevřou a my cítíme, že Maca se každou chvíli musí objevit...


Sen z 17. 12. č. 2 (erotický)

     Opět ve škole. Sedím s Petrou A. v lavici. O čemsi spolu zaníceně debatujem. Její velká tvář, její dlouhé a mohutné tmavé vlasy. Má zelenou mikinu. Vždy, když se ke mně nahne, podívám se za výstřih mikiny a vidím obloučky prsů. Mám radost, cítím lehké vzrušení. Začnu ji hladit po tváři, cítím, jak sálá a jak se Petra třese vzrušením a zimnicí. Rty jí cosi ševelí. Přikládám na ně prst: pššt, tiše Petro! A najednou se dozvím, že Petra zmizela kamsi mimo třídu, ke krčku v druhém patře. Je jasný zelenobílý den. Ještě se dozvídám, že prý chce vyskočit z okna. Rozběhnu se za ní, jsem už v krčku, který spojuje dvě patra, vznikl z bývalého kabinetu, tedy už v krčku a vtom mě to praští zpátky! Bláže, latinářka mě nesmí vidět, mám mít referát o Grušově Dotazníku, ale ve škole jsem jaksi na zapřenou. No nic, běžím ale dál, minu schody a běžím chodbou, která je ale užší než obvykle. Je plná lidí. Někteří stojí podél zdí a drží nad hlavami prostěradla, napjatá na podlouhlých a pružných prutech, jakýchsi lucích. Mezi těmi, kdož drží prostěradla na lucích, je napjata tenká šňůrka či struna a vždy uprostřed visí nějaký předmět: na první šňůře visí hřebík, na druhé parfém v karafě, na třetí hřeben, na čtvrté kolíček s prádlem. A jak tak běžím, bezhlavě klopýtám, krkem a hlavou narážím do jednotlivých překážek a až kolíček mě zastaví...


Poznámky

     Zdá se mi, že společenský tanec v dnešní době ztrácí svůj původní význam. Dříve platil jako jeden ze sexuálních a namlouvacíh rituálů, kdy muž tím, že vyzve ženu k tanci, dává najevo svůj zájem o ni a touhu usilovat a bojovat. Tanec symbolizoval splynutí dvou protikladných pincipů, ženského a mužského, vytvoření jediné bytosti, jež pohybem směřuje k vytržení z života a dosáhnutí chvilkové extáze. Dnes jako by se svérázným způsobem realizovaly vize Orwella a Zamjatina, kdy lidé na parketu ztrácejí svou individualitu, popírají svou osobnost a stávají se pouze jakousi zmechanizovanou součástí velkého kolektivního stroje, udržovanou v umělém transu tepající robotickou hudbou. Dnes je tanec asexuální, ne však v tom smyslu, o němž jsem hovořil před chvílí, tedy o splynutí odlišných pohlaví, ale ve smyslu toho, že při tomto robotickém tanci pohlaví nemá význam, tanec nesměřuje k vyhledání opačného principu, jde o to, jak se co nejefektivněji zapojit do mechanismu onoho kolektivního stroje. Všiml jsem si, že dnes nejraději tancují holky s holkama, protože spolu mohou mluvit tajnou téměř telepatickou společnou řečí a dosáhnout tak právě lepší propojenosti s masou. Tedy tanci samozřejmě zůstává rituální funkce, pouze však ta kolektivní, určená pro dav.


Sen z 14. 12.

     Mluvil jsem s Josefem o Bohu, vytýkal jsem mu, že je hrozně nasáklý tou římskokatolickou dogmatičností. Díval se nedůvěřivě. V podzimní zelenošedé krajině, neustálé pohledy na nebe, na mraky.


Stužková (ne záznam, nýbrž pár vynořivších se poznámek)

     Tak se mi to potvrdilo. Když holky se zbytkem třídy cvičily scénku na večírek, umě jej dirigovaly a tvrdě, zcela despoticky si prosazovaly vlastní vůli, bez kapky humoru, vážné, tak jak jen ženy v určitých chvílích vážné dokáží být. A to byla chyba. Jak se ukázalo při samotném představení, byly nejvíce nervózní a neseriózní vůči ostatním právě ony, které s tak seriózní tváří nutily ostatní k účasti a k výkonům. A ještě ten Petřin populistický a krajně alibistický projev obecenstvu, jak mají brát v potaz to, že nejsme profesionálové, že jsme si to nenazkoušeli, ať jsou shovívaví atd. Člověku z toho bylo nanic. Petra sní o tom, že by mohla být herečkou, tou ona právě v žádném případě nemůže být, protože ne že by neměla v sobě jisté komedianství, to ne, ale ona nesnese pocit vlastního ztrapnění; myslím taky, že jí nesedí heslo jeden za všechny, všichni za jednoho.
     Překvapila mě Alena, vždy tolik pohodová a smíšek, který si umí pěkně dupnout a zařvat. Stále by tmelila kolektiv. Byla při představení hysterie sama, ba přímo fúrická. To divadlo je skutečně velmi obnažující pro své aktéry, svlékne je donaha a ukáže jejich některé skryté a přitom typické vlastnosti.


Sen z 26. - 27. 9.

     V kterémsi městě, a mohl to být Brod, jsme s dramaťákem hráli představení na náměstí. Všude kolem bylo žluté a bílé světlo. Poznával jsem to náměstí, jako by ale do Brodu přibylo cosi z architektury italských poválečných měst, třeba takového Rimini nebo Romy, už nevím. Hrajeme a hrajeme, vznášíme se v tom bílém a žlutém, přeludném prostoru města, Kovanda diriguje, též se vznáší. A najednou vidím svoji bývalou učitelku výtvarky Veverušku, kterak si to šine a mává přímo ke Kov. Musím zmizet. Ta se nikdy nesmí dozvědět, že hraji divadlo. Ta ne! Abyste rozuměli, ji opravdu nenávidím. A tak utíkám do známého bílého domu s nízkými gotickými klenbami a hledám záchod. Zběsile prolézám všechny chodby domu, až sestoupím kamsi pod schody, kde jsou jen cihly, suť, prach, rez a kdovíco ještě. Ta komůrka je osvětlena slabou žárovkou, před sebou mám jakýsi železný objekt. Otvírám dvířka. Tady ten záchod přece musí být! Žádná stopa. Objevuje se Martin, ukazuje mi, že dvířka na záchod jsou až pod železným objektem, lezu dovnitř...
     ...jakýsi travnatý průsmyk, nahoře pastviny, dole plot a pod ním sráz, pod srázem nepřátelská armáda (armáda dne). Průsmyk provoněný horoucím tekutým prskavým koláčem slunce. Nahlížím přes drátěný plot na nepřátelské armády. Mlha úsvitu. Trhám ze stromů drobné rudofialové plody a zasypávám jimi armády pod sebou a vidím, že stezka průsmyku, vinoucí se vzhůru, vede...
     vede do stamilionového města, židovského města, postaveného na písčitých pastvinách nahoře. Jdu a jsem přímo ve středu města, jež je největší na celé zemi. Jak tragické místo. Jen bílé domy, autostrády. Nic než betonové zdi, šedivo bez mraků. Poslední židovské útočiště, nikde jinde než v tomto místě Židé nežijí. A přece několik desítek kilometrů odsud sídlí uprostřed temných a zelených smrkových lesů bájná a hrozivá Oswětim. Věčně existující zřídlo chladu. Znovu zanikající a znovu se rodící. Potkávám starostu města, je to vypasený muž v šedém obleku. S jeho pomocí se přenesu až kamsi na okraj města, do sanatoria. Stojím na terase a vidím asfaltovou cestu, jak se noří do černých a zelených smrkových lesů... Odcházím do jakési koupelny, rehabilitačního zařízení. Je tu mnoho van a vaniček, sprch. Kachlovaná podlaha krytá dřevěnými podložkami, skládající se z tenkých a dlouhých proužků dřeva, aby se nohy nenastudily. Jediné světlo vychází ze zamřížované žárovky u stropu. Uléhám do jedné z van, jsem již přes čtyřicet let stár. Jsem sám. Ozývá se bušení. Zdravotní sestry za dveřmi kvílí. Nemohu prý zabírat celou místnost pro sebe. Každá vana pro jednoho pacienta. Vniká sem asi třicet starců, tlačí se k vanám...


     Nejsem mystik, netoužím přimknout se k Bohu, popřípadě ještě dál za něj, jak o tom hovoří Pessoa a kterýžto výrok je pro mne příliš děsivý, než abych o něm uvažoval. Zato jsem ale fatalista, děsivého, sentimentálního, snového a barvitého a hutného života. Žiji v beznaději. Opájím se jí, nechám ji prostoupit až do morku kostí. Zachvívám se při pocítění sebemenší uplynulé chvíle. Pravda, snažím se žít svůj život a psát svou báseň, ale přesto lituji každé minuty minulosti, každé chvíle, již si mohu okamžitě promítnout na jevišti paměti, na jevišti s rudou oponou, hnědým podiem, které prořezávají žluté výboje představ a vzpomínek. Tak to tedy se mnou je. Kdybych byl básník jako Nezval, psal bych o městech, jež jsou mi cizí, o městech, kde neznám nikoho a kde právě skončila slavnost, věštil bych vizi o ženě, kterou potkám a kterou budu od první chvíle milovat. Leč nejsem. Ale přesto se nikdy nepřestanu zachvívat nad tou "odpornou dualitou", nad věčným rájem koprofágů, nad kadeřemi úlů krásné Terrestris, s očima, jež zrcadlí vodní hladinu, s průsvitným kreténským voletem. Hudba zní...


     Dneska v latině se četl referát o Atlantidě. Byla tam zmínka o Platonových Dialozích: co se v nich psalo? Že svět je třebas řetězcem nepřetržitých potop, že po těchto potopách zůstanou vždy jen ti, kteří nejsou vzděláni, neznají umění, a tak se lidstvo nepřetržitě obnovuje. To je fascinující, něco podobného říkají i Hinduisté - věčný koloběh života - vesmír se rozpíná a smršťuje, znovu se rodí a znovu umírá.


Velikonoční sen č. 1

     Pepa, Jitule a já stojíme přede dveřmi, na zápraží domu. Jitule tu bydlí. Kolem procházejí davy německy mluvících kreatur: dlouháni, obři, všichni v bílých trikách a s některou z orientálních zbraní: šavle, kopí, mačeta, i japonská helma se zableskne. V průvodu se též motají dva brýlatí mládenci - děti v béžových manžestrákách. To mi připomene Naďu a okamžitě o ní začnu mluvit s Pepou, abych se před Jitulí ukázal v lepším světle. Pepa říká, že si musí kamsi odskočit a běží za sluneční stranu ulice. Dívám se Jituli do očí a políbím ji, nebrání se. Otevře dveře domu a chce, abych šel dál do chodby. Jdu, ale cosi tuším. Jitule jde ke schodům a začíná křičet: Mami, to je ten, co stál pod mým oknem!
     Ušklíbnu se: Ty si se mnou jenom tak hraješ!
     Ale to už s děsivým láteřením přibíhá Jitulina maminka a stříká mi holící pěnu do obličeje. Křičí: Zvrhlíku, tak ty tak. Rychle mizím na ulici. Vidím, že v prvním patře Jitulina domu paní Vančurová umývá okna a též cosi křičí, leč přes sklo není slyšet. Utíkám rozpálenou ulicí a, stíraje si pěnu na holení, si náhle vzpomenu: dědeček!
     Běžím domů. Dědeček tam chvála bohu je. Ptám se ho, zda nechce něco k jídlu. Vede mne do kuchyně. Sporák je celý zahlcen jídlem, všímám si především vepřového na salátě, jakéhosi ražničí a pyramidy pečených laskonek s olivami. Stydím se. Pohlédnu přes prosklené dveře a v obývacím pokoji sedí v houpacím křesle babička. Má na sobě hnědý mnišský hábit, ovšem bez kutny. Místo očí jen čerň, zdá se, že spí. Všude kolem ní lepenkové krabice, svíčky, vánoční ozdoby, dětské hračky, věšáky... Překvapeně se dědečka ptám: Tak babička se už vrátila z nemocnice?
     Babička vstává a natahuje ke mně ruce a hovoří cosi o zlatých jehlicích, rychle si to zapisuji. Ale vtom už je babička zase normální, tak jak ji znám, má radost...


Nejasná zpráva o konci světa

     Myslím, že se Jakubisko rozhodně za tento film stydět nemusí, ba co víc, odvedl velmi dobrou práci. Pravda, téma, které film zpracovává a navozuje, u Jakubiska není nic nového. Lidskou nesnášenlivost a iracionalitu, ty "vlky v nás a kolem nás" vyjádřil myslím palčivěji a propastněji v zázračných Zbehoch a pútnikoch, jež přes svou nedokonalost a právě především pro ni - jelikož tato nedokonalost umožňuje dotknout se určitých sfér lidské duše - zůstanou asi nejlepším Jakubiskovým filmem vůbec.
     Ale je to stále ten starý dobrý Jakubisko Perinbaby, Tisícročné včely, Pehavého Maxe. Dokonce zdařilejší. Jakubisko přece jen dokáže udělat scény tak, že vyvolávají neopakovatelnou náladu.


Sen o konci Nejasné zprávy (po zhlédnutí filmu)

     Takže tento sen obsahuje mé soukromé zakončení Jakubiskovy "Zprávy".
     Vladimír Javorský, Klára Issová, Lucie Vondráčková klouzají lánem konopí. Je bílé, blankytné, semtam vykoukne krvácející květ máku. Sklouznou až kamsi ke kalné řece s mnoha vedlejšími přítoky a slepými koryty. Je to řeka světa. A tisíce národností kolem ní...všichni našim klouzajícím hrdinům běží naproti. Číňané, Rusové, Čerosi, Němci...


Milá Naďo,
nebo taky milovaná Naděnko (to bych napsal před těmi několika týdny)

     kdysi, když jsem tě ještě neznal, ještě se nestřetnul s tvým životem a na chvíli - malou, třebas i trochu beznadějnou - ho neprotnul s mým, tak tehdy jsem ti psal dopis. Byl to imaginární dopis - má ruka jej nikdy nepřepsala na list papíru, existoval pouze v mé hlavě. Vracel jsem se tehdy z odvodu a v autobuse mi najednou začala sama od sebe prýštit slova, která byla věnována tobě. Moc si toho již nepamatuji: bylo to snad o tom, jak se nikdy nesetkáme, že tě nikdy nepoznám a že mi zůstane jen zamlžený obraz tebe v hnědých manchestrákách a mikině u bronzového koně, obraz matný jako hořící svíčka za oroseným sklem, matný ale přesto zřetelný.
     Ale mýlil jsem se v tom autobusovém dopise. Snad má slova dolehla až k uším všemocného Osudu a ten rozestavil políčka, přehodil výhybky...a my se poznali. A jednu chvíli jsem měl dokonce pocit, že jsme tu jeden pro druhého. Též jsem se mýlil. Ani nevíš, jak jsem ti vděčný za chvíle, které jsme spolu prožili - ty chvíle teď sice způsobují utrpení... Mám teď z toho pocit, jako bys mě vzala za ruku a přes lávku vedla kamsi na druhý břeh, jež z lávky budil dojem rajské zahrady. Ale poté, co jsem na onen břeh vstoupil, ty jsi se otočila, zamávala mi a šla zpět. A nebyla to rajská zahrada, nýbrž svět duchů, kde není nic než tuhá zem a mlhy plné přeludů. Žiji teď ve světě duchů, Naďo, jako bych nemohl utíkat za tebou zpět, protože tvá vůle ztrhla lávku, přes kterou jsme oba zamilovaní (vím, že z tvé strany to neplatí, ale dovol mi tu malou lež) přecházeli.
     Budeš teď, Naďo, navždy má imaginární přítelkyně. Pokud osud nerozhodne jinak. A já vím, že nerozhodne. V každé činnosti, co dělám, jdi obsažena ty: při čtení novin, při krájení masa, procházení ulicí, obouvání si bot, při snění, při poškrábání se na tváři, při pouhém nadechnutí Tě vždy uvidím jako ikonu zavěšenou na medailonu v srdci. Snad ve snech, tam tě již neuvidím, nevím proč, ale myslím, že už ne. A stejně mi z tebe zůstane jen ten matný obraz podobný hořící svíčce za sklem - sametové vlasy, ebenové oči, úsměv a tvá rozkošná postavička v hnědých manchestrákách a mikině. Toto je první a poslední dopis z kraje duchů, který je vyryt na papíře. Další psaní, Naďo, má imaginární přítelkyně, už vždy bude psát stroj, jehož klapky jsou z nervů a vláken. A snad ta slova k tobě někdy i dolehnou. Slova z kraje duchů, kde jsme všichni slepí a bloudíme s vytřeštěnýma očima...


Byl to sen, který mi diktoval snad Franz Kafka

     Miloval jsem se s Naďou. Vlastně o nic takového nešlo, jelikož sotva jsem se jí dotkl, řekla, že ona už je. Přeprosil jsem ji ale, ať si ještě chvilku lehneme u mě v pokoji. Svolila. Nebyla to už ta stará dobrá Naďa, měla blond vlasy a vyzařovala z ní lhostejnost a mstivost. Náhle do pokoje vrazili mí rodiče, nevšimli si mě ani Nadi, hledají cosi ve stěně. Je tam jakási tajná místnost. Rodiče se mě chystají odvést do sirotčince. Snažím se Naďu všemožně ukrýt, ale ona mě zradí, prozradí.
     ...Jsem v Praze a rodiče mě vezou do sirotčince. Myslím, že jsem jim utekl. Chci přejít obrovskou vysoce frekventovanou vozovku, ale nejde to, a tak musím do podchodu. Bloudím tam, vždy vylezu na nesprávné straně. Z podchodu vyjdu přímo na ostrov Štvanice, u břehu kotví loď. Chci na most nad ostrovem, a proto musím na rampu se schodištěm, jsem už skoro nahoře, ale dřevění mi nohy, nehýbám se, nemohu dál. Potkávám krásné holky, povykují, ať pokračuju dál. Náhle se objeví můj otec a já vím, že ho musím následovat. On, matka i já jdeme jakousi prostornou chodbou, která kdysi byla gotickou hrobkou. Odjíždím do sirotčince...


Zlomená srdce hořící v temné noci jako kusy ledu


Slavnost u Belanyů (sen)

     Jsem v Praze. Snad Prosek, ano, tam kde bydlí Naďa. Ale žádné paneláky, kdepak. Spíš nízký vesnický domek: hnědé a azurově modré stěny, lehátka na zahradním trávníku. Obrovský buldog se vyvaluje na jednom z nich. S Naďou jsem v jednom z chladných pokojů, oči zalepené jakýmsi voskem, vidím rozmazaně. Líbáme se a já se jí dotýkám. Ale ani ona, ani já nejsme šťastní. Náhle tu jsou Kan a Šema, vylezu si Kanovi na ramena a ten obíhá pokojem. Naďa je znechucená a říká, že jsme všichni cyničtí. Připravuje se slavnost, je tu: Petra i Palička, Nadina maminka, a já jsem rád, že ji znovu vidím, dokonce se tu potuluje i pan Belany.
     Nebudu tu moct zůstat, ve dvě hodiny mi jede vlak, je třičtvrtě na dvě, už to nestihnu... Naďa odešla sadit smuteční vrby či co...


Sen z 28. 12.
Budu mu říkat - Sen o silnici a Argolském zámku

Úvod (jiný sen) (mému milovanému surrealistickému mládí)

Bílá písčitá pláň
A byla dřevěná usedlost
A byl jsem já a můj otec
A byli otylí hokynáři dobývající se do dveří
A byla vrtačka v mé ruce
A noha hokynáře vrtákem provrtaná
A byla pomsta hokynáře
Těžká a lepkavá jako vzduch kolem
A byl Faethon či jiný rek
Proměněný v lepenkového ptáka

Část 1. - Silnice (a je to sen barvy a chuti růžové a šedé)

     Tak byl jsem s mnoha přáteli i nepřáteli z gymplu i z jiných míst mého života na autostrádě rozlehlé jako letní dny, pokryté šedí v barvě podzimního deště, říjnového deště vytrvale namokvávajícího duši. Vzduch plál růžově s drobně rozetřelými chuchvalci běloby. Stáli jsme na okrajích vozovky. V jednu chvíli přímo doprostřed vběhla žena spoře oděná v šatečkách rudé barvy. A za ní běžely ženy další a další, všelijak se na silnici kroutily a předháněly. Do toho počla bourat auta osobní i velké kamiony a jeřáby, všechna natřena rudou notně pobledlou barvou. Z tatrovky se ozýval děsivý jek a křik ženy, která si o háček v kabině zachytila a urvala oko...

Část 2. - Argolský zámek kdysi v lednu (zdá se, že za srážku poneseme následky)

     Tak byl jsem s mnoha přáteli i nepřáteli mého života mj. s Tuldou, snad Novosem a kdoví s kým ještě v jídelně jakéhosi zámku. Jeho architektura se ovšem nedala přirovnat k žádnému z notoricky známých stylů minulosti. Zelenošedý prostor jídelny s občasnými kapkami fosforeskující žluti byl plný černých zástupů lidí, zřejmě fronta na oběd nebo co. Tulda mi povídá: to nám zásadně nemůžou chtít hodit na krk, to je nesmysl. A mně je jasné, že nám hrozí trest za srážky na silnici plné žen. Souhlasím. A v jakémsi čajovém pokoji s velkým hnědým čtvercovým oknem nahlas dávám dohromady obhajovací řeč. Něco v tom smyslu, že každý soudce, jenž navrhne odsouzení za srážku na silnici, by měl být za takovou nehoráznost odsouzen sám. Přátelé v čajovém pokoji mi tleskají, mám radost, že řeč přijímají s takovým nadšením. Dívám se z okna. Dvě známé tváře, no ano, ty přece znám, největší hajzlové ze školy, ale patří k nám, jsou oba v modrých košilích, jdou za kůlnu s lyžema a sáňkama kouřit. Vidím též učitele ze základky - tělocvikáře, jak jen se jmenoval, vrací se z kůlny, jde po zmrzlém sněhu podél budovy Argolského zámku kdesi v horách...

Část 3.

     Tak byl jsem s Banem a ještě jedním člověkem, Banovi podobným, v pracovně zámku, jež byla k nerozeznání od pracovny mého otce u nás doma i s výhledem na dva zasněžené břehy louky, oddělené hustým černým stromořadím planých švestek. Ze sněhu vykukovala stébla zažloutlé trávy, atmosférická modř obzoru přecházela do zelena. Prolézali jsme modře zešeřelou pracovnu a hledali léky či opiáty. Najdeme cosi, jakýsi žlutý karbenátkový (i tak velký) prášek, pilulku. Najdeme ještě modrou. Pozřu tu žlutou a cítím, že se nemohu nadechnout, mám strašné sucho v ústech, chci pozřít ještě modrou, ale mám strach, že žlutá mi stále zůstává v krku, vidím sluneční chmýří ve škvíře mezi prahem a dveřmi, vidím červené boby jet po sněhu, k pracovně přibíhají hokynáři, spolknu modrou...


     Je mi jasné, pomalu začínám chápat, že je dané mé povaze, aby prožívala obrovskou a neustálou nejistotu ze všeho co dělám, abych většinu času strávil nicneděláním. Vím, že mám dva póly - naprostou rezignovanost a úzkost ze světa, a pak euforii - jako by do mě vmžiku někdo nalil slastnou sílu, jež mi pomáhá překonávat tu strašnou tíhu, jež mne žene k činům a vůbec do života. Říkám si: snad k nám opravdu co chvíli sedají Wendersovi andělé, aby tišili náš žal. Je-li opravdu výsadou středoevropanů odevzdanost a deprese na jedné straně a euforie a energie ne straně druhé, pak jsme to ale divný spolek. Obracíme se jako korouhvičky ve větru pokaždé na jinou světovou stranu, za jinou kulturou, vždy podle toho, který z větrů fouká silněji: zdali ten jižní či severní nebo snad východní, potažmo západní. Těžko se orientuje v takovém geografickém a duševním prostoru. Těžko. Nehledě na to, že pociťuji kolem sebe cosi jako ostych ke kořenům. Raději se bezhlavě vrhnout do pro nás neznámých oceánů cizích kultur, než si smáčet nohy v rybníce za humny. Být středem kompasové růžice může přinést závratný a opojný pocit a nadhled nad věcmi, můžeme těžit ze čtyř úhlů pohledu a vnímání, jenže také můžeme zůstat rezavým kroužkem, kolem něhož se ostatní růžice se skřípotem otáčejí pouze ze setrvačnosti.


     Člověk obtížně hledá pevnější bod. Chtěl jsem napsat a rozvést drobnou existenciální úvahu, ale uvědomil jsem si, že Jáchym Topol už formuloval podobný pocit, jen otřejc a mnohem nesmlouvavějc, a konečně s básnickou lakoničností.
     Každý si hledá svý kam sebe vrazit
     Každej si hledá svý


     Řeknu upřímně: byl bych radši, kdyby se rodiče rozvedli, myslím, že by mi to pomohlo ujasnit si ke každému z nich vztah, tedy především k otci. Je to člověk extrémně uzavřený vůči běžnému a třeba banálnímu světu, připadá mi, že se ohradil jistou čínskou zdí cynismu, ze které se dívá na naše snahy o komunikaci. Velmi jsme se navzájem odcizili, společnou řeč hledáme těžko. V jistém věku jsem se ostentativně přestal zajímat o to, co dělá, teď se obtížně vracím, protože mám ve zvyku pálit mosty a zametat stopy. A nemám žádnou Ariadnu, na jejíž nit bych se mohl spolehnout, jež by mne vrátila znovu do vztahu, který jsem měl k otci v dětství. Bavím se s ním víceméně o intelektuálních tématech, jako je politika, historie, literatura či filozofie. I když tak po troškách, po hrstkách, hrstečkách. Ale věci osobní musím řešit sám, musím - podle něj - vycítit a tušit, co on ode mne chce. Vím, že zdárný a pokorný syn nejsem, už mě příliš nahlodaly určité předsudky...


     Je nový rok, je doba bilancí, předsevzetí, doba, kdy nastupujeme opět k horečnému tanci po ledě, vzhůru figury a piruetky! Minulý rok jsem žil až po krk ve vřesovišti literatury, promítal jsem si její svět do života. Bylo to krásné, ba přímo pohádkové, leč iluzorní. A dnes. Dnes jsem odvrhl literaturu kamsi do ubohého kouta vyhraženého pro mrzáky a sem tam pokukuji po životě, leč veškerá poezie je fuč. Nastává VĚČOR NĚKOCHANYCH. Hip hip hurá! Ono by to nebylo špatné, ba bylo by to dokonce prospěšné i lákavé, tyto dva principy nějak šikovně skloubit dohromady. Místa, která jsme opustili, žijí přece dál. Ale možná že mi byla vyhrazena jen ta krátká prchavá, snivá, mosazným sluncem olepená chvíle, ten rok nerok a teď už se budu vracet jen ve vzpomínkách. I to stojí za to...


Sen z 8. 5. (sen, který se zdál společně Mirovi, Dejvovi a mně)

     Byli jsme v chodbách nové budovy gymnázia. Všude tma. Pomalu jsme se blížili k pingpongárně, jež může ve stavu ohrožení sloužit jako kryt. Ze zdí vystupovaly jakési fosforeskující žluté voskové kresby šíleného malíře. Bylo to jako kdyby nám Egon Schiele či Gustav Klimt úmyslně nechávali za sebou stopy. Blížili jsme se k podzemní místnosti a chtěli jsme v oněch prostorách točit videoklip. Měli jsme připravené velké množství celofánu, silné reflektory, červené závěsy i tanečnice...
     ...Kdesi v polích, lánech obilí, semtam nějaká rozbořená chalupa. Všude vojenské džípy a obytné karavany. Je den. Nevíme přesně, co se děje. Zda je tu nějaké tábořiště či jestli se zde pracuje. Jedno ale vím jistě: je tu Naďa, nevidím ji ale cítím. Číháme v obilí na kraji, u betonové silnice. Můj otec odjíždí v džípu. A najednou je temná noc. Z jakýchsi miniaturních ropných věží vytrysknou plameny jako chocholy na rytířských přilbách. Stojím s Mirou, Dejvou u jednoho karavanu. Horký dech červencové noci. Jsem zoufalstvím bez sebe. Uvnitř karavanu je Naďa, a já najednou cítím všechnu bolest, zoufalství i touhu s ní spojenou. Obrovský muž stojící u dveří se na mne podívá: "Ty jsi ten, který trpí." Naďa uvnitř vede monolog. Chvíli pozoruji ohně plné síry, jak se třepetají nocí, cítím Nadin dech. Objeví se Dejva: "Máš jít ke schůdkům." Jdu tam. Otevřou se dveře a Naďa sestupuje dolů: "Tak za prvé nebudu to já, kdo bude v jednom kuse mluvit, ale ty..." Podmínek bylo mnoho. Od té doby jsem její pes.
     ...Znovu v betonové místnosti. Stroboskop pálí. Mira mi ukazuje plakát s reklamou na nové album Davida Bowieho: DOCTOR INFIELD (?)...


Sen z to radši nechci vědět (blíží se maturita a já neměl ještě ani jeden sen o ní, jen přízraky a přeludy, těch mám plné kapsy)

     Šel jsem v hloučku jakýchsi starých mužů ve vaťácích přepásaných rezavými šňůrami od sprch. Šli jsme po sluncem zalité skále. Ti muži se vraceli domů. Rozletěli jsme se, jako bychom měli křídla. Přistáli jsme na okraji města, ale nebyla to běžná periferie, asi jako kdyby náměstí začalo na kraji. Věděli jsme, že město už žije v jiné době a že specielně pro nás bylo na čas zrekonstruováno. Běžím do prosklené vysoké budovy: knihy a kazety. V zaprášeném regále vidím Burgesse: Mechanický pomeranč, uvažuju, že si ho později koupím.
     Jsem na gymplu, v šatně. Temné ráno. Právě jsem hovořil s Naďou, která přijela. Připadám si tolik starý a ubohý. Sjednáváme spolu dohodu. Odejde, ale vím, že se vrátí. Objeví se Kamil v černém asfaltovém plášti a s dvěma obrovskými taškami z krokodýlí kůže. Jednu mu pomáhám vzít a kamsi odcházíme.
     Pak potkávám Markétu s Alčou. Jdeme k jakési oplechované budově vysokého napětí. Před vraty Markétě říkám, že mě mrzí, že jsem se s ní nepomiloval. Ta se směje, bere to jako žert, a já to jako žert myslím. Otevíráme dveře, je to garáž. Alča bude řídit auto, bude ale potřebovat šlapací pohon a skleněný trychtýřovitý motor na olej...


Sen z 2. 10. 96' - Sen o rudých rtech

Motto:
Za nocí den
A po dni tma
A ve tmě sen
Sen že je den
(Dunaj)

     Měl jsem sen a v tom snu se mi zdálo, že je ráno, ale nikoliv bílý den, nýbrž brzké hodiny ranní. Jako vždy jsem šel do školy: taška, klobouk, svetr. Teplý prach tmy dul všude kolem. Oranžové světlo z luceren na zastávce se třepalo a prostupovalo prach. Nádraží.


     Autobiografický? Pro mne autobiografie nemusí nutně znamenat příběhy, kterých jsem se sám zúčastnil, ale příběhy a životy, které do mne vstoupily, které jsem pohltil a jež jsou živou součástí mne samého až do konce mého života. Ani Fellini, myslím, nebyl autobiografický, on zkrátka skrze sebe nechal prosáknout tu prazvláštní neuchopitelnou těkavou hmotu života, o které bych vám teď rád pověděl.
     Lidské tělo je složeno z buněk, tkání, organismů, svalstva, cév, vlásečnic. Naše ledviny, játra, srdce, žaludek, střeva, pohlavní orgány, mozek tvoří jakousi konstelaci, jakýsi vesmír, jehož zákony nám umožňují fyzické bytí. Ale máme také jisté druhé tělo, jež je složeno ze vzpomínek, snů, prchavých obrazů a tónů, shluky představ a tento druhý vesmír, to je duše sama. A film může všechny tyto trsy snů, představ a vzpomínek vyjádřit. On to dokáže nejlépe, jelikož v sobě mísí slovo, obraz a hudbu. Ve filmu se přímo zhmotňují postavy, jež jsou napůl skutečností a napůl osobní fikcí. Dělat film také znamená přijmout určitý životní názor a to takový, že vše, co mne kdy potkalo, či vše, co jsem přijal za své, dobré i zlé, vpustím na vnitřní jeviště duše a budu divákem, režisérem i kritikem svého jeviště a nezapomenu ani na jednu byť sebemenší a bezvýznamější a sebenepříjemnější postavu.


     Desetiletá tádžická či afghánistánská dívenka, co pláče krystalky místo slz. To se prosím opravdu stalo, to není žádný magický realismus.
     A pak že na konci druhého tisíciletí nemůže nic překvapit.


     Pevně věřím, že nastane nějaká globální ekologická katastrofa, že zanikne Hi-tec civilizace a že se vyvalí na povrch prastará primitivní duše přebývající teď už jen v zemích druhého, třetího a čtvrtého světa. Protože v tom spatřuji jedinou naději. Že člověk zase bude sám proti přírodě a ne příroda sama proti člověku. Věřím ve věčný koloběh.
     Chci říct, že jeden život skutečný se může rozložit na mnoho životů fiktivních.


Nástrahy rodinného života


Sen z 12. 10. 1996

     ...a zdál se mi sen o mém budoucím povolání. Ve Zlíně, a ateliérech filmových jsem pracoval jako poskok, poslíček, pomocník, brigádník. Vozil prošlé filmové pásy a různé jiné haraburdí: staré roury, zbytky kamer. To všecko jsem rozvážel po chodbách, tonoucích v hnědavém přísvitu. Chodby se podobaly zároveň kuchyni a kotelně, garáži, sklepu na brambory atd. Zrovna vezu jeden z těch prošlých pásů, když si mě zavolá tlustý kuchař - mechanik, jenž mě zde zaučuje. Ptám se na potkany. Jaktože ještě ani jeden nebyl k vidění. Kuchař beze slova vezme koště, otevře rezavé plechové dveře, zabouchá koštětem na zem a rozsvítí. Po plechovém schodišti, vedoucím kamsi do sklepa, utíkali asi dvoumetroví hnědí potkani... A šel jsem čistit právě ty záchodky, právě ten sklep.


Námět na scénář: Dobrodruzi

     Leitmotivem příběhu jsou neustálé dopravní nehody, odehrávající se buď za soumraku nebo přímo v noci v zimě. Hrdiny by mohl být mladý manželský pár či skupinka přátel, jež se vždy k nehodám přichomýtnou nebo jsou jejich přímými účastníky, ještě nevím. Soumrak, noc a zimní období jako kulisu chci proto, že všechny tyto složky považuji za jakési ztělesnění iracionálna, absurdity, snové logiky, která mne zajímá. Dále by se zde mohl objevit motiv nemožnosti překonat sebemenší vzdálenost, motiv uvíznutí a izolovanosti.


     Tento námět či motiv v sobě nosím již velmi dlouho. Příběh je asi takový:
     Postavy objevivší se na jevišti...

     Ale ne žádný Pirandello, nýbrž Gogol a brodští ochotníci k tomu. Když jsem šel dnes večer z představení a toulal se liduprázdným městem, uličkami kropenými mlžným oranžovým světlem luceren a sledoval, jak vítr poházel po dlažbách a chodnících neuvěřitelné množství odpadků, papírů, kusů krabic, zbytky jídla, povalil i některé koše a jak déšť to všechno pokropil... Necítil jsem v hlavě z představení ani smrt, jak se říká, žádný hukot jak z rojících se včel, hukot, který se někdy dostavuje při obzvlášť intenzivním prožitku. Kdepak, nic, spíše jsem myslel na to vlhko všude kolem, na tu noční prázdnotu, na město zapomenutých dob a chvílí, kterým procházím. Z toho všeho přemýšlení a bloudění zapomněl jsem na čas. Poslední vlak mi ujel takřka před nosem. A volal jsem domů jako malý kluk, aby pro mne otec přijel. Chystám se už spát a jak mi dutinou lebeční, v šedivých vlnách klouzají obrazy a pocity, uvědomím si, že za celým představením byla ukryta pořádná ruská fujavice, alespoň v některých momentech, fujavice a bída, čili cosi...


     Příliš hlučná samota je jednou z nejkrásnějších knih, které jsem kdy četl. Možná snad úplně nejkrásnější, i když to ne..., tak určitě nejmelancholičtější, nejtruchlivější.


Jeden ze snů o Naděnce...

     Odrbaný činžák, snad panelák ve velmi zuboženém a povážlivém stavu. Praskliny na stěnách, vykachličkované chodby pocákané hnědými splašky neurčitého původu, trubky s vodou a plynem vylézající ze zdí...
     A v tomto baráku ubohosti jsme s Naděnkou prolézali cizí boty, abychom se sobě mohli v klidu věnovat. Kdosi nás pronásledoval - stará panna Roza, učitelka v modrém zašlém plášti a tlusťoch, nevím. Důležitější bylo, že jsme neviditelným paklíčem odmykali dveře cizích bytů v čižáku - kolem nazelenalé černé přítmí, ze stropů kape voda, crčí - vnikali do nich a schovávali se za kredence, za botníky, do spíží a komor, někdy i za křesla v obývácích a chtěli se milovat, jenže nás vždy objevil majitel domu a vykázal nás na chodbu. A tak putujeme po té rozbahněné chodbě od bytu k bytu, černý déšť ze stropu, jako dva poutníci jdem...
     Jednou se otevřely dveře a Marie Rosůlková v nich s vysavačem sešitým z koňských houní... Marie Rosůlková se lehce nadnáší nad zemí, pluje chodbou k nám, v bílém špinavém plášti. Říká a ukazuje - sype si zelený fosforeskující prášek do úst, aby jí svítily zuby...


(Jsme látka, z jaké utvořeny sny,
a naše malé žití kol a kol
jest obklopeno spánkem)

     Kdesi v Polsku, v hotelu podobném lázeňským ubytováním - secesní střih, červená a bílá omítka. Všichni, celá třída kráčíme obrovskou parketovanou chodbou, která končí kruhovým otvorem uprostřed. V něm jsou lidé oblečeni v černém, patrně Poláci či Maďaři. Jeden, zřejmě vůdce, se nás ptá na jména. Kdosi přede mnou řekne: Jakub Ježíš Kristus, a tak já odvětím pouze Ježíš Kristus. Vůdce zakoulí očima, cosi vykřikne a to už mne berou neviditelné ruce a táhnou mne obrovským schodištěm, potaženým stříbrošedým kobercem až kamsi dolů do ohavné špeluňky kuchyně. Nezůstanu tam ale dlouho, hbitě vyjdu po schodech zpět a říkám si, že by nebylo marné se znovu zařadit do fronty u otvoru - podle hesla pod svícnem je největší tma. Leč u otvoru již čekají už jen asi dva lidé. A tak jdu do horních chodeb, kde jsou jakési pokoje s bílými dveřmi. Před jedněmi se srazím s vůdcem. Hned ale zase zmizí. Vejdu do pokoje zařízeného jako lékařská pracovna. Dívám se z okna... Náhle jsem v zahradě, prorostlé plevelem, s rozpadlou zdí. Nacházím vyvrácenou branku a odcházím do ulic. Z domu vybíhá vůdce, za ním letí havran, běží ke zdi zahrady, pokládá na ni malý kamínek. Jdu do ulic a jako by domy byly z cukru. Vzpomínám si, že přesně tuto situaci jsem četl v posledním díle románu Antoina Wateaua...


     Žiji svůj život.


     Nacházím se v šatně či zkušebně shakespearovské společnosti, všichni kmitají, někdo štepuje kostýmy, jiný maluje plakáty, mísí těsto, někdo se učí roli. Slyším bodrý hlas Kennetha Branagha, který všechny, co se ulívají, vyhazuje za dveře. Pak rozvíjí úvahu o tom, že divadelní režisér by měl mít u herců respekt jako dobrý učitel ve škole, že by se ho trochu měli bát. Vstupuji do třídy, poopravuju si na sobě směšně veliké plandavé kalhoty. Nejdřív se s kovovou maskou ptám, kdo chybí a pak už v přátelském tónu zahajuji výuku. Mluvím o herectví jako o algoritmu, kde se něco klube z něčeho. Stále se mi v hlavě honí příklad vejce a slepice. Žáci jsou všichni mí spolužáci - my totiž spolu teď hrajeme smluvenou hru, že si je jako můžu chvíli učit...


     Žiji u cigánů v bývalé malé tělocvičně našeho gymplu, která je ovšem v úplně jiném městě. Pro sebe mám vyhrazenou tu špinavou šatnu. Prosluněné ráno v ulicích. Jdu do školy, vidím Novose, tak na něho volám, aby počkal. Doběhnu k němu a zjišťuji, že mám špatné sako. Tak běžím domů, cikáni už vstávají, holí se břitvama, děti běhají, matky nosí peřiny. Do šatny za mnou vběhne neznámý pes a skočí za záclonu. Vsoukám se do správného saka, ale vlasy mi padají a vypadávají. Vzpomínám na svou lásku V. N. Má dlouhé vlasy a hnědé oči, všude se líbáme, v kině, třeba spolu i odjedeme do Anglie. V. N. mluví s Kanem, aby nám na přehradě zařídil lodičky s kabinkou. Dnes ve čtvrtek mě čeká návštěva u její babičky. Máme se s V. N. sejít v městské čítárně, která je ale zrovna dnes zavřená. ...Vlasy mi padají, nejdou stáhnout do gumičky. S dlouhýma vypadám jako jeden z cigánů. Znovu běžím na ulici, znovu se vracím domů, znovu za mnou běží neznámý pes...


(dávný sen)

     Silnice, lemovaná hustými rudohnědými lesy, se vine vzhůru. Je hluboká noc. V korunách listnatých stromů jsou zavěšeny malé žárovky. Své žluté světlo míchají s oním rudohnědým odstínem lesů. Jistě to ale nevím. Silnice se vine od garáže či benzinové stanice, vine se vzhůru a je čím dál strmější. Šplhám po cestě, kloužu na žluté námraze pokrývající asfalt. Brodím se rudým listím. Ocitám se u secesního zámečku bílého jak křída, obklopeného zelenými parky. Je to malý zámeček. Je to přece vila Vlasta, kde již třicet let má matka učí děti, trpící astmatem a jinými chorobami horních cest dýchacích. V zahradě těsně kolem Vlasty jsou rozestavěny sochy a v anglickém trávníčku jsou díry a co chvíli z nich vyráží pára. Je bílý den. Mám velké obavy, že se trávník pode mnou propadne. Potkávám Markétu M., je stále krásná a štíhlá. A to je konec, jelikož vzpomínky na tento sen mi dál nesahají.


Sen z

     A jak sen začínal? Kdesi nahoře, v dřevěném kabinetu Mafuka pod krovem, jsme O. K. a já uklízeli. Vše v dusném ocelovém přítmí. Dvojitými prosklenými dveřmi vbíhají béčáci, mají už hotové stužky. Jsou žluté, ale nápis na nich je nerozluštitelný, myslím že ani žádný není. Náhle se v těsném kabinetu s kobercem objeví žáci z družebního gymnázia v Trenčíně. Jsou to samé holky. O. K. a já uklízíme a neustále nám padá velká skříň-almara. Každá z holek vytváří jakousi taneční kreaci. Jedna mi padne do oka: je nahá, drobná a hubená. Vlasy a oči černé. Jako indka. Dívám se na ni s úžasem a zvedám skříň do původní polohy. Jsem před gymplem, hledám něco dobrého k snědku. V popelnici najdu pražený hrách v plechovce od piva, bramborové lupínky v dřevěné bedničce a mnoho dalšího. Všechno beru. A odcházím do dvora, kde potkávám D. Toka, který říká, že se o Slovenku nemusím bát, že s ní právě hovoří má matka.


     Někdy ve snu zažívám komplikovaný příběh s expozicí, peripetií i katastrofou, ale takový sen se zkrátka převést alespoň do psané formy dost dobře nedá, jelikož z něj nezůstanou ani zlomky, ale jen jakýsi pocit obrazu. Tak tomu bylo i se snem, který jsem měl dneska. Zdálo se mi o tom, že hledám stalkera, že jsem přímo posedlý pátráním po něm. Pršelo. Ostatně to je již podruhé, co se mi zdá o stalkerech, ten předchozí sen byl přímo o filmu Stalker.


     K. mi vypráví, jak klepali na promítače v kině: "Seděli jsme v sále, bylo zhasnuto, hudba hrála a asi deset minut, co měl film začít, se nic nedělo. Pak se někdo rozčílil a šel za tou stařenkou, co prodává lístky. Ta přišla, obhlédla si nás, když rozsvítila, a řekla, že máme zaklepat na promítače, že asi zapomněl."
     Na okraj: kdesi mám zaznamenaný sen o tom, jak jsme se školou byli v máji, jak tam hustě sněžilo, jak já jsem volal viva la štradá, viva Marcello, viva, viva, a jak Mafuko poskakoval po pódiu s obří činkou.


     Psát básně a být básník, to je myslím, sakra podstatný rozdíl.


Vyprávění:

     Jeli jsme z Luhačovic, kde jsme koupili na tu dobu nebetyčně drahý obraz za pět tisíc, bylo to Setkání od jistého Gajdoška, možná ještě žije. Tehdy jsme ještě jezdili tím starým sanitáckým tudorem. Blížili jsme se ke stráni. A najednou vyběhne chlap-myslivec, běží z nedaleké myslivecké boudy. Kamarád spadl ze stromu. Byl opilý, vsadili se, že udělá stojku na nejvyšší větvi ořechu. Vylezl na strom, udělal stojku a spadl na zem. Jeli jsme po šílené prašné cestě, kolem dokola nic než hnědá oblaka zvířeného prachu. Děti křičely, auto nesnesitelně poskakovalo. V hrůze jsem držela obraz, že se propíchne, protrhne. Přijeli jsme tam, manžel konstatoval smrt a jeli jsme domů.


Její humor je lehký jako francouzská večeře.
(K. Vlček)


Mírumilovný sen. Z ústavu pro retardované - 1. 11. 1996

     A tehdy v čase podzimních plískanic ocitl jsem se v brodském ústavu pro mentálně retardované. Avšak nestal jsem se pacientem či snad zřízencem, zkrátka jsem spočinul na dlouhé cestě. Ústav totiž nefungoval jako léčebné zařízení, nýbrž jako oáza klidu. A interiér budovy se podobal interiéru gymnázia. Rozlehlé chodby, velké sály, schodiště. Jen s tím rozdílem, že podlahy pokrýval rudý koberec a svítilo okrové až fialové světlo. Tolik příjemné. A zrovna vidím přicházet jakýmsi vedlejších vchodem dřevěnými prosklenými dveřmi B. T. a S., všichni tři na mě mávají a cosi volají. Chápu. Také sem přišli relaxovat. Jdu po chodbě. Tone v nafialovělém světle. Potkávám dva retardované s téměř voskovými tvářemi. Jdu po schodech do suterénu (na gymplu tam bývá školní jídelna), otvírám jedny dveře a jsem náhle v čítárně nebo posluchárně. Nesmírně vysoké stěny. Fialové lavice kaskádovitě seřazené až ke stropu. Proklouzávám mezi nimi...


A couple of dreams (3. 6. 97)

     Snů bylo tolik, že je ani nestačím zachytit. Jeden byl o mojí nové dívce. Někdy se podobala Nadi, jindy Magdaleně. Neustále se proměňovala. Ale základ měla společný s Naďou. Jel jsem s ní na týden do hotelu, který budil dojem sanatoria: bílé mramorové stěny, červené koberce. Dírami ve střeše padal déšť, na podlaze se válelo listí. Zatímco jsem mluvil s recepčním, ztratila se - zmizela. Mám strach, je tu kdesi pokoj, kde bydlí kdosi úchylný. Po vysilujícím běhu do nejhornějších pater ji znovu najdu. Jindy běžíme kolem domu na rohu Školní ulice, je v něm realitní kancelář s překrásnou zahradou. Vedle domu stojí Dejva a mnoho přátel. Dejva na mě křičí cosi ve smyslu že jsem Blb...
     ...náhle zjišťuji, že to byl sen, žádná nová holka není, jen Naďa právě jde po rozžhaveném náměstí i se svýma dvěma kamarádkama.
     ...toho času Václava Havla pronásledoval obrovitý muž s knírkem a chtěl s ním mít svatbu. Havel věděl, že hromotlukovi nelze uniknout, ale přesto běžel brodským parkem, seč mohl.
     ...šplhám s Pepou uvnitř jakési strmé Babylonské věže. Vypráví mi, jak je to s dramaťákem. Proč ho Kovanda rozpustil.
     ...točím film v tomtéž hotelu, který budí dojem sanatoria. Bílé stěny, červené koberce a divany. Na jednom z nich sedí babička z Kina a neustále cosi plete. Pobíhají tu bílí pudli. Ovšem my netočíme film o sanatoriu, já vlastně zatím netuším, co to je za film. Připravuje se scéna, která je dopředu nafocená: nahý muž stojí zády ke kameře, vedle něj stojí žena, hlavní představitelka, trochu v rohu kompozice služka. Přichází hlavní režisér, zdá se, že jsme dobří přátelé. Říkám mu svou představu o scéně: chci, aby pak sjela k hýždím pod záběr kamery. Režisér zatím neví. Jakoby na omluvu dodávám: víš že si libuju v ... (tady snad bylo 'podivnostech', 'zvrácenostech'? - už nevím). Bere do rukou režijní knihu a ukazuje mi název filmu, cosi jako: Neproniknutelné touhy té a té. Pak oba jdeme po schodech nahoru...


Vše, co je, či zdá se jen,
není víc než ve snu sen.
(E. A. Poe)

Chlad, teplo, horko

HORKO, TEPLO, CHLAD

aneb tři etudy začátečníků


     5. dubna 97 umřel Ginsberg. Teď už je sice červen, ale přesto si to datum poznamenám. Ano, když jsem prvně otevřel knížku s Kvílením a Kadiše, tak mě G. přirozeně ohromil. Do té doby jsem trochu znal snad Rexrotha, povrchně Baudelaira a Poea, jen letmo nahlédl do Blakeovy Knihy Thel a nechápal z ní nic... Takže Ginsberg, to byla první pořádná a pořádně vnímaná poezie. Zbožňoval jsem ty litanické mnohohlasy plné biblických obrazů kosmického věku asi tak dva měsíce, pak mi G. začal připadal příliš vychýlený, příliš absolutní. Ale otevřel mi stejně jako další beatnici jako Corso a Ferlinghetti cestu k evropské tradici a kultuře vůbec. Objevil jsem Evropu přes Ameriku. Jako nějaký Kolumbus stižený šílenstvím. Kolumbus, který se vrací domů, do starého světa, a myslí, že nalézá další kontinent a sní o novém zlatě a ohromujícím úspěchu... Tak prr, takhle to přece nebylo.


Sny z období nemoci:

- Ze soboty na neděli

     Pustá noc. Naše ulice. Otec, matka, bratr a já stojíme před domem v zimní noci. Kolem mlžnatá záře oranžových luceren a jehlany sněhu čnící do výše, sestavené z malých i větších sněhových balvanů. Na louce opodál, černé jako bradavice, stojí atomový reaktor. Skládá se ze stříbrného oválného trupu, vsazeného mezi dvě tyče - stožáry.


Z mamčina vyprávění

Piliňák

     Nejhorší byla naše ložnice. Topilo se tam až večer. Piliňákem. Byl to plechový válec bez dna, ve kterém se pálily piliny. Zkrátka válec, jehož spodní část bez dna se napěchovala do kládou vyhloubené jamky a její horní část byla zakrytá, na boku z válce vylézala roura. Jednou, když maminka byla v Polsku, jsem si na ten rozžhavený piliňák sedla. No hrůza. Byly tam se mnou nějaké babky - babička zahumenická myslím, ta druhá, a už nevím kdo. Pořád jsem lítala a skákala, a najednou jsem si na ten piliňák sedla. To se ani nedá vylíčit. Můj zadek bylo černé rozškvařené maso. Babky ne aby volaly doktora, ale každý den mi zadek natíraly sádlem a já plakala a křičela. Dokonce mě přinutily, abych se postavila před zrcadlo: vidíš, Helenko, jaký máš zadek?


Hrabal - Obsluhoval jsem Anglického krále

     Melancholický, elegický až donkichotsky směšný ráz prvních čtyř dějství knihy, kdy před námi v těch nejneuvěřitelnějších a nejbláznivějších obrazech defiluje konec jedné epochy, se v pátém a posledním dějství změní v totální grotesku a frašku dějin.


Matčin sen

     Zahrada kdesi na dědině. Nemohla jsem se tam dostat normální cestou. Lezla jsem přes velkou zeď, lezla jsem na strom. Byl to obrovský ořech. Vylezla jsem až nahoru a pak postupně slézala dolů. Nějak jsem nemohla ze stromu slézt, větve byly příliš tlusté. Vylezla jsem na větev a jak se větev snášela k zemi, ulomila se a já i s větví padla na zem. Nic se mi nestalo a byla jsem v gynekologické ordinaci, tedy v čekárně před ní. Byla plná lidí. Byl tam věšák na kabáty. Přišla obrovská blondýnka, divily jsme se, jak ženská může být tak velká jako chlap. Pověsila si kabát na věšák. Byla nahá. Měla normální ženská prsa a mužské přirození tenké jako sirka. Sedla si a čekala nahá. Jak mě sestřička zavolala, ocitla jsem se najednou v obchodě - pavlači, šlo se tam po zábradlí a tísnila se tam spousta lidí. Chtěla jsem rukavičky pro Tomáška. Prodavačka mi ukazovala stále menší a menší čísla, a mně se stále nelíbily, až na ty poslední. Pod zábradlím stála babička, vytahovala peníze: ještě čepičku, křičela. Když jsem si rukavice zkoušela, byly akorát. Znovu v gynekologické ordinaci. Dvě ženy a jeden muž leželi na lehátkách a spali, když jsem tam vešla. Doktorovi jsem si stěžovala, že léky, co mi dal na bolavá záda, nepomáhají. A on říkal: vyvinuli jsme novou metodu, dám vám takový prášek, upadnete do narkózy a bolesti zmizí... Chodil a přivíral těm ležícím ústa, a já se zdráhala, že budu vypadat ošklivě, když upadnu do narkózy, a říkala si, že asi spát nebudu.


Sen (někdy z období matury, zaznamenávám až teď)

Žaneta a národ vampýrů

     Zdálo se mi to asi tak: malá Žaneta "s prstýnky zlatých vlasů" se jednoho dne ocitla se skupinkou přátel v podivném starobylém gotickém domě. Byl strnulý a chladný jako katedrála, stěny uvnitř hladké jako pískovcový lom. Těch několik Žanetiných přátel jsem znal, byli to i mí přátelé ze školy: Dukon, Jolana, Chupča... I já byl ovšem s malou Žanetou uvnitř, ale pouze nehmotný, sledoval jsem její krůčky vnitřním zrakem. A ještě tam také byl takový směšný stařeček vytáhlý jako bidlo. Stříbrný knírek a dobrácký pohled. Černé křídlo na zádech, nelétal ale. Byl to pán domu. A Žaneta s přáteli řádí...je to zvláštní dům. Holé místnosti plné obrovských kredenců a skříní, po zemi se válejí astronomické hodiny, vycpaní tetřevi. Jeden z nejzajímavějších pokojů: po levé i pravé straně vždy čtyři mahagonové dveře vedle sebe - záchody. Namátkou otevřu jedny dveře...Dukon se v nich právě holí, štětku v ruce, hned dveře zase zabouchne. Vidím, jak všichni přátelé utíkají z domu pryč... Malá Žaneta zůstala sama. Po schodech se blíží starý pán, teď už ale bez dobráckého pohledu. Knírek mu spadl a jako by omládl. Je to upír, zuby vyčuhují. Blíží se. Žaneta stojí u záchodů a neví kudy kam. Utíká. Otevře jakýsi poklop u stěny...
(dál to nejde přečíst)


Nebuďte blázen
myslíte, že změníte cokoliv
na skutečnosti
tím, že si ji budete představovat
do všech detailů
že když si všechno budete malovat
na černo, že to pak jako
zázrakem prosvitne a zrůžoví
ó ne, milý hochu
tím nic nedosáhnete
takhle z vás bude jen průměrný snílek
netalentovaný básník
třasořitka...
nepředstavujte si pořád, jak budou
vypadat dveře, do kterých máte vstoupit
otevřte je a pak si je prohlédněte...


GYMNAZISTŮV DENĺK Z KONCE TISĺCILETĺ

24. 10.

     Dnes mne v knihovně zastavil profesor matematiky, jemuž jsme kvůli židovskému původu i vzezření přezdívali Icik. Jeho snědá tvář s vyhřezávajícím zahnutým havraním zobákem místo nosu na mne zvědavě a s nadšením pokukovala: "Milý příteli Jakube, dobře víte, že Jevy náhodné, Jevy jisté a Jevy nemožné - všechny nás obklopují jako síť kapry při výlovu rybníka...pravděpodobnost určuje naše životy...he he?" Zahlcoval mne proudem odporných slin páchnoucích tabákem, jež kolem sebe rozstřikoval na dosah tří metrů. V jeho hodinách jsme tuto miniaturní potopu světa prýštící mu z úst řešili s kamarádem vždy tak, že jsme se kryli denním tiskem a sledovali hustě se kupící skvrny máčející papír a tiskařskou čerň dohromady. Jak tak na mne profesor slintal, odkrývaly se jeho ohyzdné nažloutlé koňské zuby, vykukující z napuchlých dásní, jež se podobaly nechutným nafouklým tělům utopenců. Pomrkával na mne a šermoval mi divoce před očima sbírkou maturitních příkladů. Titul knihy byl nadepsán takto:

     Takže dvěma prsty jsem vždycky zakryl ono 'Matu-', a ejhle, z počestných matematických příkladů se vyklubala podivná, obscénní sbírka řitních příkladů... "Nelze svoji osobnost redukovat úzkým vyhraněním," vřeštěl, "jako tomu je, Jakube, u vás, musíte se snažit mysl přinutit k exaktnosti jinak..." A tak dál a tak dál. Lidé se pak za mnou ohlíželi, když jsem šel přes město, jak jsem smrděl od Icikových slin naložených v tabáku...
     Vřeštěl. A v knihovně jako bychom zůstali už pouze jenom my dva. A všecky knihy v regálech se pojednou staly neposednými a počaly bublat, přeskupovat se, chroptět, bobtnat, třeštit zrak na Icikovu vášnivou zaujatou a osvícenou obhajobu Královny.
     Ale já začal s úděsem prchat. Vrazil jsem do odstaveného vozíku na knihy, porazil jakousi osobu neurčitého věku a pohlaví, odkládající si deštník do kýble...nakonec se mi podařilo otevřít i těžké gotické vrata a byl jsem zase svobodný...
     Toto je můj deník z doby dospívání a všechno, o čem tam píšu, se skutečně stalo...