HOTEL ŠTVANICE

Kuba Řehák


I. - deník ztracence

    A zase. A znovu. Zde. A není nic, co by mne odvrátilo od rozhodnutí zůstat navždy.

***

    Už je to skoro čtrnáct dní, co jsem se vrátil do hotelu. První noc tady jakoby obsáhla všechny pozdější noci i dny, které následovaly. Třpytivá, plná mlhy s deštěm stékajícím po zuhelnatělé strusce asfaltky. V kalužích se odrážel měsíc. To nebe, ta báň jako ze středovéké rytiny, chladná jako štola soli. Vystoupil jsem z autobusu a dal se příkrou cestu vzhůru, jež černala mezi stromy. Boty s trhlinami po stranách - za chvilku byly celé promáčené a to jsem ušel takřka půl vzdálenosti...

***

    Podíval jsem se a mezi stromy se mihotalo světýlko, slabounké a nepravidelné jako světluška. Po chvíli se ale z té husté tmy vylouplo volské oko nažloutlého měsíce - obrovské!, jako by ještě prskalo z pánve. Světlo teď vířilo a táhlo se mezi kmeny. Byl jsem u cíle a boty plné bláta. A duše stejně tak. Opadávalo ze mne listí. Doufal jsem, že ona struska silnice mnou opuštěná bude zapomenuta co nejdřív, stejně jako ta zanesená struska ve mně. Struska plná vzpomínek na to, co už nebylo, co už nemohlo být, na to, co možná nebylo ani tehdy, co jsem pouze myslel, že bylo, a nakonec to žilo pouze ve mně a nikoliv navenek. Tak tato struska tedy neumřela, nerozpadla se a časem sílila, vracela mne stále zpět, zdálo se že není vyhnutí. Zase jsem sklouznul tam dolů - někam ke zbytkům času a touhy, která mi kdysi navždy unikla, ke všem těm zahnívajím zbytkům jsem sklouznul. Myslel jsem, že je již nikdy nepotkám.

***

Klopýtal jsem s kufrem
v ruce a div čelo nerozrazil.
Byl jsem zde.
A dveře skřípaly jako tehdy,
stále je šlo špatně otevřít,
jako tehdy -
Nepomohl nikdo.
A lucerna z kopyt divokého
kance, přesně jako
tehdy.

***

    Nic se zde nezměnilo. Nic až na různé drobné odchylky a smyčky času, ve kterých se ale dá zabloudit, jinak všechno zůstalo při starém. Ležím v tom samém pokoji jako před lety. Stejně zatuchlé peřiny, stěny plné arzenu jako tehdy a přece nic už není jako před tím. Nic. A nic ať provází tuto noc, zítra je také den. Víčka mi padají dolů, půjdu spát. Nebo lépe - půjdu se narodit, narodit do spánku, do snu, do nového bytí, abych zítra, až se probudím, mohl zase s hrůzou umřít. Umřít do nového dne.

***

    Jak tu jsem, všímám si věcí kolem sebe a porovnávám je s tím časem, o kterém jsem uvažoval, že se již dávno rozplynul, že zemřel a vytratil se. Jak tu jsem, nemohu si nějak na tento nynější čas zvyknout. Je to tak, že všechno to staré jsem si vlastně přinesl sebou a nejenom v tom kufru a ruksaku. Mohl jsem předpokládat, co všechno zde prostě nalézt nemohu a také nenaleznu. A tak jsem si to všechno přinesl hezky pěkně sebou. Naplnil jsem se jako konzerva vzpomínáním. A nežli vyprší ta záruční lhůta odvanulého světa, musím konzervu otevřít a vzpomínky vypustit mezi stěny kolem.

***

    V noci se budím s otevřenými ústy a rty pokrývá navlhlá, bledá a snad trochu zažloutlá omítka. Žluklá. Ta omítka obsahuje nemoci - kosti, které se při doteku rozpadají, obsahuje divoké, roztančené, šílené sny na špičce jehly, vypadané oči a vlasy roztroušené po koberci. Ta mléčná omítka, chutná po mandlích a nazývá se smrt a zapomnění. Kolikrát jsme ji s Mílou po večerech jedli.


II. - Míla

    Bylo to v čase, kdy hotel pořádal lyžařské výlety a tůry do okolí a tak jsme s přáteli jezdili, celí ztracení, nadšení, plní radosti a rozechvění. Takového, co se ponejprv rozdmýchalo uvnitř, kdesi v duši, ale pak skoro vzápětí sestoupilo až někam tam, kde sídlí žlázy. Celí rozechvělí jsme se na těch tůrách vybíjeli.

    A jakmile jsme se vrátili, existoval pro nás jenom stůl utlačený někde v rohu a horký čaj s rumem a namodrálá, plesnivá obrazovka staré černobílé televize přivezené až odněkud z Ruska. Dívali jsme se, počítali úhlopříčky a pořád jsme se smáli jako když ptáci za rozbřesku míří ke krmítku.

***

    A k ránu jsme v našem pokoji v podkroví rozvírali težké okenice z vyřezávaného dubu a úsvit dopadal v lehounkých třpytících se kapkách přímo až na práh naší zatuchlosti. To potom vstávali jsme velmi rychle a hned dychtiví a netrpěliví sbíhali jsme těsně po deváté po příkrých, rozviklaných schodech do jídelny, kde se již tvořily fronty. Návštěvníci bodře hartusili řečí, která neměla obdoby, která snad řečí ani nebyla, pouze jen nekonečnou sérií hranatých, těžkých výkřiků a poblouzněných oslovení.

***

    K snídani se podávala těžká lepkavá, krupicová kaše se zavařovanými švestkami a každý si mohl říct či naznačit pohybem ruky, kolik naběraček té trýznivé, nepodajné hmoty je ochoten snést. Někdy jsme si porce nechávali a potají jimi špinili všem těm hřmotným lidem s knírky šaty. Někdy jsme kaši strkali i do bot a potom se smáli. A dívka s hlavou, jakoby rudkou vykreslenou do balícího papíru a vlasy svázanými do copu, které jistě chutnaly jako pendreky z lékořice, na mne švitořila a byla v té chvíli drobná jako rozinka.

***

    Tu dívku jsem znal, byla to pokojská Míla.

***

    Jednou jsem omylem zabloudil do spodních pater hotelu až někam ke kuchyni a uviděl ji: stírala zrovna podlahu a když mne ucítila, postavila se, otočila a celá rozdurděná vypískla “jéé, tak to jste vy, už jsem si říkala, že se na vás tam nahoru někdy musím zajít podívat...jmenuju se Míla, pokojská...”

***

    A pak...

***

    Jako škvor jsem jednou rejdil po podlaze s otlučenou hlavou a z úst mi vytékaly sliny. Nemohl jsem se již ani doplazit k posteli. Jako by mne náhle zasáhla jakási plíživá fatální choroba, dna, obrna či cosi podobného.

    Už jsem si představoval, že zbytek mně vyměřených chvil, které pošetilci nazývají životem, strávím upoután na lůžko bez možnosti pohybu. Bez vidiny jakéhokoli útočiště s myslí a duší, která ze mě postupně procedí jako voda krz kousek hadru. Vtom se ozvalo klepání a vešlo děvče v jakémsi černém huňatém kostýmku s útržky bílé zástěrky, ponožek, spodničky a dalších podobně příjemných bílých věcí. Trochu jsem se zakuckal, zachroptěl, ale skoro hned vzápětí jsem se cítil v bezpečí.

***

    Byla to Míla

***

    Míla, to děvče složené ze sametově černé a saténové bílé, stála v oné politováníhodné chvíli nade mnou. Zpoza sukně jí vykukovala spodnička a lem kalhotek viděl jsem nyní utlačený mezi dvěma svícny stehen a co za kalhotkami - to mohl jsem pouze domýšlet. Vzlínala tam houně čehosi hustého, vlhkého a masitého. Mohl jsem pouze uhadovat. Míla stála nade mnou, dveře rozevřené, sunula před sebou vysavač a její zorničky na mne patřily celé rozšířené a vyděšené. Tak to celé začalo.

***

    Ach Míla, pokojská Míla.

***

    Občas mi ve svých týden nevypraných ponožkách a pobryndané zástěře, pod kterou ukrývala tajemné, vzrušující chuchvalce zetlelých myší, Míla, ve svých pevných, slepených, koňských vlasech a s tváří jako měsíc z vápna, ach, vězte, občas mi, v celé své chudokrevné a vláčné prostotě, působila radost. Občas tichou, kdy nebylo žádného rozporu mezi námi a občas škodolibou, kdy jsem ji měl chuť trápit a také ji trápil a ona se tak zvláštně z toho mého trápení radovala a jiskřila mi pod rukama.

***

    Hráli jsme si.

***

    Bylo ráno, zdrclé jako připálené mléko, ztuhlé při okrajích hrnce. To ráno, museli jsme je nejdřív seškrábat, setřít, aby se otevřelo, aby vzniklo slunce a tím pádem život, aby se to všechno rozproudilo. Ozvalo se liščí zaklepání na dveře a hned jsem věděl - Míla! Ona ale ani nečekala a vpadla dovnitř s úděsně hrčící, rozvířenou bestií vysavače. Napřáhla ke mě trubici, která sála - ten široký, hladový jícen - a jedním tahem ze mne odstranila celou tu zkaženou, lezavou slabost, která mi k ránu většinou sídlila v kostech a na prsou. Jak jednoduché! Vytáhla ji ze mne tak prostě a jednoduše, jako když chirurg odstraní ten malý durdivý výběžek slepého střeva, a odhodila ji oknem pryč.

***

    Vysavač mi působil stejnou radost jako jí, a tak jsme se všelijak skrze ten vysavač setkávali a vysávali si všechny drobné ranky, bolístky a nehezké věci, které nám přebývaly v tělech i na duši. Honili jsme se po pokoji a vytrhávali prkna z podlahy, otevírali skříně a párali matrace. To vše jen proto, abychom nalezli bludné indicie všeho minulého, co tu kdo před námi zanechal. Myslel jsem při tom občas na svoji první lásku, ale Míla se mi odmítala do této nově stvořené představy uskutečnit. Míla chtěla zůstat Mílou a i když jsem z toho byl zprvu trochu roztrpčen, toto právo jsem jí upírat nemohl .

***

    Když shodila tu svou huňatou kombinézu servírky, zářila jako mandle a roztřepené světlo žárovky se lesklo o bílou nehašenou kůži jejího těla, průzračného jako měchuřina - to světlo se pak s jejím tělem přímo mazlilo. Pamatuji se: ponožky jsem jí většinou sundat nedovolil a zkoumavě, pouze bříškem prstu, jsem na jejím horkém povrchu hledal měkká místa. Od břicha a oněch záhadných skrytých míst pod ním až po otlačené vrásky z kalhotkové gumy na bedrech a od zatuchlých krajin mezi hýžděmi až někam tam, kde už jsem vůbec nevěděl, co si myslet. Vždycky jsem něco našel a vždyky jsem měl kde začít i skončit.

***

    V jedné chvíli naší anarchistické výpravy po zbytcích lidských fosílií, které navždy poskvrnily tento pokoj v podkroví, objevili jsme pod stařičkou trouchnivějící komodou i párek nerozlučně zetlelých myší. Možná tu již celé roky dřímaly pokojným spánkem ukončeného života. Hned jsem si vzpomněl, hned se mi to vše spojilo do logické skládanky - vždyť Míla sama přece, už jsem to říkal, měla v sobě cosi z myší. Taková malá zapomenutá, pisklavá myška to byla.

***

    I napadlo mne ty myši vzít a k Míle je přiložit.

***

    Porovnat chomáčky. Míla se nebránila, dobrý Bože ne, jen tak celá zchřadlá ležela rozložená na prostěradle a síťka světla se odrážela kolem... Míla držela, jak sama prohlásila, jako kráva...vrněla a zpoza onoho středu, ze kterého vznikl veškerý původ světa, rozlévalo se k mým rukám mazlavé teplo. I napadlo mne myši vzít, k Míle je přiložit.

***

    Jeden víkend, když dostala volno, vyjeli jsme si na lyžích do lesa... Už jsme se vraceli, když nás mezi stromy zastihla tma... Bylo pět hodin odpoledne a z napadlého sněhu se odpařovala bílá průzračná záře, jež přetékala vzhůru k nebesům, kde se dále rozlévala. Štiplavá záře, večerní světlo, po kterém se chtělo kašlat. Tma houstla, tma hnědá a zelená, brzy nám sahala ke kolenům. Brzy jsme se v té lesní samotě skoro topili. Vzduch mrznul a s praskáním padal na zem, křupal pod nohama a na Mílu tehdy přišla velká potřeba.

    Shrnula tedy šusťákové tepláky ke kolenům a nakrčila se u pařezu... Bledé hýždě prosvítaly těsně uvázaným obojkem noci... Uběhla chvíle, aj, a ucítil jsem onen charakteristický horký závan výkalů, jež se nasládle rozlil po okolí... Nezůstal jsem pozadu a nakonec i mé zimní kamaše brzy sklouzly dolů... Snad nikdy jsme s Mílou k sobě nebyli blíž než tehdy, když jsme oba čupěli nakrčeni k sobě zády tam u pařezu za krmelci.

***

    Svým vnitřkem, který tak náhle a překvapivě vyšel ven, rozpoutali jsme mezi sebou v té chvíli silové pole, jež nás zcela nově uvedlo do výchozího postavení vůči celému vesmíru a světu. Pojednou jsme mohli cítit plnost onoho stavu, jež se utvořil ze spojení přítomnosti Míly i přítomnosti mé. Velké dílo naší lásky bylo dokonáno.

***

Tvůj úsměv, Mílo, hnědý
a zlatý v celé svátosti
té chvíle kdy cítím
závan vnitřní bytosti
v tobě

***

    Psal jsem dokonce básně! A také, samosebou, dělal Míle společnost. A Míla vyprávěla o životě ve městech, o svém těle, komu všemu patřilo a co nabízelo, jaká radost či strast z něj plynula v tom kterém okamžiku. Vyprávěla a vyprávěla, ale mně to pojednou bylo všechno jaksi lhostejné. Nicméně navečer Míla přicházela ke mně po těch rozvrzaných schodech z rozklíženého dřeva s rendlíkem přikrytým utěrkou a všechny její drobné póry a zákruty, všechny ty skulinky a škvíry, patřily jenom mně a netopýrům. Obskakovala mne. Jídlo i sebe přinášela mi rovnou do peřin a hned jsme se o to všechno rovnou podělili. Půl mně, půl tobě, kdo z nás bude dřív?

***

    Ale vlhká, zákeřná arzenová omítka křivě jdoucích stěn každý večer pod tíhou našeho spikleneckého dusotu odpadávala jako sněť a celá mrtvolná a náměsíčná bořila se nám do vlasů, prosakovala ke rtům a my ji polykali, hladoví a nenasytní. I usínali jsme a naše dusné noci provázel nahořklý, palčivý pocit na jazyku. Zdály se nám sny, plné závratí a nikomu z nás se o nich ráno nechtělo hovořit.

***

    Ještě mohu vzpomínat a také ještě vzpomínám. Je to poslední životní funkce, která mému tělu zůstala zachována. Tedy budu to činit, dokud se celá ta směšná modla, co stojí na hliněných nohách a co se duše nazývá, dokud se i ta ve mně nezhroutí a nerozloží v prach.

***

    Jednoho dne mne v hotelu navštívil otec. S výkřikem, který mi z hrdla vydral poslední zbytky hlasivek, jsem se probudil. Míla ležela vedle mne. Odvrácená, zakutaná v pokrývkách se zuby zahryzlými do zápěstí prožívala jakýsi těžký sen, ve kterém jí nebylo pomoci. Stejně jako mně. Otec bušil, klepal na dveře, dožadoval se vstupu. Vše ve mně křičelo strachem a úzkostí: chce mne odvést s sebou!! Já ale vím, co se za jeho návštěvou skrývá, co doopravdy zamýšlí. Nechce mne, chce Mílu! Nějak se mu do města doneslo, že zde žijeme spolu. Doneslo se mu o všech Míliných štědrých zákoutích a bledém těle a teď mne chce o toto všechno připravit. Ne, otče, neotevřu, pro všechno na světě, neotevřu! Vrať se zpátky odkud jsi přišel! Otec se ještě chvíli snažil a křičel na mne přes dveře jakési výhrůžky a sliby, ale já přesto neotevřel. Víc jsme se neviděli, víc jsme o sobě neslyšeli. Otec byl zapomenut jednou provždy.

***

    Probudil jsem Mílu a podrobil ji zevrubnému výslechu. Nejprve se vzpírala, nechtěla nic prozradit, až mi nakonec s pláčem doznala, že ji asi před týdnem správcová hotelu poslala do města pro jakousi zásilku a někde na nádraží se s otcem potkali a střetli se pohledy. Neznali se, ale nemuseli nic říkat. Otec na Míle okamžitě rozpoznal můj cejch, mé znamení hanby.

***

    Od této návštěvy zakázal jsem Míle jakýkoli svobodný pohyb. Ostatní hosty musela obsluhovat s odvrácenou hlavou, sledoval jsem ji a snažil se mít naprosto přesné informace o kterémkoli jejím hnutí. Mým cílem bylo, aby zcela zapomněla na sebe, na veškerá svá přání a touhy. Mým cílem bylo, aby se cele vyplnila mnou.

***

    Četl jsem podivné zaprášené knihy a sledoval, jak chřadnu, jak mne tyto chvíle tlačí na prsou. Četl jsem knihy a život pro mne byl cosi, s čím není dobré mít cokoli společného. Po čase se mé veškeré vnímání, vešekrá ta energetická záře uvnitř, která dává sílu ráno vstát z postele a natáhnout si kalhoty, všechno se to přelilo do zažloutlých, podmočených stránek, jedovatě natisklých písmen a zmatených řádků mezi nimi.

***

    O Mílu jsem se již mnoho nestaral. Byla součástí stálého inventáře věcí, jež mne obklopovaly, ale ničím víc. Po čase jsem ale přesto nějak vytušil, že je čím dál méně spokojena s tím jak pokračuje náš vztah. “Ty se neumíš milovat!” vyčetla mi jedno ráno bolestně, schovívavě a opovržlivě. A já si uvědomil, že je konec. Ano, zapoměl jsem na něhu, doteky. Už mi šlo pouze o to, abych se rychle nějakým podvodným způsobem ukojil a měl tak alespoň na pár vteřin pokoj od toho podivného napětí, jež ve mně co chvíli narůstalo. Vzpomínám si, jak mluvila o tom, že to naše vzájemné uspokojování jí připadá strašlivě dětské... “Nejdřív tebe, pak mně, já bych spíš chtěla, abychom to prožívali současně”.

***

    A všechen ten arzen, všechny ty koktavé, vyšinuté sny, které nám roztřesenými prsty malovaly těžké kruhy pod očima, působily, že jsme se v těch šedivějících chodbách hotelu už ani nehledali. Byli jsme vděční za to, když se jeden z nás před druhým kvapně vytratil. Celé to naše milosrdné vyhnanství ze světa rázem ztrácelo onu prvotní radost a čím dále Mílu i mne svazovalo podivnými tajnostmi, jež za života ve městech ležela pohřbena pod tlustou vrstvou zapomnění. Najednou jsme se těžce smiřovali s těmi neznámými bytostmi a tvory, kteří nás obklopovali a kteří měli počátek ve všem zamlčeném a udupaném v každém z nás. Už jsem dále nemohl snášet onu nostalgii, jíž se Míla oddávala s otevřenou náručí. V té náruči už totiž pojednou nebylo místo pro mne.

***

    Až jsem se jednoho dne probudil zpocený a peřiny nasáklé vodou už na mně skoro zahnívaly... Jako krunýř přirůstaly mi k nohám, břichu i hrudníku, přirůstaly mi k pohlaví. Byl jsem náhle nový tvor, stvořený z peřin a potu, z tělesných funkcí a nebylo již nikoho, kdo by mne z této posměšné existence vysvobodil, musel jsem si pomoci sám...

***

    Míla byla pryč. Ani jsem nevěděl jak dlouho.


III. - zpověď starému příteli

    Hotel je teď plný ticha a pavučin. Zapomenuté židle a stoly se záplatovanými ubrusy se tísní v koutě jídelny. Také osazenstvo, které si vždycky při snídani horlivým boucháním do těchto stolů vynucovalo pozornosti, už není. Ti muži s komicky zařezaným knírem, i jejich kravsky nafouklé růžolící ženy jsou najednou pryč. Hotel jako by se uvnitř scvrknul jako jablko vystavené slunci. Také parkety již dlouho nikdo nepřeleštil... Hotel přešel do jiné roviny existence a snad již ani nepatří k síti ubytovacích zařízení, která by byla určena lidem. Zdá se, že nyní se zařadil do jisté podskupiny hotelů, jež poskytují ubytování hmyzu, myším a jiným zákulisním tvorům.

***

    Můj život nyní je smrštěný dílem do malinkého okamžiku dešťové kapky a dílem rozepjatý do mohutného vichru, co profukuje na nedalekých stráních. Nic z toho, co se zde vyjevuje, neplyne, protože se to neustále otáčí dokolečka jako pes za ocasem. Mohu jen doufat, že jeho i mne to po určité době přestane bavit a že zase poběžíme přímo a rovně.

***

    Někdy ani netuším, co vlastně zač je ten čas, který obstupuje tyto dřevěné dubové stěny. Nevzpomínám si na žádný přesný průběh událostí. Netuším, zda něco z toho, co zde popisuji, už bylo a já na to myslím jako na budoucnost, či naopak. Třídím tu samé klamné dojmy, ale jsem za ně vděčný -- vždyť co by jinak ve mně bez nich vůbec zůstalo?

***

    Ve dne si většinou připadám jako nafouklá mrtvola vytažená na břeh. Víčka mi bobtnají, a tak se raději řídím podle pachu a ten mne vede k neznámým zákoutím. Není důležité v životě používat zraku, zrak odvádí a mate, neustále člověka vrhá jinam, než kde by měl a chtěl setrvat. Mrtvola, když celá směšná a zkrabatělá, žebrala v kuchyni o jakési zoufalé zbytky jídla, ta první přinesla zprávy o tom, že Míla odešla. Mrtvola, kterou jsem bez vší pochybnosti byl samozřejmě já sám.

***

    Po čase jsem ale doznal uvědomění, že se jaksi počínám z oné mrtvoly zdvíhat a že z bažinatého dna plovu na povrch k záblescím nestálého, průzračného světla. Ta clona zmizela a vlhký vzduch a mlha mezi stromy probudily ve mně někoho, koho jsem dříve trochu znal. A tak pojednou nejasně vzpomínám na osobu, jež každý večer ve mě dlí, a hovoříme spolu. Je to přátelství, které jsme kdysi pod dojmem malicherných nesvárů rozvázali a nyní se k němu s překvapením vracíme zpět. Občas to sice zaskřípe, ale jinak dochází vlastně ke splynutí. Ten ve mě, starý přítel a já, zkrátka si rozumíme.

***

    “Tak rád bych někomu řekl, ach, co vlastně pro mne znamená milovat! Je to jakýsi nadpřirozený souhrn chemických reakcí ve mně? Něco, co duše vylučuje sama od sebe, aby se očistila od vlastní špíny? Je to silný pocit, takřka osvícení! Vždycky to začíná jakousi explozí štěstí uvnitř mne. Druhá bytost fascinuje již z prostého důvodu svého jha, svého bytí, své existence. Jak je možné, že existuje někdo takový a ještě navrch k tomu v mé bezprostřední blízkosti? Nechávám se druhou polovičkou přímo opájet, nechám ji zcela prostoupit do sebe. Potom mé já přebývá v poslední zapomenuté skulině, v poslední výspě, v pětiprocentní rozloze a zbytek vždy vyplňuje dotyčná milovaná osoba, jež podnítila reakci.

***

    Starého přítele v sobě vzal jsem na procházku mezi stromy a takto k němu hovořil a takto pokračoval.

***

    “Zkrátka a dobře svrchovaně neexistuji, když miluji. Pro mne v tomto daném stavu takřka není místo. A přesto je to svým způsobem sobecké, jelikož ona malá enkláva mého já v té poslední výspě si pro sebe bere vše, saje, roste z druhého a zbytek slouží se sehnutým hřbetem. Jen tak na okraj, když jsem zamilován, fascinují mne už jen třeba lexikální koncovky: to mám ráda, to nemám ráda...atp., veškerá ta odlišnost mne dovádí na samý vrchol slasti. Jenže tenhleten stav nemá nikdy dlouhého trvání. Po čase nastupuje další část, fáze či fůze lásky, které jsem schopen. Je to cit v mnohém plnější a realizuje se již po skončení vztahu a v nepřítomnosti druhé osoby a je velmi zoufalý, nejednoznačný a mocný.”

***

    Nadechl jsem se a zůstal chvíli zticha a jen tak vnímal štěbetání ptáků ze vzdálených větví tam nahoře. Déšt mi stékal do vlasů a sklouzával po tváři. Večer houstl mezi stromy a chladivý vzduch se rozléval po kůži.

***

    “Musím mluvit o Míle. Mílu jsem totiž začal plně milovat až teprve poté, co skončila ta doba, kterou jsme sdíleli spolu. Proto abych náležitě vysvětlil strukturu mého citu, nejprve musím mluvit o snech. Kdyby ve mně existoval tajný statistický úřad, jež by sledoval výskyt těch kterých osob v mých snech a tvořil z jejich výskytu jisté souhrnné informace, Míla by ve všech těch grafech vyšla na prvním místě. Ano, neexistuje člověk, o kterém by se mi častěji zdálo. Nemine ani čtrnáct dní, aby alespoň jednou či dvakrát nenavštívila mé sny.”

    Žijeme paralelní život. Ve snech mi Míla vypráví o všem novém, co se jí přihodilo, a já ji za to miluji a ona ví, přijmá to, ale nepodléhá. Copak to všechno pramení ze mě? Z mých štol zakutaných až kdesi u žhavého jádra?!”

***

    Starý přítel ve mě naslouchal a po čase nechal narůst otázku, jíž bych si sám byl dříve či později nucen stejně položit. “Vždyť přeci miluješ vzpomínku v sobě. Jsi vlastně zamilovaný sám do sebe, do vlastních představ o životě, který jsi kdysi žil”. A já věděl, že je tomu tak. Všechna ta krásná a vznešená slova o svrchovaném nebytí, ta slova, která si na obranu stvořilo mé špatné svědomí, nemohla zastínit skutečnost, že tato má domnělá láska se druhé osoby týká jen pramálo. Když miluji, druhého vlastně neznám, ale stačí mi určitý díl povrchu, který převezmu a pak si jej kočíruji podle svých představ. Zřejmě jsem v sobě kdysi skutečně cosi vytratil, cosi, co mi nyní bolestně schází, a tak když najdu druhého a myslím, že miluji, strašlivě se mýlím. Není to ten druhý, nýbrž já sám. Je to ono ztracené a nenalezené ve mně, co mne fascinuje a co chci okamžitě vlastnit, držet za zamčenými dveřmi a nepůjčovat nikomu. Proto jsem ihned žárlivý a nenávistný...Ten cit, který si pak na omluvu vytvořím, pak dusí všechno kolem...

***

    Večer se rozdoutnal krajinou a barvy ztratily smysl, přestaly žít. Veškerá ta chladná čerň, která věci náhle uvedla do prvotního stavu před stvořením, se rozprostřela kolem nás. Starý přítel ve mně a já vrátili jsme se do hotelu. Ještě jsem hovořil.

    “V tom vztahu, a je to pravda, jsem si hodně vynucoval a hodně nutil a byl ten, kdo svazoval, omezoval, kdo byl plný podezření a tyranské, ohroublé nesnášenlivosti. Jenže když se na to teď dívám zpátky, uvědomuji si a na svou obranu uvádím, že jsem byl zvířátko bez zkušeností, které se třáslo strachem a podléhalo neustále zmatku a iluzi.

    Trošku jsem se zahltil, zahltil vlastním prožitkem z toho vztahu a vůbec si neuvědomil, že Mílu v lecčems vlastně zneužívám. To je možná to právé slovo. Nebyla to láska, jenom vydírání. Psychicky i sexuálně jsem jí vydíral a zneužíval. Ovšem přirozeně, že v trošku zaobalené formě. Ale tehdy jsem si to neuvědomoval. Měl jsem neustále klamný pocit, že k takovému jednání mám oprávnění, že je mi to dovoleno. Nemohl jsem Míle nijak pomoci, protože pomoc jsem potřeboval sám.”

    Zůstal jsem schlíplý a netečný a starý přítel ve mně mlčel. Byl jsem pojednou sám a nemohl jsem se vymlouvat na mrtvolu či kohokoliv jiného.

    “Utrpení přitahuje. Trpěla Míla, trpěl jsem já - tedy z toho vznikl onen magnetismus, jež na čas svedl naše cesty do společného trudného svazku. Třeba v utrpení nechceme pomoci. Jelikož trpíme všichni a když pojednou střetneme druhého, jenž trpí stejně jako my, nechceme pomoci. Chceme jen trpět spolu s ním, popustit tu uzdu a neblokovat touhu trpět jaksi plně a cele. Nespojují již vzájemné sympatie, ale vzájemné utrpení.”

***

    Přesto, když jsem si toto všechno uvědomil, cítil jsem, že snad poprvé v životě cítím jakýsi slabounký zákmit lásky, která nemá nic společného s tím, co chci či nechci. Ta “láska” nebo snad “štěstí”, nazývejme to jak chceme, pojednou ten cit ve mně existoval jaksi sám od sebe. Nebyl výsledkem mých palčivých představ ani přání. Byl zde a nic mi nesliboval a nic po mně také nechtěl. Prostě byl.

    Vzpoměl jsem si na písničku z mládí.

“Byl jsem dlouho někde jinde,
ale na tebe si, lásko, vzpomínám.
Času nezbývá už mnoho,
tak raději se vracím zpátky k sobě
a nikoho už nehledám.”

***

    Ano...


IV. - deník ztracence 2 ...

    Ležím v posteli, obklopen drobnou večerní péčí a dávám prostor té hostině stínů, která se mi rojí nad lampou. Každý večer mi teď na stole vyrůstá rešerše neznámého bytí, drobná zpráva zapomenuté skutečnosti. Plním jí stránky čtverečkovaného sešitu, dokud mne tma neohluší tak, že se často v okamžitém bezvědomí skácím k zemi. Netopýři se slétávají k mým snům a vyprávějí mi o nadcházející noci, jež zvolna rozpíná svůj huňatý zimní kabát a odhaluje půvaby, které všem smrtelníkům musí zůstat utajeny, neb je nelze vyslovit.

***

    Mrtvola spí, usadila se kdesi v kuchyni mezi špinavými hrnci.

***

    Prožívám teď dny klidu. Odpoledne se z hustých načechraných hlávek stromů odpařuje mlha a zuhelnatělé slunce, hnědé, skoro rezavé, se rozpadá mezi větvemi. Dalekohledem ze své mansardy sleduji les - občas zafouká vítr, občas zašramotí listí a sem tam mne v noci ze spánku vytrhne sípavý dusot ježka. Ve dne se občas mezi houštinami zableskne hnědá průrva prchajících srnek. Někde tam o kus dál za mýtinou, stromy tvoří jakýsi temný, neprostupný altánek a když se dobře díváte, vysoká zvěř tam navečer ke krmelci chodí lízat sůl.

***

    Až se trochu zotavím ze své náměsíčné slabosti, plánuji, že se k tomu altánku smrků, ke krmelci, vypravím o něco blíž. Cosi mne na tom nespatřeném, nezachytitelném, přesto ale neustále patrném životě vysoké zvěře, tichounce přitahuje. Ta stáda srnek a jelenů byla tu již dávno před tím, než jsme s Mílou prožili naše krupicové štěstí, štěstí ochucené trochu prošlým švestkovým kompotem. Ta stáda žijí zde i nyní v této ztracené, odpadlé vrstvě přítomného času. Mé dny v hotelu jsou sečteny. Jsem už rozhodnut. Nevrátit se, však ani neodejít...

***

V Hotelu Štvanice se neuklízí.
Pokojská Míla
sbalila kdysi kufry
a sestoupila do údolí.
Až přijde čas,
vypravím se navečer
ke krmelcům,
k vysoké zvěři, do
hájemství, do
rodiny.

***

    I vykročil jsem k altánku mezi stromy. Jemná večerní mlha je laskavě objímala jako améba. Spadané jehličí v kupkách světélkovalo do tmy. A někde tam uprostřed mezi smrky jako mocný oltář určený neznámému bohu zářil krmelec. Zvěř, srnky i jeleni shlukovali se do skupin...

    I vykročil jsem, zanechav v hotelu všechny dávné věci, vstoupil jsem do mihotajícího závoje palčivé noci.

    I přistoupil jsem ke krmelci a nabral nejprve z mističky trochu soli a pak vykročil zase o něco dál.

    Nad kupkou sena v celé té posvátné večerní prostotě materializoval odér hnoje, štiplavý jako uhlík..Srnky mne sledovaly. Mezi stromy zahlédl jsem starého přítele, jenž už pojednou nepřebýval ve mně...

    Jeleni a srnky mne provázejí ...

    Čeká mne spása...

    I doznal jsem, že starý přítel ve mně, již žádným přítelem není, neboť onen starý přítel, pomocník a rádce, jsem náhle opět já sám.

    Po mém bývalém životě možná zůstane jen ta zkroucená mrtvola mezi stromy. I ta ale vlastně nakonec také dojde svému naplnění - bude skutečná, a tedy šťastná a spokojená. Bude ji možno ohmatat, uložit do schránky, pohřbít, rozmetat či spálit a já s ní již nebudu mít mnoho společného.

    I doznal jsem - není již rozdílu mezi mnou a věcmi kolem.

    Nový život.

    Vzkříšení.

15. 4. 2001,
Bohdanovi a Eliášovi