DÍVKY, CO TANČILY

Kuba Řehák


     Vzpomínáš příteli, seděli jsme kdysi před lety v malém pokoutním lokále, jenž svým uspořádáním jaksi navozoval dojem lodní kajuty. A také jsme si tam nakonec takto nějak připadali - jako v kajutě - všelijak to s námi ten večer houpalo ze strany na stranu, náklánělo a vyvracelo z kloubů, až to musela zakončiti ohromující závrať. Mořská nemoc, jež nám ten pobyt, jeho vnímání, maličko přecedila do rozpíjející se, zamlžené nádoby, jež se neustále smršťovala a narůstala, a my jsme pak v této nádobě zůstali po celou tu dobu uvězněni, vystaveni jejím rozmarům. Ten večer, myslím ale, nesdíleli jsme vedle sebe. Oba jsme byli sice přítomni, ale snad jakoby každý v jiném rohu té nádoby. Ten večer, ani se nepamatuji, zda jsme spolu vůbec hovořili, což činíme přeci takřka vždy, když se naše směry byvším způsobem protnou. Ale toto zní trošku jako výčitka a věz, snad vším jiným, pouze ne výčitkou, mělo by toto sdělení být.
     Kromě nás nacházeli se na té lodi večera, jež pozvolna na vlnách zábavy, pití a výkřiků směřovala do noci a nakonec se i z oné noci přehoupla do propastných krajin nadcházejícího rána, nacházeli se tam i jiní. Přátelé, jež v té době provázeli naše, dílem společné a dílem ovšem přirozeně rozdělené, cesty. Byl to zřejmě večer s přáteli. Ale nemohu napsat jeden z mnoha, jelikož v té době jsem se takovýchto rozkomíhaných, vratkých setkání účastnil pramálo, vlastně vůbec. Ale ten večer jsem tam byl. Jednalo se zřejmě o večer čímsi vyjímečný, což tuto mou přítomnost jaksi malým cípkem osvětluje. Setrvával jsi tam ovšem tehdy i ty, milý příteli, ale cosi ve mně činí, abych bral v potaz skutečnost, že ne po celou dobu. Myslím, že v jakési skulině, čtvrtce času, jsi z této paluby vyklouzl, vysmekl se a zmizel. Měl jsem dojem, že skoro až někam do nenávratna, kam tě z mé strany následovati možné nebylo. Vytratil ses, možná podobnou skulinou či škvírou, která ti k tomuto zmizení v čase tehdy v lokále napomohla.
     A naši přátelé obrůstali celou tu kajutu jako houby, zmnožovali se v trsech. Takřka již povlakem sebe pokrývali stěny a já zůstával mezi nimi a postupem doby mne do této pozoruhodné živočišné říše nakonec také zahrnuli. Šířil jsem se pak spolu s nimi, podobně jako oni, leč pouze pro onu chvíli, protože jak dobře víš, takovéto šíření není mé osobě příliš vlastní.
     Zpoza stolu, jejž mi tehdy bylo dáno sdílet s ostatními - táhl se do onoho stísněného okrouhlého prostoru jako vřeteno - naskytl se mi pozoruhodný pohled. Jen tak letmo vzhlédl jsem od nakyslého zbytku piva ve sklenici. Nepatrně svou hlavu pootočil, nechávaje kdesi v prázdnu za sebou jakýsi načatý, nedokončený a později již dokonale zapomenutý cár rozhovoru s kýmsi, jehož tvář mi dávno splynula s tvářemi ostatními, jež se jako ornamenty kupily po stěnách. Snad dokonce jsem při tom vhledu i cuknul překvapením. I když to cuknutí se navenek projevilo jistě jen pramálo, ale uvnitř, uvnitř zašramotilo, cinklo a vydralo mne z onoho hovoru jako pohlavek.
     Za stolem, připadal mi v té chvíli táhlý, nekončící - takovou malou chrámovou lodí byl - tančily na jakémsi vyprázdněném, neohraničeném prostůrku dívky. Ovšem jak tančily! Ani jsem nepostřehl, že během toho šramotu uvnitř mne, zřejmě kdosi pohybem ruky, dotekem prstu spustil jakousi vlnící se, opilou a hlučnou, ne však drásající, melodii, jež celý lokál jaksi svinula do plíživého, mátožného soustředění.
     Soustředění směřovalo vzhůru k tančícím dívkám. Zvolna se oddělilo od hranaté desky stolu, za kterým jsme bloudili mezi sklenicemi piv, a dále se vznášelo. Stoupalo jako pára nad lesy. Naše dívky tančily, ovšem pravda, jakým to ohromujícím pulsem! Již jsem to, myslím, naznačil. Kyčle se jim prohýbaly do stran, vyvracely se a klesaly jako závory. Dívky rozviřovaly kolem sebe houstnoucí kouř, jehož prvopočátek zrodil se ze vznícených špiček bohatě námi zapalovaných cigaret, jež vzápětí hasly, spočívajíce nakupené ve vrakovišti popelníku. Ony se podle toho kouře počaly tak nějak škubavě vlnit. Mámivě a bez přestání.
     Jako by v celém svém pohybu dokázaly zaznamenat a poté odhadnout naprosto přesně veškeré zákruty a úskalí tohoto kouře, což jsme my zpoza stolu nedokázali ani při nejlepší vůli. Zdálo se, že dívky si s kouřem rozuměly jaksi více a v mnohém samozřejměji, ba dokonce, že mu i s jistým citem a porozuměním naslouchají, že kouř jim přináší určitý druh zření a dosud neodhalené možnosti, o které my bychom nezavadili. Svým způsobem tomuto kouři děvčata tiše děkovala za to, že udal směr jejich pohybu a dovedl jej k zázračnému uvolnění.
     Řekl jsem naše dívky, avšak ono ustanovení jmenované slovem naše, tak jak se mu v běžném slova smyslu rozumí a jež často vybízí k chlapáckému poplácávání po ramenou, nebylo jim vlastní, netýkalo se jich nikterak. Naše - chtěl jsem tímto přídomkem pouze naznačit, že dívky do onoho lokálu vnikly společně s námi, znaly se k nám a my, přirozeně, zase k nim, toť vše. Však ač sdílely jistý čas společnou radost a třeštění s námi, po určité době nechaly se vyzvat k bloumavému tanci a opustily nás. Ovšem nejednalo se o případ, kdy zářící mladík dostaví se s tajemným tušením v očích ke hraně stolu a jediným pohybem sebe naznačí cosi, čemu v dané chvíli může rozmět pouze on a dívky, jež vzápětí vstanou a jeho skrytou výzvu po setkání bez váhání opětují. Ne, zde se jednalo o věci zcela jiné, ležící mimo takto stanovená pravidla. Nebylo nutné vyzyvatele k jejich tanci. Dívky vyzvaly jedna druhou vzájemně, strženy neznámým magnetismem, jemuž v koutku svého puzení hodlaly zřejmě přijít na kloub. Dívky vyzvaly se vlastně samy bez obvyklých příkras a pentliček, jež k tomuto druhu tanečních soubojů většinou náleží.
     Bylo to tak, že v nestřežené chvíli zkrátka odhlédli jsme od jejich současnosti, vtlačené mezi nás, a zapředli se do bohatého hovoru, vyprazdňujíce jednu sklenici piva za druhou, jež před námi posléze tvořily cosi jako labyrint ze skla. Jakmile však navrátili jsme se z naší pouti tímto skleněným bludištěm, dívky již nespočívaly mezi námi. Již nám nepatřily ani kousíčkem svého přítomna. Tančily a zdálo se, že nyní již zcela soběstačně patří pouze samy sobě a svému pohybu, svému dlouhému, niternému hovoru s kouřem v místnosti. Pružnost, až takřka zajíkavost jejich těl, probouzela v nás touhu následovat je. Odhodit závoj, jenž nás osedlal jako koně. Leč, opakuji, nebylo v naší moci toto učinit, vymanit se zpoza stolu a přidat se k nim.
     Kouř zrodil se sice z našich cigaret, ovšem prozřetelnost přihrála nám v tomto okamžiku pouze úlohu jakýchsi iniciátorů, dárců či snad také možná prostředníků bez vědomého tušení širší souvislosti. Kouř unikl nám z dosahu podobně jako dívky. Byli jsme předurčeni tento kouř uvésti ve hmatatelnou patrnost a tímto byla naše role skončena bez fanfár či potlesku na otevřené scéně. Kouř i dívky navždycky opustily stojatou državu naší blízkosti. Stvořili jsme tento vlnivý kouř z důvodu, o němž jsme tehdy ani dílem netušili, stvořili jsme jej k tomu, aby jej naše společnice pro sebe odhalily jako neviditelného rádce s dobrými úmysly, jenž se jim posléze za tuto důvěru odměnil sálající a přitažlivou, obkročmou vibrací. Tíše k nim promlouval a jejich těla vedl k nové soběstačnosti, jež nás, chlapce za stolem, přerůstala nejméně o jedno patro, jeden řád.
     Tuto soběstačnost pociťovali jsme velmi zřetelně. Občas jakoby o nás zavadila cípkem, jemňounkým průběhem své frekvence a tu vnímali jsme snad takřka posvátnou úctu a bázeň, jež by nám ani nedovolila přiblížit se směrem k nim, byť třeba jenom o chloupek. Děvčata sama však nijak nepotřebovala hranici této své nově vyzískané, neskrývané intimity manifestovat. Takováto starost jistě jevila by se jim starostí zhola zbytečnou a k uzoufání směšnou, zkrátka taškařicí, ke které by se neměla zapotřebí snižovat.
     Někteří z nás ale nemohli se jaksi smířit s touto narůstající svobodou, jež kolem dívek proudila. Někteří z nás chtěli dosáhnout, když ne přinejmenším svobody totožné, tak alespoň svobody částečně podobné. Chtěli se tohoto obřadu účastnit, vlnit se a hovořit s kouřem jako ony, chtěli porozumět. I vztyčili se nato mátožně ze židle a tápali přerývavým krokem směrem k děvčatům, jež stále zaujatěji pro svá těla vyhledávala nové a překvapující podoby v prostoru. Vidím to takřka jako dnes. Dotyčný vpadne do kruhu dívek a s těžkým úderem jako pytel se počne pohybovat, chtěje jaksi násilně spojit prostor svého těla s prostorem dívek a celým dalším prostorem kolem! Avšak jakou chybou, jakým hrubým netaktem, ukázala se tato snaha být!
     Onen triumvirát, nedeklarovaný trojspolek tančících dívek nedal se však tímto činem zoufalce nikterak ovlivnit. Dívky ve svém samozřejmém stavu nedaly dotyčnému ani jediným centimetrem chuťového košíčku rozpoznat svého vytržení. Nahlédnout pod zamženou pokličku tance. To, co bylo v jejich - a nerozpakuji se použít toto poněkud zneužívané slovo - smyslném kroužení, jevilo se jako rozhovor, byť poněkud trhaný a přerušovaný neustálými proměnami a přeskupováním z místa na místo. Tyto nuance, jemně vykreslené, nabyly u našeho kamaráda podoby hrozivě necitelného a trapného, opilecky těžkopádného komíhání, ve kterém se ani stopou neotiskl do obdobně vířícího tance jako ony.
     A dívky samotné jakoby již dokonce přestávaly býti dívkami. Dívky v nich pro tuto chvíli zemřely, dívek již nebylo. Zato zrodily se z nich snad jakési spojité nádoby, v nichž po mihotavých záblescích s ohromnou rychlostí protékaly ztracené jejich jednotlivosti. Stehna, zalomená do nestřeženého chvění, síťované punčochy s pobledlými úryvky kůže, nalakovaná, stále živá zvířátka zářivých bot či vrtulky narudlých rtíků, jež možná po vosku chutnaly. Tyto tělesné proporce, rozštěpené na jednotlivá jádra, přeskupujíce se v nádobě, dávaly v mžiku zapomenout na tvary, jež jsme v oddílu věku minulého těmto dívkám přisoudili. Zrak jsme si málem vykroutili, sledujíce tyto zásadní proměny.
     Dívky již nemohly navrátit se ke svým bývalým formám, nemohly již dále existovati od sebe odděleně. Ony hranice danosti, jež až dosud vymezovaly obrys jejich těl, jemně odkráčely kamsi pryč. Děvčata byla náhle samotným pohybem, třesem, otevřeným krůčkem, jež měl v sobě tu sílu na čas všechny je rozpojit a navrátit zase zpět v nejodvážnějších variacích, které si ani nejvrtkavější představivost navolit nemohla.
     Vzpomínám, že chvíle dívčího víru v tanci, ač zpočátku jevila určité znaky průběhu, náhle se zastavila a onen průběh již dále nerozvíjela. Ta chvíle jakoby mimoděk překročila zákonitosti počátku a konce a přetvořila je do zcela jiného ustanovení, jež tuto zákonitost nikterak respektovati nemusila. Dívky tančily...
     A my, co zpoza stolu nad tímto nevyslovitelným faktem rozpačitě okouněli, již jsme se po tom taktéž nedokázali navrátit k běsnícím hovorům či výpravám do skleněných labyrintů, nemohli jsme již skoro ničeho. I naše formy proměnily se oním majestátním činem děvčat. Stala se z nás jakási roztřesená klubíčka, vystavená povětrnostním vlivům uvnitř kajuty, nad kterou po čase vychrstl jazyk lepkavého ranního světla, jež však ale více zastiňovalo a bránilo věci uzřít, než že by přispívalo k jejich rozlišení. I nahlodala nás osidla trudnomyslnosti. Nic netrvalo, tento večer nekončil, co na tom, že jsme jej nakonec opustili!
     Vždyť to, že od věcí odstoupíme, nemusí ještě býti hlediskem pro jejich ukončení. Tento náš odchod, útěk na to má pramalý vliv a věci pak časem rostou bez našeho požehnání. Však nechci se snažit ten večer dořešit jaksi za něj. Pokud ten večer stále ještě žije kdesi mezi počátkem a koncem, časem ke svému vrcholu jistě sám jednoho dne dorazí. K tomu mne, milý příteli, není potřeba.