YAWAHŮ

Ondřej Kyas


i.

     Ten chlápek pod kandelábrem už zase cosi hledal v kapse a tramvaj stále nikde, jeho vizáž se mi nezamlouvala, byl celý ošumělý... Proč se měsíc neschovával za mračna jako vždy, proč teď všechno ošahávalo jeho nepřirozené světlo, na které jsem si nikdy nezvykl? Bylo mi nepříjemně zima, i když léto ještě zdaleka neskončilo. Lidé si asi pomysleli, že jsem se zbláznil, když jsem se vydal po nábřeží a dál už s nimi nečekal na tu zpropadenou tramvaj. Po celé délce nábřeží se kroutily staré sochy v pravidelných rozestupech, ne, nelíbily se mi, byly údajně barokní a měl jsem si jich vážit, ale jak jsem si jich měl vážit, když se mi vůbec nelíbily! Po tomhle nábřeží už stejně nikdo nechodíval, nesvítily tu lampy, tma se zde natrvalo zahnízdila. K nejbližšímu místu, kde byli lidé, k mostu, to vypadalo asi na 10 minut chůze. Vybavily se mi zážitky z posledních 12 hodin mého dosavadního života: dlouhé minuty proležené v posteli, prosezené před televizí nebo u psacího stroje. Napsal jsem celou jednu báseň, a nelíbila se mi. Mohu psát básně, jsem totiž romanticky založený, a takové lidi (tvořící necelé 1 procento populace) naše společnost podporuje osvobozením od manuální práce, aby se mohli cele soustředit na svou tvorbu. Má romantická povaha byla diagnostikována počítači už v mládí. Vlastně tušena byla už před mým narozením, máme takové geny v rodině. Můj prastrýc býval také spisovatelem, na rozdíl ode mne psal ale vědecká pojednání, mám dojem, že něco o chemicko-biologických strukturách v extrémních podmínkách, máme ty jeho spisky vystaveny doma ve vitríně. Jednou jsem se čistě ze zvědavosti zeptal otce, zdali je někdo z naší rodiny četl. Odpověděl, že ne. Tak jsem se do těch knížek podíval (bylo znát, že vitrína nebyla už dlouho otevírána), přečetl jsem úvod a seznal, že toto není četba ani pro mě, natožpak pro někoho z naší rodiny. Kdo v dnešní době vlastně čte? Leda tak intelektuálové. Koneckonců jim nic jiného ani nezbývá, jinak by se totiž unudili k smrti, když nemají celé dny co dělat. Práce jim - no, byla zakázána, to je trochu silný výraz - zkrátka měli by pracovat co nejméně, aby se nevyčerpávali, když před nimi stojí tak náročné myšlenkové pochody, na jichž konci se skví - umělecké dílo. Rozkaz, pane generále. Ó veliký maestro! Pravda, je tu ještě jedna možnost, jak zabít čas - v literárním klubu. Tam jsem teď také, procházeje kolem řeky a vyhaslých domů, mířil. K hlavní ulici mi už zbývalo necelých dvěstě kroků. V klubu to bývá občas fajn, občas ani ne, záleží to na tom, jací tam přijdou lidi. Už se všichni známe, tykáme si a opíjíme se spolu, když si to situace vyžádá. Chodím tam nějakých - no, bude to pět let. Občas, vlastně skoro pořád, se tam něco předčítá, nebo recituje, nebo hraje, docela často mě to hrozně nudí, už umím předvídat, o čem, jak, proč to ti lidé píší. No nic. Vždyť je to svým způsobem skvělý život.
     Došel jsem na zastávku a přemýšlel, co si asi o mně spolučekající myslí, když jsem přišel od nábřeží. Jestli uhodli, co jsem zač, co dělám. A třeba si mě ani nevšimli, to je pro umělce typické, že uvažují o jiných lidech a vůbec se nesnaží vcítit do jejich jednoduchých úvah. Jejich život musí být úžasně nezajímavý. Oni si snad v životě nepřečtou žádnou knížku! Přijela tramvaj, v osvětlené přídi se kýval nahoru dolů ksicht řidiče, ksicht, který jinak nemusel vypadat tak hrozně, jenže teď ho stíny změnily k nepoznání. Vzpomínám. Stávka tramvajáků před lety, bylo rozhodnuto, že řízení bude automatické, z centrály městské dopravy, ale tramvajáci se vzbouřili. Trvalo to asi měsíc. Všichni byli úplně hotoví z toho, že musí chodit po svých, někteří si kvůli tomu raději vybrali v ten čas dovolenou. A takhle to dopadlo. Co by taky dělali, tramvajáci, když nic jiného neumí? To byl také jejich hlavní argument v té při. Pravda, co by dělali?
     Vlezl jsem do dopravního prostředku. Někde vzadu se smála nějaká dívka takovým hezkým smíchem. Zatoužil jsem ji uvidět, ale bylo příliš plno. Nu což, napíšu o tom báseň. Alespoň báseň. Jenom báseň. Vystoupil jsem. Před očima se mi rozsvítilo centrum města. Prošel jsem pár ulic a stanul před literárním klubem YAWAHŮ.

ii.

     U dveří stál vyhazovač, jemuž jsme říkali Maria. Jeho úkolem bylo zamezit vstupu neliteráta, což mu usnadňoval systém legitimací. To víte, takový klub intelektuálů, to není jen tak pro každého. Ostatní lidé měli své kluby. My jsme měli YAWAHŮ. Stát o nás pečoval opravdu vzorně. Maria se na mě zubil, koneckonců měl to ve smlouvě, vrátil mi zkontrolovanou legitku a vpustil mě dovnitř. Známé prostředí, nástěnné malby na protější stěně, tlumená hudba, za chvíli ji přestanu vnímat, a stůl, u něhož seděl Stanley, tak jsem tam šel.
     "Brejvečír, Stanley!"
     "Dobrej." To znamenalo, že není úplně v dobré náladě, ale snad to nebude moc znát.
     "Jak se vede? Fajn..."
     "Jó, fájn, fájn... úú, to mě bolí záda... no nic, sedni a zbledni - ách, to nic... objednáš si?"
     "Jako obvykle."
     "Tj?"
     "To jest burčák, lehce stříknutý Martinim."
     Objednali jsme si.
     "Co dneska pojede?"
     "Nevim jistě, ale tipoval bych to na Maxima, minule, to bylo předevčírem, se vytahoval, že zas něco má. Říkal - překvapení."
     "Překvapení?"
     "Překvapení, jo, přesně tak."
     Zle jsem se usmál, když jsem pomyslel na to, že Maxim by se zmohl na něco překvapivého, na něco opravdu dobrého. Byl to starý frázař. Ale jinak docela fajn, pokud nežvanil - a to skoro stále, bohužel - o literatuře... Pití bylo tu. Mrkl jsem na chmuřícího se Stanleyho, hrbícího se nad svým drinkem, a provedli jsme spolu Nefalšovaný Yawahůzácký Rituál Načnutí Chlastu. Jeho kouzlo ani po tolikanásobném opakování nezevšednělo a mě polila nenadálá vlna radosti, vlna, jakou už jsem dlouho v tomhle podniku nepocítil. Rozjařeně jsem se na Stanleyho zašklebil, a když jsem viděl jeho ztrápenost, dostal jsem chuť pomoci mu, aby se uvolnil a rozveselil jako já. Říkal jsem si: "Vždyť proto tu přece sedíme, aby nám bylo fajn, ne? Hej!" Spiklenecky jsem na něj zasyčel:
     "Hej! Co takhle něco podniknout, co říkáš?"
     Stanley chtěl zrovna zvednout sklenku, ale neudělal to. Zpříma se na mě podíval, s přídechem unaveného udivení.
     "Co?"
     A po chvilce:"Co chceš sakra podnikat?"
     A ještě:"Tady... "
     Jeho odevzdanost mě někde v hloubce docela pobouřila, navenek jsem však zachovával radostnou grimasu.
     "Něco. Něco by se prostě mělo dít."
     Stanley v křesle nelibostí poposedl a na rtech se mu rozhostil útrpný úsměv.
     "Chm - jsi dnes nějaký naivní. Můžeš psát básně, pokud chceš, pokud teda máš náladu něco dělat. Já ne."
     A polaskal rty sklenicí. Ne, neušel mi ten pejorativní přídech na slově básně. Večer začínal být zvláštní. Třáslo mnou vzrušení, mísil se v něm vztek, vztek na všechny tyhle vysušené lidi kolem, docela fyzicky jsem cítil to vzlínání nelásky, to fluidum nenávisti, kterou k sobě chovali, a mísil se tam i soucit, i slza smutku, s náporem pozitivní energie, s nezvladatelnou chutí tohle změnit. Večer začínal být zvláštní. Nechtěl jsem psát básně. Chtěl jsem začít dělat něco pořádného, konečně.

iii.

     U pódia zavládl nějaký ruch. V jeho centru prokmitával Maxim s nervózním výrazem ve své sveřepé tváři, kterou kdysi kdosi trefně přirovnal k ceduli s nápisem "Vstup pouze na vlastní nebezpečí", a rozdával, jak se mi to alespoň zdálky jevilo, poslední organizační pokyny. Stanley to celé sledoval s maskou lhostejnosti a často sahal rukou po krčku sklenice. Když zjistil, že se na něj dívám, prohodil, že asi půjde brzo domů. Znělo to jako výtka, že se mnou není žádná zábava. Pochybuji, že by se s někým jiným bavil dnes lépe. Možná s Evou. To by asi upadl do melancholické extáze, trouba. Při té příležitosti jsem se rozhlédl, abych zjistil, že Eva tu není, zato že u nedalekého stolu sedí Helena a Jessica a o čemsi se baví. Trochu jsem jim záviděl. Že se ty ženské mají furt o čem bavit. Helena mě stále přitahovala. Cítil jsem, že s ní teď hned chci mluvit, ale i při svém rozrušení jsem se nemohl odhodlat. Není u nás v klubu zvykem měnit během večera společnost, považuje se to tak trochu za neslušnost, prostě: kam si na začátku sednete, tam taky zůstaňte. Já měl však silnou chuť se na podobné konvence vykašlat. Jenže ty dvě se očividně dostatečně bavily i samy. Navíc Helena... vždycky mnou projede krátká třesavka hnusu & pobavení, když si vzpomenu na své období, kdy jsem ji ve svych verších obratně, leč skrytě vyznával lásku - já vím, zní to hloupoučce, zároveň jsem se zase v jiných básních sám sobě smál a příkladně moudřel - a pak, když nadešel den, kdy jsem je měl v YAWAHŮ přednést, byl jsem od rána roztřesený jak panděro, vzbouzel jsem se o dvě hodiny dříve než normálně, celý den tonul v představách a kalkulacích, a když jsem navečer dorazil jako jeden z prvních do klubu, nebyl jsem schopen bavit se o něčem hlubším než o počasí a posledních verších Maxmiliána Sowy-Hendrixe, dokud neprišla Helena, a když si dala na čas, byl jsem na pokraji zhroucení. A jednou opravdu nepřišla, a tak, když jsem začal (se zpožděním - někteří už povytahovali obočí a mručeli, co teda je) recitovat, můj hlas, v němž se odráželo totální zklamání, všepohlcující deprese a ještě nepatrné řežavění naděje (takže zněl, jakobych se měl vzápětí rozplakat) všechny překvapil natolik, že ze začátku dokonce i pozorně naslouchali.
     Byl to můj největší úspěch.
     Všichni mi gratulovali, tedy skoro všichni. Nějaká slečna prohlásila, že ji to opravdu dojalo, hlavně to uprostřed. Samuel, jako vždy skoupý na slovo, řekl, že to bylo pěkné. Ostatní se mě hlavně ptali, jestli jsem si to zabarvení hlasu předem připravil. Odvětil jsem, že to samozřejmě bylo součástí uměleckého výrazu, který jsem měl při psaní na mysli, a trochu jsem se styděl, že jim takhle lžu. Jen Ernest se na mě významně a znepokojivě zašklebil a řekl, že na hlas jsou nejlepší jakési pastilky, že mi sežene, když budu mít zase problémy. Mám dojem, že on jediný poznal, o co mi ve skutečnosti šlo. A je fakt, že některá vyznaní byla zašifrována mistrně - třeba ta báseň o několika šestiverších, v nichž každý řádek začínal postupně na písmena H, E, L, E, N, A ... a další, já už si nepamatuji. Takže z toho stejně nebylo nic.
     Stanley, ten bídák, zmizel bez rozloučení! Asi šel nahoru do čajovny, je tam toho spoustu ke čtení.

iv.

     Vypadalo to, že přípravy už skutečně skončily, protože Maxim vystoupil na to naše malé pódium, popadl mikrofon a popřál nám dobrý večer. Pil jsem druhou sklenku a zle jsem se díval Heleně přímo tam, kde se jí pod šaty rýsovala ňadra.Nebylo to těžké, svou pozicí se mi k tomu přímo nabízela. Se zaujetím jsem si pokoušel představit, že jsem žena a někdo mě taky takhle pozoruje... vím, je to bizarní, ale já už jsem takový, rád propadám takovým imaginacím. Třeba tenhle motiv někam zakomponuju, nesmím to zapomenout, a s mírným pobavením jsem si uvědomil, jak mě mé myšlenky lehounce od těch primitivností odvedly. Přece jen je, poznat, že můj intelekt pracuje, a umělecká zodpovědnost není pro mě mrtvým pojmem. Ale to už mluvil Maxim:
     "Vážení přátelé, milí kamarádi!" Chvíli čekal, až získá pozornost. "Dnes budete svědky poněkud netradičního přístupu" - nemohl jsem se ubránit úsměšku - "k básním a tvorbě vůbec. Jde v první řadě o to, že se (asi) budete muset na průběhu dnešního večera sami aktivně zúčastnit." Aby zabránil případným projevům nevole, pokračoval vzápětí dál, ale já jsem postřehnul několik kyselých ksichtů mezi posluchači, a sám jsem uhadoval ve vteřině, o co asi půjde. Náhodní diváci budou vykřikovat náhodná slova? Budeme psát na lístečky krátké věty, jež se potom s nepochybným uměleckým záměrem vloží do již předem vypracovaných struktur? To by teda nebylo dvakrát originální, ale malé oživení by to snad přineslo. No, máme se na co těšit. "Půjde o úplně triviální věc, ale jde o to, aby se zapojili opravdu všichni. Kdo nechce, ať prosím raději odejde k baru nebo nahoru." Šum trochu zbytněl. Pár nerozhodných jedinců se pátravě rozhlíželo, ale myslím, že nikdo si nedovolil nadrzo vstát a odejít. Zavrtěl jsem se trochu kvůli pohodlí a znovu se podíval na Helenu. Vypadala - neutrálně. Optimista by řekl "zaujatě",pesimista "odmítavě". Byl to opravdu velký herecký výkon mnohoznačnosti. "Takže mě teď prosím poslouchejte, a snažte se plnit, o co vás požádám." Rozhodně jsem v duchu záviděl Maximovi odvahu vylézt s tímhle na naše zhýčkané posluchačstvo. Vyžadovalo to určitou sílu. "Teď vstaňte - prosím, vstaňte ze sedaček, je to nutné - tak, teď, prosím vás, se k sobě přibližte tak, abyste se mohli chytit za ruce, bez ostychu prosím, vždyť na tom nic není... " Překvapení čouhalo ze všech, když se pomalu a váhavě zvedali, hledali nejbližší sousedy, a pomalu, jakoby strkáni, se dostali na dostatečnou vzdálenost. Několik jedinců už ohromení přešlo a začali brát celou věc jako podivný žert, nervózně se pochechtávali, zatímco to seshora Maxim s vypětím sil dirigoval, začal se potit, všiml jsem si toho, když jsem překročil sedátko směrem k Heleně, která se mi naskytla jako jasný terč. Usmívala se na mě, řekla: "Ahoj," a pokrčila rameny, jako že neví, co si má o tom myslet, zatímco jsem se intenzívně připravoval na okamžik, kdy uchopím její ruku. Ani jsem netušil, jak mě taková banalita rozruší. Celé měsíce jsem snil o fyzickém kontaktu s touto ženou, a teď se jí budu moci držet za ruku jen díky potrhlým experimentům šaškovského básníka... Teď, teď se její prsty zachvěly a paže naznačila pohyb, teď, musím se chovat co nejsuveréněji, levačka nemůže jen tak zbrkle vystřelit, podíval jsem se na ni - a už jsem ucítil její dlaň, ani nevím jak. Nevěnovala mi pozornost, stisk nebyl nijak zvlášť vřelý, skoro se mi zazdálo, že je jí nepříjemný. Nu což - měl jsem s tím počítat... A Maxim pokračoval: "Jde o to, aby jste byli tak propojeni, aby vznikl uzavřený řetězec, bez počátku a bez konce, kde může bez překážek proudit energie..." Měl jsem dojem, jako bych podobná slova už někdy četl, v nějaké příručce o duchovním růstu nebo tak; ale smysl téhle akce mi to stále neosvětlovalo - nebo už to byla snad součást nějaké básně, tohle zaklínání? Z druhé strany se ke mě přiblížil kdosi, rysy tváře tonuly v protisvětle, ale poznal jsem jej, byl to Bryan, básník... tiše jsme se pozdravili, a pak jsme se chopili za ruce, energicky a mužně, jako bychom byli staří přátelé, styděl jsem se trochu, že jsem zpocený, ale snad to nebylo tak zlé... a tu jsem začal cítit tu sílu, tu zvláštní radost, zachtělo se mi začít se všemu smát, připadalo mi, jak myšlenkou probíhám celý ten okruh a jak vidím, že jsme všichni nejen v tomhle baru, ale na celém světě nicotní a prázdní, a přesto jsem je měl všechny náhle rád, miloval jsem je, byli to ubožáci stejně jako já, s přeexponovanou myslí, plnou veledůležitých kalkulací na téma tohoto světa, ale zmítaní iracionalitou jak smítka v bouři, a toužil jsem, aby to taky věděli, aby... "A teď prosím všichni zavřete oči, ano?"
     Zavřeli jsme oči, a z reproduktorů po stranách pódia se ozvala - hudba, jestli to tak mohu říct, nějaké hypnotické bubnování, tepání a tlukot, a do hlavy se samy začaly cpát obrazy, tu abstraktní, tu konkrétní, a ačkoli celé tělo bylo uvolněné, leč nehnuté, ten můj vnitřní duch se dal do šíleného, vířivého tance, do toho se ozýval čísi hlas, možná Maximův, tajemně odříkávající cizí slova, byl to blažený & moudrý let, kdoví jak dlouho trval, bylo to jako nějaká droga, ale ta nejmilosrdnější droga na světě, nezatížená potem těch, kdo ji pěstovali, neznesvěcená překupníky, mafiemi a dealery... a skončilo to náhle, ale bezbolestně...

v.

     A já otvíraje oči, spatřil jsem znovu přítmí našeho světa, a Maxima, který ještě chvíli stál na pódiu a vyčerpáním se třásl, načež zmizel v zákulisí a už se tu noc neobjevil, asi zmizel zadním východem a sám kráčel, pln klidu, po prázdných ulicích domů, aby se pořádně vyspal... Napřed se ode mne odpojila Bryanova ruka; podíval jsem se na něj, vypadal trochu smutně a v očích měl hořko. Chvíli nic neříkal, pak jen otevřel ústa a vydal ze sebe: "No... ", načež se bez rozloučení vzdálil. Začal jsem se potichu pochechtávat, skoro jako bych byl opilý. Cítil jsem se silný a schopný čehokoli. A poté se z mého sevření osvobodila i Helenina pravice, musela vynaložit trochu úsilí, a tak se na mne zadívala trochu vyčítavě, ale zase se ovládla a zeptala se s trochou ironie:
     "Tak co o tom, mistře, soudíte? Zajímavý experiment, že? Bylo to trochu jako ve snu, že?"
     Zadíval jsem se na ni, na tu její milou tvář a postavu, a bylo mi trochu líto, že před sebou neustále drží ten štít přetvářky a stylizace, a přitom by to mohla být tak fajn ženská, a tak jsem s úsměvem pravil:
     "Bylo to krásný a miluju tě, Heleno."
     Pár vteřin jsem koukal na ty dvě rozšířené oči, na to svědectví chaosu, co se právě snažila v rychlosti v sobě zvládnout, a pak jsem řekl ještě:
     "Dobrou noc!", otočil se a odcházel, lehký jak korkový špunt plovoucí v láhvi vína. I ostatním rozhovor poněkud vázl. Tu na mě zamával Stanley, ten bídák, šel jsem tedy k němu. Vypadal poněkud zmateně.
     "Proboha, co se to tady dělo za špatnej tyátr! Viděl jsem vás. Vypadali jste všichni jak... no promiň - jak stádo idiotů! A ke všemu pod drogama ještě! No, já jsem se aspoň pobavil, když už nic jiného. A to máš štěstí, žes neviděl Maxima, ten byl nejkomičtější ze všech! Co si o tom všem proboha myslíš!"
     Díval jsem se na něj, na toho literárního ožralu, a věděl, že nemá cenu mu cokoliv vysvětlovat, a opět mi z něj bylo trochu smutno, a tak jsem jenom prohodil:
     "Myslím, že to byla nejlepší báseň o tomhle zasraným životě, co jsem kdy slyšel."
     A přííííšerrrrně jsem se rozchechtal, smích mě rezonoval od bránice po celém těle a Stanley byl z toho trochu zkoprnělý, a opakoval "Nech toho, hej, prosím tě, nech toho, ty blázne, ty si zcvokl, nech toho, lidi se na tebe dívaj... ", zatímco jsem mířil ke dveřím, a když jsem se dosmál a popadl dech, zakřičel jsem na celý bar: "Hej, lidi! Dobrou noc!", počítaje s tím, že budu považován za opilého, a k mé velké radosti asi dva hlasy odpověděly "Dobrou noc!", načež jsem vypadnul ven, na ztichlou ulici, a nad zářícími lampami se skromě, leč majestátně usmívala hejna hvězd...

vi.

     Říká se, že jsem se zbláznil..